Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ať počítám, jak počítám, vychází mi, že poslední tři a půl roku jsme nebyli ani jednu noc bez dětí. Na dobu delší než dvě tři hodiny jsme byli sami celkem třikrát. Na jaře 2004 jsme jeli na otočku lyžovat (celkem asi 12 hodin). V prosinci 2004 jsme si to pro velký úspěch zopakovali. Třetí taková situace nastala 29. července 2005, kdy jsem nastoupila do porodnice a celých OSM HODIN jsem si užívala sama s manželem! Od narození Lisy jsem s dětmi v podstatě 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, dvacet měsíců v kuse. Žádné volné víkendy, obědy s kolegy, dovolená, nemocenská.

Vracíme se na známá místa.

Nechci si stěžovat – děti jsme chtěli, počítali jsme s tím, že se o ně budeme muset postarat. Prcky máme zdravé, přiměřeně hodné, netrpíme finanční nouzí. Jen ten stres z nepřetržitého zápřahu je nepříjemný. Byla jsem odhodlaná uskutečnit víkend bez dětí téměř za jakoukoliv cenu. Jakmile tedy přijela babička, dostala jedno páteční odpoledne děti na procházku a já jsem začala balit. Překvapilo mě, jak rychle a snadno se balí pro dva dospělé. Žádné odpočítávání plen, konzerviček, lahviček, ubrousků, hraček, deček a dobrůtek do auta. Hodila jsem do kufru dva spacáky, dvě karimatky, dvě velké lahve s vodou – a bylo v podstatě sbaleno.
Také jsme mohli jet jak ďasi, zastávky omezovat na rychlé čurání a výměnu řidiče. O půlnoci jsme vlítli do oblíbeného motelu v Tehachapi, v sedm ráno (vycvičeni dětmi) jsme už zase vstávali. Právo volby cíle výletu jsem měla já. Neváhala jsem ani vteřinu: po čtyřech letech jsem cítila téměř fyzickou potřebu vypadnout od lidí – do pouště. Mířili jsme tedy do Death Valley. Chtěla jsem jet stejnou cestou jako při našem úplně prvním výletě. Dodnes si pamatuju prašné odpočívadlo kousek za Tronou, kde mě poušť poprvé okouzlila. Tentokrát jsem věděla, co mě čeká, ale i tak byl přechod z kypící civilizace do ohromného ticha velmi příjemný.

Zadní strana milířů.

Odbočili jsme na Wildrose Canyon – chtěla jsem si pořádně prohlídnout a vyfotit milíře. Zlákala nás pěšinka s ukazatelem na Wildrose Peak. Ani v nejmenším jsem se nechtěla škrábat na nějaký kopec, ale chtěla jsem se podívat na nejbližší skalku s vyhlídkou na údolí. Nacházeli jsme se zhruba ve dvou a půl tisících metrech a mně, zvyklé na našich dvacet stop nad mořem, se legračně motala hlava. Taky mě pobolívá levá noha, kde mám natažené nějaké vazy... Stáří je hrozné, člověk je čím dál nemožnější. Vycházkovým tempem jsme dokráčeli ke sklace. K mému překvapení manžel žádal pokračovat ještě kousek po cestiče. Byla jsem silně znepokojena – půl druhé a Hroch se stále nezmínil o potřebě oběda! Naopak, chtěl uhánět někam pryč od posledních záchvěvů civilizace, představovaných několika müsli tyčinkami v kufru vozíku! Na vrcholek mě manžel nakonec nevyhnal. Ovšem jen kvůli pokročilé hodině a mému horšícímu se pajdání jsme výstup vzdali na nádherné vyhlídce kousek pod závěrečným stoupáním.

Sice jsme nedošli až na vrchol, ale i v sedle byla nádherná vyhlídka.

Nakonec to asi bylo dobře. K autu jsme se doplazili z posledních sil, za soumraku. Během šedesáti mil k osadě Furnace Creek jsme zjistili závadu: nikoho nenapadlo sbalit do vozíku permici na vstup do národních parků. Doufali jsme, že rangeři coby federální zaměstnanci nebudou v sobotu po setmění už pracovat, a tudíž se nebudeme muset s nikým dohadovat o placení. Ne že by nás těch pár dolarů zabilo, ale platit za jednu věc dvakrát se nám příčí z principu.

I tentokrát jsme měli štěstí na jasnou noc - cesta skrz Death Valley.

Do úplňku zbývaly dva dny a krajina osvícená měsícem mi navozovala dojem časoprostorové smyčky. Přesně takhle jsme jeli kolem kráteru Ubehebe na Racetrack před čtyřmi lety, ještě před pořízením dvou závazků. Prašná silnice nás naklepávala jako onehdy, hvězdy byly na svých obvyklých místech, juky se míhaly ve světlech reflektorů. Hroch divoce kroutil volantem s očima na šťopkách a já se těšila do pelechu. Naši otočku buldozeru jsme našli snadno. Poskládali jsme zadní sedačky a vyspali se nečekaně dobře. Noc ovšem byla velmi teplá; netušila jsem, že koncem března zavrhnu spacák a vydržím pohodlně jen pod larisou.

