Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Druhý den jsme se potápěli na protilehlém ostrově Nusa Penida. Čekala nás další lekce potápění v proudech, tzv. „drift dive". Jedná se o to, že v některých místech jsou proudy tak silné a široké, že si potápěč vlastně koriguje jen přesný směr a stabilní hloubku a jinak se bez většího úsilí nechá unášet kolem korálové zdi nebo útesu a kochá se a kochá. Na souši to zní jednoduše a ideálně, praxe je ovšem poněkud jiná. V místech, kde jsme se měli ponořit do proudu, byla voda opět relativně studená. Pomalu jsme sestupovali a už jsme cítili, jak nás proud unáší. Někoho pomaleji, někoho rychleji, což záviselo na zkušenostech a dýchání. Já se držela za ruku manžela, ale jen do chvíle, kdy nás proud roztrhl a unášel naštěstí stejným směrem. Rychlost byla neuvěřitelná, asi jako když se díváte z okna rozjeté lokálky, jen kolem vás neubíhají topoly ale podmořská krása. Ta rychlost brala dech, člověk se podvědomě přidržoval kamenů a já měla silný dojem, že s tím nic nedokážu dělat, děj se vůle boží. Tohle mělo skutečně daleko do klidného potápění na Borneu. Trochu jsem panikařila, ale ne neovladatelně. Když už jsem přemýšlela, že to možná vzdám, najednou kolem nás proplula nádherná černobílá želva, největší, jakou jsem kdy viděla. To mi zase dodalo nadšení pro zbytek ponoru. Po svačině a malém odpočinku jsme to absolvovali ještě jednou, ale vyčerpávající to bylo úplně stejně.

Rozhodla jsem se kurz odsunout na pozdější dobu, protože potápění na Bali bylo sice zajímavé, ale nic pro mojí povahu nerváka. S Davidem jsme se shodli na tom, že ve stresu to skutečně nemá cenu. Manžel kurz dokončil. Dokonce absolvoval ponory se žraloky a mantami a já jsem tak pro sebe měla dva dny, kdy jsem doháněla spánkový deficit, chodila šnorchlovat do Modré laguny a dělala plány na následující dny, protože po potápění jsme si chtěli půjčit motorku a objet kousek ostrova, abychom nasáli něco balinéské kultury a atmosféry.

V Padang Bai to moc nešlo, protože vesnice byla živa pouze z turismu a zaměřená především na potápění, a tak se místní snažili co nejvíce se přizpůsobit cizincům, aby jim náhodou něco nechybělo. Restaurace tam byla italská, holandská, německá. Balinéské jídlo měli jen v jednom špinavém warungu (konzum a hospoda v jednom). Všechny obřady a procesí se děly v chrámech na kraji vesnice a jakési workshopy balinéského tance nebo batiky nabízela místní agentura, která měla stále zavřeno. Padang Bai bylo jinak tiché místo, kde většina lidí trávila den pod vodou a noc v posteli a jediným vzruchem bylo troubení nočního obřího parníku, který odplouval na ostrov Lombok.

Naprostým opakem bylo letovisko Kuta nedaleko letiště v Denpasaru, ale protože nemáme rádi extrémy (zde v podobě přelidněných pláží, zhulených surfařů a australslých uřvaných puberťáků), tak jsme Kutě milostivě vyhradili odpoledne před návratem do Malajsie. Zatím jsme se vydali do vnitrozemí, do městečka Ubud, místa umělců, bohémů a léčitelů. Na vypůjčeném skútru jsme se vydali prozkoumat, co všechno Bali nabízí v tomhle ohledu. Balinésani jsou velice výtvarně nadaní a i obyčejný dům nebo kousek oblečení představuje unikátní umělecké dílo. Ubud je samozřejmě v dobrém i zlém také postižen turismem, a tak město působí příliš přecpaně, ale skutečně je na co se dívat. Galerie s obrazy, oblečením, obchody s ručně malovanými hudebními nástroji, šperky a především stříbro vám nedovolí se z nakupování a okukování odtrhnout ani k obědu. Všude se pořádají workshopy především všeho kolem oblečení a šperků, ale také přírodního léčitelství, které Balinésani dodnes běžně praktikují. Když na podobném místě strávíte den se svým mužem, musíte počítat s tím, že po návratu z Bali začnete šetřit na další letenku tentokrát jen pro vás, a vymýšlet, kde urvete alespoň dva týdny dovolené.

Dokončení v pátek