Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Při letošní návštěvě v Olomouci jsme si vyhradili dost času na prohlídku Přemyslovského paláce, jedné z nejvýznamnějších vrcholně románských obytných staveb v Evropě.

Nejnovější poznatky nasvědčují tomu, že obytná část se nacházela v těsné blízkosti románského paláce, který byl ovšem sídlem olomouckého (tehdy ještě jen) biskupa. Vznik paláce souvisel s výstavbou kostela sv. Václava, který založil na počátku 12. století olomoucký kníže Svatopluk. Nová trojlodní bazilika měla nahradit starší biskupský kostel sv. Petra na Předhradí.

Ví se, že stavbu dokončil biskup Jindřich Zdík a že si nechal v blízkosti postavit palác s menší křížovou chodbou (ambit) obdélníkového půdorysu a kapitulní dům, který byl určený pro společný život kanovníků. Další časový údaj, který je jistý, je rok 1141, kdy tam biskup natrvalo přesídlil s dvanácti kanovníky.

Zajímavé také je, že Zdík byl s největší pravděpodobností synem pražského děkana a kronikáře Kosmy. Byl úžasně vzdělaný a měl mnoho známých mezi vlivnými lidmi v zahraničí. Díky tomu se mu podařilo uskutečnit mnoho smělých plánů, jako byla cesta do Jeruzaléma, uvedení premonstrátů k nám, misijní cesta do Pruska a taky zavedení vita communis – společného života kanovníků.

Kanovnický dům však po smrti biskupa Zdíka zanikl, vše bylo přestavěno v gotickém slohu. Románský palác sloužil jako biskupská škola. Po studentech máme dodnes památku: četné rytiny zvířat a neumělé nápisy. Když jsem se dívala na tu zeď, bylo to jako pozdrav přes století... Někdy v polovině 14. století byla románská křížová cesta zbořena a znovu přestavěna. Postupně byly přistaveny kaple sv. Anny a sv. Jana Křtitele...

V tomto paláci byl za dosud neobjasněných okolností zavražděn poslední Přemyslovec po meči – Václav III. –  na cestě do Polska. Bylo 4. srpna 1306 a kroniky říkají, že bylo veliké vedro. Teprve šestnáctiletý panovník, který převzal vládu poté, co jeho otec zemřel na tuberkulózu, si chtěl po obědě odpočinout na terase. Před domem stály stráže, král měl pocit bezpečí. Sundal si tedy kroužkovou košili a plášť, byl oděný pouze v košili. Také prý, podle kronikáře, propustil služebnictvo až na jednoho komorníka a lazebníka. Je to zvláštní právě proto, že byl nejen králem, ale i vojevůdcem, který táhl na vojenskou výpravu.

Dům samozřejmě nebyl prázdný, a proto, že v blízkosti krále nebyla jeho družina či přátelé, mohl se k němu dostat i neznámý člověk. Je totiž možné, že pro tak velkou návštěvu byli najati i lidé „zvenku“. Ten, kdo se však ke králi přiblížil na dosah nože, musel kromě obratnosti být i člověkem bez skrupulí. Vztáhnout ruku na krále se tehdy rovnalo otcovraždě, tedy zločinu nejtěžšímu.

Dodnes zůstává vrah i motiv neznámý. Byl to onen Durynk, který vyběhl se zkrvaveným nožem? Nebyl to pouhý sloužící? To se nedozvíme, zabili ho dříve, než něco mohl říct. Byli to čeští páni, kterým při pijatice rozdával majetky a ráno je žádal zpět? Nebo královna Viola, jeho žena, či Arpádovna, jeho odvržená nevěsta? Nebo  Habsburkové...? Nevíme ani po 700 letech.

Na paláci je však i druhá pamětní deska, která  uvádí, že v roce 1767 zde jedenáctiletý Mozart složil Šestou symfonii F-dur. Utekl na Moravu před epidemií neštovic a pořádal zde koncerty.

Nazpátek jsme se vydali ulicí 1. máje a na náměstí Republiky jsem objevila ještě jednu pamětní desku. Zde byl vězněn v letech 1793 –1797 generál Lafayette. Nedávno jste si mohli přečíst zajímavý článek o jeho životě a lásce jeho manželky. Na protějších kasárnách je zase pamětní deska, že zde začínal Karel Kryl.

A tak jsme se obloukem přes 700 let vrátili až do přítomnosti. Den nám příjemně utekl, cestou jsme ještě poseděli nad sklenkou moravského vína a těšili z krásného pohledu na radnici a fontány a...

Co kdybyste zavítali také?