Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Přibývalo nám zkušeností i sebevědomí. Rozhodli jsme se uspořádat turné po slovenských řekách. Osou expedice se stal Váh. Tažení na východ jsme zahájili u Grizzlyho v Ostravě malým občerstvením. Řekl bych hostinou, ale pro žrouty to byla jen chuťovka. „Kde máš gumák?“, vítal mě Grizzly. „Snad jsi nepíchl?“ A k Pavoukovi: „Tak jsem slyšel, že už umíš eskymáka. I když zatím jen polovičního…“ Dokonce i závodník Prcek a rozvážný, zkušený Pavouk už měli tolik slušnosti, aby se cvakli, jen Grizzly stále nic. Dával nám pocítit svou převahu a byl nesnesitelně vtipný. Představil nám novou loď – opět to byl samozřejmě Karel, v pořadí již IV.

Velký Ubo přivezl malého brášku. Malý Ubo byl menší o pět centimetrů a o 35 kilo. Jako vyučený kuchař byl cenným přírůstkem: vařil skvěle a rád. Jerry přivezl dva nové háčky. Kromě jména se lišily ve všem. Velenka (Velká Lenka) slovanských tvarů byla skromná, ochotná, až submisivní. Malenka (Malá Lenka) byla dominantní drsňák a provokatér. Rajtovala koně, skákala padákem a zrovna ve Svazarmu dělala pilotní průkaz na větroně. Adrenalin byl její mléko. S Halinou, která jako Ostravačka také nebyla právě měkkýš, si padly do noty. Spolu trápily ubohé kormidelníky kanadskými žertíky a jejich postřehy byly nemilosrdně sarkastické. Kormidelníci rudli, bobtnali, ale zatím byli tolerantní.

Začali jsme v Kráľověj Lehotě, kde už čekala Prckova singlovka a můj kajak. Vody bylo dost a plavba pohodová. Na soutoku Váhu s Belou je krásné tábořiště Borová Sihoť. Má písčitou pláž a výhled na štíty Vysokých Tater. Večer Malý Ubo s Velenkou připravili hostinu. To Malenka a Halina se do kuchyňské práce nehnaly, o to ale byly vtipnější.

Druhý den jsme vyrazili na Belou. Plavba i počasí „boli senzi“. Nepřetržité schodiště peřejí, kameny, vodní tříšť, kličkovaná z jazyka do jazyka. Nováčci získali ostruhy a večer jsme je pasovali. K tomu táborák, lahůdky, kytary, banjo, mandolína a housle. Řeky šuměly po skalinách a borový zaváněl háj.

Ráno jsme sbalili tábor a přesunuli se na Dunajec. Teče plochým údolím zarostlým lesy, řečiště je široké a mělké, lemované homolemi Pienin, vypadajícími jako ňadra vyztužená silikonem. Exotika jako Marlboro country. Přímo jsem viděl, jak se řečištěm řítí tlupa kovbojů a voda stříká od kopyt. Opět byla peřej za peřejí, ale ne tak zubaté jako na Belé. Dunajec by neměl chybět v Čochtanově ráji.

Odtud jsme jeli na Prielom Hornádu ve Slovenském ráji. Je to kaňon tři sta metrů hluboký, v soutěskách temný a vlhký jako katakomby. Kde se skály rozestoupí, vidíte les čtvrt kilometru nad hlavou a tůňky jsou prozářené sluncem. Ledňáčci jako modré drahokamy se vrhají do vody a loví pstruží potěr. Vysoko ční Králova Hoľa a taky ceny v kempu.

Hornád měl málo vody, ale shodli jsme se, že si Prielom prohlédneme aspoň pěšky. Stezka vede ve skalách po vytesaných stupních a visutých chodníčcích. Velenka nebyla ve skalách doma, a tak Prcek jako zkušený horal šel za ní a dával na ni pozor. V jednom úžlabí Velenka uklouzla na podmáčeném mechu, mihla se kolem Prcka, a se zoufalým výkřikem se řítila po skále do Hornádu. „Ty s náma nejdeš?“, houkl za ní Prcek.

Následovala plavba ze Sihoti do Liptovského Mikuláše. V Tatrách tál sníh, vody bylo dost a peřeje pěnily. Krajina byla krásná, ale brzy se objevily slumy obydlené domorodci temné pleti, temných pohledů a temných úmyslů. V Lipťáku jsme přistáli u cvičných kanálů a šli si je prohlédnout. Vodu měly, a tak si je Prcek hned sjel. Loni se tu zkrvavil, ale teď projížděl suverénně i branky. My jsme váhali, vypadalo to nebezpečně. V místě soutoku pravého a levého kanálu je známý „bermuďák“. To je obludný vír lemovaný obřími válci. Prý se tu ztrácejí lodě.

Grizzly se rozhodl. S Halinou oblékli vesty a helmy a dali Karla na vodu. Rozestavili jsme se na riskantních místech jako záchranáři. Grizzly a Halina bojovali statečně. Zvládli horní kanál a vletěli do spojeného. Bermuďák je odkopl, válec rozkýval, špatný náklon, další válec a Karel šel pod vodu. Halina se vynořila po dvaceti metrech. Vytáhl jsem ji na břeh. Grizzly visel na balvanu a rval se s proudem o Karla. Jeho medvědí síla nestačila. Karel se potopil, pak vystřelil do výše a už to bral od balvanu k balvanu. Když jsme ho chytili ve Váhu, nepřipomínal pyšnou laminátu, ale spíš plastickou fólii. Zůstal tam na břehu místo pamětní desky.

„Tak Grizzly se cvaknul?“, předl Pavouk. „To je ale velice příjemná zpráva!“

Dokončení příště.