Letos je hodně suchý rok, narazit na kvetoucí kaktus byla spíš náhoda.

Ráno jsem si vyběhla na nejbližší pahrbek, na němž jsem zahlídla kytičky. Obvykle v březnu a dubnu Údolí Smrti nádherně kvete, letos byla ale suchá zima, na horách je málo sněhu, a tak i kytiček bylo poskrovnu. Zrovna jsem jednu v mlčenlivé poušti fotila, když mi kolem uší cosi zabručelo. Znělo to jako nějaká sloní mutace čmeláka. A pak jsem ho spatřila – maličkého kolibříčka, jehož mávání křídly znělo v absolutním tichu pusté krajiny jako přelet stíhačky.

Let kolibříčka zní v tichu pouště jako nálet stíhačky.

Naházeli jsme spacáky do kufru a popojeli k vlastnímu Racetracku. Přepochodovali jsme rozlehlou playu a courali se mezi závodícími kameny. Opět se nám potvrdilo, že přespat u Racetracku je nejlepší způsob, jak si pak tuto atrakci vychutnat v klidu a o samotě. Než se dohrabou přes park davy turistů, jsme natolik vypečení a uchození, že s radostí skočíme do auta. A skutečně – teprve když jsme se vraceli k parkovišti, objevily se na obzoru obláčky prachu od aut prvních návštěvníků.

Obrovská plocha playe.

Sedla jsem si za volant a za chvíli už jsme se řítili cestou necestou. Roletovací polňačka je nejsjízdnější v nějakých čtyřiceti mílích za hodinu. Protijedoucí auta značkuje prašný závoj, na okrajích sjízdného pásu jsou mantinely z odhrnutých kamínků, v zatáčkách vozík s náhonem na všechna čtyři jen přičapne do vyjetých kolejí a sedí. A tím, že jsme vyráželi zpět dřív než ostatní, nemuseli jsme se ploužit za nějakým vystrašeným greenhornem; mohla jsem si cestu pořádně užít.

Na Konvičkovém rozcestí.

Mám pocit, že každá máma časem pocítí touhu vymezovat svou vlastní osobnost. Devět měsíců v sobě člověk nosí malého vetřelce a přestřižením pupeční šňury to zdaleka nekončí. Máma pořád nepatří sama sobě: kojí, chová, vstává, utěšuje. Ulepené ručičky jsou všudypřítomné, ten malý človíček je ještě dlouho její nedílnou a neoddělitelnou součástí. Máma nemůže spát, kdy chce a kde chce, nemůže jíst, kdy chce a kde chce, nemůže si dojít na záchod, když potřebuje. Není sama sebou, prcek prolíná do každé minuty života, plete se i do trhaných snů. A tak dříve nebo později začne máma vyhledávat situace, kdy může být chvilku omezená jen na svoje tělo a svou duši. Někdo si jde na kafe s kámoškou, někdo k holiči, někdo studuje či pracuje. Já jsem zjistila, že pro mě je velmi očistný právě takový výlet. I když jsem ze spaní v autě celá rozlámaná, je to návrat ke svobodě a volnosti. Už proto, že můžu myslet jen na sebe – když je mi zima, přikryju se a nemusím zkoumat, jestli ještě někdo jiný nemá studené ručičky. Když se řítím tobogánem kamenité cesty, můžu se soustředit jen na řízení – nemusím nikomu podávat pití, sbírat hračky a přemýšlet, jestli nebude v zatáčkách blinkat.

Prašné silnice vypadají často jako roleta. V takovém případě se musí projíždět velmi svižně.

Každá sranda má ale svůj konec, přišla asfaltka a padesát mil do Beatty. Tam jsme konečně chytli signál, ujistili se, že děti jsou zdravé a čilé a babička příčetná, zhltli oběd, natankovali a namířili směrem k domovu. Dorazili jsme v půl jedenácté, děti tvrdě spaly. Měla jsem trochu výčitky, že jsem macecha, když mi prckové o víkendové časoprostorové smyčce ani nescházeli. Děti ráno vtrhly k nám do ložnice jako velká voda, rozhodně měly z našeho znovuzjevení radost, ale žádné dojemné scény se nekonaly. Takže jsem výčitky okamžitě potlačila. Moje děti zjevně žijí v neotřesitelném pocitu bezpečí a taková maličkost, jako rodiče mizející na víkend, jejich svět nemůže vůbec ohrozit.

Panamint Valley.