Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Thajsko bylo krásné, tajemné a místy dobrodružné. Ale člověk nemůže pořád jen cestovat, a tak jsme si zase pár měsíců počkali na další vysněný výlet... Borneo. Tedy respektive jeho severní část neboli Sabah. Jih - Sarawak - jsme si ponechali pro další výlet, protože je to přece jen obrovský kus země.

Borneo se dělí o svoji ostrovní pevninu s Indonésií a Brunejí, a ačkoliv je mořem odděleno od Malajsie, už po desítky let je její součástí. Na Sabahu a Sarawaku vás čeká relativně málo obyvatel a panenská příroda. Vzácné druhy ptáků, opice proboscics i orangutani a hlavně atmosféra, která člověka pohltí natolik, že na konci dovolené sedíte na břehu moře, pozorujete houpání vlnek a v hlavě spřádáte plány, jak v tomhle světě zůstat napořád. Velké plus má je fakt, že jste stále v Malajsii, a tak se snadno domluvíte i přes to, že více než polovina obyvatelstva jsou přistěhovalci z Filipín. Malajština i angličtina jsou samozřejmostí.

Tuhle dovolenou jsme se rozhodli pojmout docela akčně. Prvního dne jsme přistáli v Kota Kinabalu, hlavním městě Sabahu. Moc mě potěšilo, že se na nás hned u východu z příletové haly nesesypali taxíkáři, jako by tomu bylo v Kuala Lumpuru či kdekoliv jinde. A tak jsme se toho využili a svezli se městskou hromadnou dopravou neboli starým otřískaným minibusem, který pravděpodobně pamatoval dobu vynálezu motoru. Bylo nám dopřáno si relativně v klidu prohlédnout infrakstrukturu města, a to už jsme jásali, že v takovém městečku se dá chodit pěšky a neztratit se za první křižovatkou.

Vylodili jsme se na náměstí, místě dění všeho důležitého, včetně odjezdů autobusů do různých koutů ostrova. Hned jsme zavolali místnímu kamarádovi, který nás už čekal a přislíbil útočiště pro přebytečnou bagáž a občasný nocleh. Nedal jinak, než že si nás na smluveném místě vyzvedne. Bohužel má však auto v opravě, a tak se k jeho domu budeme muset dostat jinak. Když jsme se konečně sešli, z kamaráda se vyklubal fanoušek všech možných i nemožných typů jízdních kol. Dorazil totiž na kole, které jsem viděla snad někdy na obrázku. Kolo mělo sedačku a pedály pro spolujezdce vpředu před řídítky a vzadu byl připojen dětský krytý vozík, do kterého jsme naložili batohy. Mezitím jsme v duchu rozpočítávali dvě místa k sezení na tři lidi. Dáma má přednost, a tak jsem nastoupila s nedůvěrou na místo vpředu, zatímco manželovi nezbylo, než se galantně nabídnout, že nás bude následovat pěšky. Zážitek z jízdy byl vskutku velkolepý, během několika minut následovaný mokrým efektem v podobě slejváku, který prý na v Kota Kinabalu nezažili už dobrých několik týdnů.

Vyslali jsme tichou motlitbu k ubrečeným mrakům, aby si to rozmyslely a nepřipravily nám nezapomenutelnou dovolenou v mokrých botách, protože to není komplikace příjemná a o nezapomenutelné historky se jistě postaráme sami. Hned večer jsme si sedli nad průvodce a katalogy a dali se do plánování, protože tužeb bylo plno, ale času pouhé dva týdny. Nakonec jsme se shodli na následujícím: Výlet do Kinabalu parku s následným výstupem na nejvyšší horu jihovýchodní Asie Mount Kinabalu – 4101 m.n.m., zakončený koupáním v horkých pramenech. Jako další, mnou vymodlený potápěčský kurz na ostrově Sapi. Aby manžel nepřišel zkrátka, našli jsme agenturu, která provozuje pádlování na raftech na obrovské horské řece Padas, k níž se nedostanete jinak než slavným historickým Sabah vláčkem. Ten pamatuje ještě japonskou okupaci. No a pro trochu nákupů a kajakářské závody padl tip na bezcelní ostrov Labuan. Postupně se dozvíte, jak všechny akce dopadly.

Zatím jsme seděli nad naším plánem, já se snažila doléčit ječné zrno a manžel utlouct první příznaky chřipky a ani jeden z nás neměl pochybnosti o tom, že všechno zvládneme navzdory chorobám a počasí. Sabah nás vítal s otevřenou náručí a to se jen tak neodmítá.