Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

S novým jarem si Aki pořídil nového háčka se jménem pro jaro vhodným: Květu. Zatímco pažravý živočich Aki představoval v posádce faunu, půvabný štíhlý háček byl její flórou. Krátce Flo. Avšak ne krása jí zajistila místo v Akiho korábu, nýbrž původ. Byla z hospodářství a slíbila mu, že se vždy dostaví se zabíjačkou.

Zase jsem jel s gumákem, volno jsem dostal na poslední chvíli. Šlája slíbil, že se pro mne staví autem. Přijel nevrlý, protože se pohádal s háčkem. Hned zavrčel, že můj bágl zvětšený o gumák se do auta nevejde, ať polovinu věcí vyhodím. Zatvářil jsem se jako tasmánský čert a to mu zlepšilo náladu.

Sraz byl ve Světlé nad Sázavou. Aki, Flo, Jura a Nela čekali u hospody. Nejdřív se šlo na sváču. Aki a Šlája vzali jídelní lístek popořadě.

Aki přijel na Stvořidla se svou obří indiánkou, které hrdě říkal Jezoborec Krasin. V partě se jí však příhodněji přezdívalo Titanik. Byla to drzost vzít na Stvořidla otevřenou loď. Šlájova drzost byla ještě větší. Zatím se jen pár desítek kilometrů svezl na háčku, na Stvořidla se sápal na kormidle. Stavili jsme se na nádraží. Šlájův háček nepřijel vlakem. Se špatně tajenou úlevou mi navrhl, abych jel s ním, že by šel na háček. Měl zapůjčenou otřískanou záplatovanou vertexku. Vypadala, že se rozpadne, sotva nastoupíme. Jmenovala se Fifi.

Šli jsme se podívat na řeku. Nad mostem byl jez, protržený a částečně zavezený ostrými balvany z lomu. Při pravém břehu zůstala divoká peřej. Metrový skok z hráze, zprava na jazyk tlačily dva šikmé válce. Vlna s hřebenem bila do mělčiny, uprostřed vlny kamenná pyramida. Z levého břehu trčela do proudu železná konstrukce. Vypadalo to trochu děsivě.

„My to jedem!“ prohlásili jsme se Šlájou.

„Když vy, tak my taky,“ na to Aki. „Jedeš se mnou?“ zeptal se Jury. Jeho odpověď byla diplomatická: „Kouknem, co to s nima udělá, a uvidíme.“

Vlekli jsme lodě nad jez přes dva ploty a staveniště. Flo a Nela běžely pod jez fotit.

Pořádně jsme to se Šlájou rozjeli, abychom stihli překřížit jazyk na vlnu vlevo od šutru. Proud byl silnější. Stáhl nás do válce. V něm byl balvan, křáplo to a už jsme plavali. Vytáhli jsme loď na mělčinu. Z odřenin valila krev, spouště foťáků cvakaly.

Jura už tedy viděl, co to s námi udělalo, a řekl Akimu: „Tak to jedem taky!“ Aki nadšeně přisvědčil. Jez je zpracoval osvědčeným způsobem. Vylezli krvaví, Jura modřinu přes půl stehna. Nad jezem se objevily cizí lodě. Varovali jsme je, ale zkusili to. Řeka stoupla i jejich krví. Jedna z dívek visela čtvrt hodiny na železné konstrukci a volala o pomoc. Pak uzrála a spadla do řeky.

Když Flo ošetřovala Akiho, žádala slib, že se na Stvořidlech necvakne. Byla prvně na vodě, a hned tolik krve. „Jasně, mám přece dobrýho háka,“ řekl Aki. Moc ji tím neuklidnil.

„Neboj se,“ vylepšil to. „Kámen tě jen praští. Tam jsou tak vomletý, že se ani neodřeš.“

„V peřeji plav nohama napřed,“ poučoval jsem, „tak se nepraštíš do hlavy.“

„Vlastně se ti a ani nic stát nemůže,“ chytil se toho Aki.

„Leda když vletíš na klacek zapíchnutej do dna..., “ varoval jsem. Dívky se rozchechtaly. Naražení na kůl je z nějakého důvodu neděsilo.

První dvě peřeje jsou pod jezem ve Smrčné. Projeli jsme a dívkám vzrostlo sebevědomí. Smrčná je něžná předehra. Stvořidla tvoří vodní schodiště kilometry dlouhé, klikatící se mezi „oblázky“ velikosti automobilu.

