Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Málokdo ví, že tato světoznámá písnička je vlastně peruánská lidová. Ale snad každý ví, že kondor a Peru k sobě neodlučitelně patří. Za dobrého počasí se někdy nechá zanést až na okraj Nazkánské oblasti, ale jeho domovský přístav je v údolí Colca a jeho kaňonu stejného jména.

Kaňon Colca je nejhlubším kaňonem na světě. Jeho hloubka je 3400 metrů a délka přes dvě stě kilometrů. Leží v něm desítka malých indiánských vesniček, terasy s barevnými políčky, vyhlídky do údolí plného travin a kaktusů na každém kroku, zasněžený hřeben hor a hlavní lákadlo – vyhlídka Cruz del Condor. Odsud je na létající obry nejlepší výhled. Než se sem ale nahrnou davy turistů, projděte se po stezce vedoucí podél jižní stěny. Když si přivstanete, budete sami pozorovat úchvatný východ slunce, do červena zbarvené ledovce a stínohru celého údolí. A už je tu desátá hodina, kdy začínají kondoři vylétávat. Hluboko pod námi se začaly objevovat první perutě a než jsme se nadáli, kolem hlavy nám kroužila desítka ptáků. Spouště fotoaparátů cvakají jako o závod, turisté nadšeně vykřikují, jen kondoři nenechávají cloumat svým majestátem a vznešeně odlétají v dáli. Ačkoliv kondoři nelétají pokaždé a jejich vyhlížení je tak věc trochu nejistá, i bez nich je návštěva panenského údolí a jeho okolí okouzlující záležitost. Můžete podniknout několikadenní cestu napříč údolím, vylézt na šestitisícovou sopku Ampato nebo jen nasávat tradiční atmosféru indiánského venkova.

Ani ne dvě hodiny cesty dále na jih se nachází město Arequipa, známé také jako „bílé město“. Kdo do té doby byl zvyklý spíš na zaprášená a špinavá místa, bude u vytržení. Arequipa je celá postavená z bílého sopečného kamene sillaru, čímž už zdálky působí velice čistě, světle a vzdušně. Centrum je plné kostelů, klášterů, podloubí a arkád a určitě je z architektonické stránky nejzajímavější z celé země. Vždyť je zapsané i na seznamu UNESCO. Až se z bílé barvy unaví oči, zajděte si do kláštera Santa Catalina. I dnes zde žijí jeptišky, ale hlavně je to takové město ve městě. Za vstupní zdí jakoby byl jiný svět, maličké barevné domečky, labyrinty úzkých uliček, dostanete se do kuchyně s pecí, kde voní čerstvý chléb a uvidíte i koupelnu jeptišek pod širým nebem. Ehm, jistěže bez jeptišek. Mezi náměstíčky, kapličkami či kašnami se dají trávit dlouhé hodiny a z vyhlídky kostela pozorovat zasněženou sopku El Misti, na jejímž úpatí byla celá Arequipa vybudována.

Jen kousek od Arequipy leží chilská hranice, a tak kdo má čas, může se podívat alespoň do přístavního města Arica. Městečko je to malé, ale malebné. Stálé a příjemně teplé počasí, čisté upravené pláže a hora El Morro. On je to spíš takový kopec, na který se dá vystoupat i v sandálech, ale i když budete nahoře krapet popadat dech, odměnou bude pěkný výhled na celé okolí a hlavně na barevný přístav připomínající impresionistické obrazy francouzského venkova. A kdo by měl času ještě víc, může zabrousit až do nedalekého národního parku Lauca, který taktéž figuruje na seznamech UNESCO. Ale protože lamy, alpaky, vikuni nebo plameňáky lze bez problémů potkávat i na sousední půdě, vracíme se zpátky na území Peru. Původní plán, který zahrnoval návštěvu některé tradiční restaurace, překazila domorodá žena s dítětem na zádech. Na rohu ulice na provizorně rozdělaném ohýnku opékala bramboru s kusem masa a vonělo to tak báječně, že můj žaludek vydal přímý rozkaz. Znovu jsem porušila veškerá hygienická pravidla a potom ještě jednou, když jsem si šla přidat. Radost mi kazil jen smutný fakt, že zatímco já jsem za dvojitou porci zaplatila v přepočtu něco kolem naprosto zanedbatelných deseti korun, pro indiánku to byla částka, za kterou mi málem políbila ruku a za kterou bude své spící dítě v šátku živit týden. Ne masem a bramborou, ale hrstí kukuřičné mouky, ze které bude na slunci sušit placky bez chuti a bez zápachu. Pár korun mi stačilo i na ubytování, protože mi stačila jen studená voda. Za teplou je totiž dvojnásobná sazba. A teď už do hajan, protože ráno se jede na jednu z největších atrakcí. Jezero Titicaca.