Vpluli jsme do Stvořidel. Balvany, balvany, štěrbina vody, balvany, sešup dolů, válec, vlny, balvany, balvany. Voda zpěněná jako kudrnaté ovčí rouno. Ještě peřejka a volej. No – není to tak strašné. Obepluli jsme další zákrut a začalo peklo. Práh za prahem jako po schodech, dolů, dolů, slunce bije do očí z nebe i z hladiny, loď s propadne o metr níž, válec, vodní tříšť. Voda se hnala mezi balvany jako zběsilá a my poloslepí dřeli pádlem, vyvažovali loď, rvali se s proudem. Dolů, drc, drc, drc, dolů. Válec, vlny. Vyplivlo nás to do klidnější vody. Rozhlíželi jsme se ještě zpitomělí. První série prahů byla za námi – ještě jsme pluli. Dalších pět či šest sérií před námi.

Není čas koukat. Ze slunce se vynoří další práh, tak vysoký, že nebylo vidět, co je pod ním. Sešup, balvan, válec. Proletěli jsme pěnou, nabrali vodu, odrazili se od balvanu, znova nabrali a šli jsme pod vodu. Koňadra se mi omotala kolem nohy a loď plná vody mě vlekla po dně. Hotový tobogán. Nemohl jsem se vyprostit. Šlája u přídě tahal za koňadru a snažil se srovnat loď. Dostal jsem se nad hladinu, nadechl a zařval: „Pusť koně!“ To druhé slovo už pod vodou. A znova: „Pusť to...blblbl...“

Polykal jsem andělíčky, silon mě řezal do nohy. Další práh. Noha se mi zaklínila mezi kameny, druhou táhla loď. Udělal jsem špagát jako baletka, ale vyhodilo mě to z vody. Přilepil jsem se na balvan. Šlájovi to vyrvalo loď z rukou. Loď visela jako na kotvě. Šlája drncal peřejí dolů. Pustil jsem se a vyvlekl z koňadry. Dostal jsem se k přídi a za úchyt zkusil loď přitáhnout. Ale cukněte se čtyřmetrákovou krávou! Zkusil jsem to znova. Příď mi zůstala v ruce a loď odplouvala. Naprosto vysíleni jsme ji vydřeli na balvan a vylili vodu. Jura a Aki čekali ve vracáku pod prahem. Naše cvaknutí měli jako na dlani. Řičeli smíchy.

Dovlekli jsme nešťastnou Fifinu k levému břehu, kde je stezka. Nesli jsme loď do kempu pod Stvořidly. Aki a Jura zatím dopluli. Říkám – jen idiot se může smát a nepřijít na pomoc! O chvíli později se podobně cvakl jeden kajakář a mlelo ho to ve vodě. Ono to fakt vypadá hrozně směšně.

„Nechápu, jak se na Stvořidlech může někdo cvaknout,“ vrtěl v kempu hlavou Aki, který se kupodivu necvakl. „Vždyť je to skoro volej!“

„Podívej na toho kolohnáta,“ ukázal jsem na Šláju. „Já vůbec neviděl na cestu! Tobě se to jelo, když je Flo jak nudle!“

Říkej si co chceš, já se neurážím,“ urazila se Flo. Ale v Ledči v hospodě jsme se smířili. Stálo mě to dvanáct piv. Kam se to do ní vešlo? Flo byla královnou večera. V krčmě byl harmonikář, a tak nás postupně všechny utancovala, opilé trosky odhodila a sama svěží mastila s dědky mariáš. Ale zlobte se na ni, když má v batohu půl prasete!

Druhý den jsme jeli Stvořidla znovu. Nafoukl jsem gumák, Šlája musel na kormidlo. Učil se velmi rychle. Gumák se vlnil a hravě zvládal i nejtěžší peřeje. „On leze přes balvany jako housenka!“ křičel Šlája nadšeně. Práh, kde jsme se včera cvakli, jsme si sešplouchali bokem. Pohoda. Pod Stvořidly nás čekala prémie – nuda pláž s partou naháčů. Ale byli to srabi. Tři na nás otočili baculatou sedínku, ostatní se potopili. Kde je doba hrdých adamitů!

Krásně jsme si ten víkend užili. Hůř na tom byla Fifina. Utržená příď, zlomené kýlní výztuhy, třicet čtyři děr.

„Já to majiteli přeju,“ řekl jsem Šlájovi, „neměl ti, krkoun, půčovat rachotinu po dědovi!“

„No,“ řekl Šlája rozpačitě, „on si ji koupil před rokem, ale oženil se a schoval si ji u Jury v garáži. A Jura a jeho kamarádi si ji párkrát půjčili. Majitel ji viděl naposled novou.“