Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Být v Peru a nenavštívit Cuzco je jako neochutnat ve Vídni Sacher. Cuzco bylo hlavní město Incké říše a to, co je v něm a jeho okolí, prostě vidět musíte. Vždyť je to i výchozí bod cesty na legendární Machu Picchu.

Z Limy, odkud jsem po krátké přestávce vyrážela, jsou do Cuzca dvě možnosti přepravy. Letecky nebo autobusem. Letadlem je tam člověk asi za dvě a půl hodiny, ale letenka nepatří mezi nejlevnější záležitosti, kterou navíc navyšuje povinný letištní poplatek za každý odlet. A stroje tam létají v celkem dobrém technickém stavu, což by byla děsná nuda. To autobusem je to jiné. O adrenalin je postaráno po všech stránkách, proto jsem za lidový peníz nastoupila na dvacetihodinovou cestu plnou zážitků. Stevardka od začátku cesty zdůrazňovala, že autobusový záchod se smí použít pouze k vykonání malé potřeby. Kam jít na velkou ale neupřesnila a autobusem se ozývaly rozverné hovory o tom, jak asi bude kontrolovat správné použití a vyšetřovat, kdo tam hodil „boba“. Humor nás začal přecházet ve chvíli, kdy jsme začali stoupat do hor. V úzkých serpentýnách jsme se míjeli s ostatními vozidly a hráli ruskou ruletu, kdo z nás skončí dole v několikakilometrové rokli. Když nám několikrát visela zadní kola ve vzduchu a řidič se ze všech sil snažil udržet na silnici, definitivně ztichli i ti nejotrlejší. Autobus sebou smýkal jako vozík na Matějské, a než jsme dojeli do Abancay, stevardka přestala bránit záchod vlastním tělem. Během několika hodin jsme vystoupali o tři tisíce metrů výš a horská nemoc se projevila skoro u všech. Zvracení, bolesti hlavy, závratě a křeče. Doufala jsem, že alespoň řidič zůstal při smyslech...

Cuzco nás přivítalo nápisem Viva el Peru, vytvořeným z bílých kamenů na kopci nad městem a já zapadla do první kavárny na Maté de Coca. Prý má pomoci tělu vyrovnat výškovou změnu tlaku, ale neměla jsem pocit, že moc zabírá, a tak jsem vyrazila do města. V Cuzcu by se dal strávit měsíc, kolik je tam zajímavostí, ale tolik času jsem neměla. U jedné agentury jsem si za deset dolarů koupila hromadnou vstupenku na šestnáct památek a odvoz k nim. Všudepřítomnou stejnostejnou katedrálu bych klidně vynechala, ale v téhle je pro nás ateisty alespoň jedna zajímavost, a to hrob Garcilasa de la Vegy. Ostatní památky ale prvotní katolickou nudu mnohonásobně vynahradily. Ve městě ještě stíháme chrám Santo Domingo. Nebo incký Coricancha? Vlastně je to stále jen jeden, kdy na památkách dávného nejbohatšího Chrámu Slunce vyrostl ten novodobý. Takový dva v jednom. Původní, geometricky přesné incké stavby si lze doslova ohmatat a vyzkoušet jejich pevnost i přesnost. Ještě lepší je to ale mimo město.

Vyjedeme asi třicet kilometrů nad město k první památce a pomalu se kolem těch dalších vracíme zpátky k městu. Puca Pucará je nejvýš a tato pevnost měla úlohu jakési vrátnice. Kousek pod ní si všichni mácháme ruce v Tambomachay. Soustava kamenných žlabů zachycuje vyvěrající vodu a Inkům sloužila jako očišťující lázně před rituálními obřady. Quenco je velká skála, ve které jsou jeskyně, průlezy a tunely, a sloužila jako obřadní místo k provádění obětních rituálů. Na svých stěnách má rytiny posvátných zvířat a má taktéž symbolizovat vesmír. Ohmatáváme obětní kámen a průvodkyně nám nabízí vyzkoušení rituálu věštby na vlastní ... moč. Stačí se vyčůrat na věštecký kámen se dvěma žlábky a podle toho, kterým tekutina odteče, se daná věc splní, nebo ne. Jenže to má být moč panenská a mezi námi už žádná panna dávno nebyla, a tak se nikdo bohů neptal. Čekal na nás Sacsayhuamán. Obrovské prostranství s ruinami zubaté pevnosti těsně před bouřkou mi vyrazilo dech. Kromě naší skupinky nebyla na dohled živá duše a takovou sílu tajemné atmosféry jsem nikde jinde nezažila. Stěny jsou z obrovských kamenných kvádrů, jejichž výška a šířka je i několik metrů. Navazují na sebe tak dokonale, že mezi jednotlivé kameny nejde zasunout ani žiletku. O tom, jak je bez těžké moderní techniky dokázali na sebe naskládat, existuje několik teorií. Je to ale stejná loterie jako čáry v Nazce, a jak to bylo doopravdy, ví asi jen Velký Inka. Obdivujeme i kamenný kalendář, nádhernou přírodní scenérii a o kus dál, už mimo incká naleziště, i velkou bílou sochu Krista. Kdybychom neměli za zády tři indiánky jak z dávných časů, odpřísáhli bychom, že jsme v Riu.

Kousek nad městem, v indiánské tržnici nás obklopili prodejci pohlednic. A na těch pohlednicích mezi obrázky města byly naše fotografie. Hned na začátku našeho výletu si nás skupinka místních podnikatelů vyfotografovala, a než jsme se vrátili, vyrobili pro každého několik speciálních pohlednic. Měli úspěch, nadšeně je kupovali všichni. Večer jsme se nechali zlákat jedním z naháněčů do jedné restaurace. Jídlo bylo dobré a figurka kondora vykrájená z mrkve, která seděla na okraji talíře, si zasloužila nesežrání a cestu do Evropy. „Víš, kde bydlíme?“ zeptal se mně kamarád, a zatímco já netušila ani směr, on nabral hrubý kurs a po nočním probuzení asi patnácti nicnetušících rodin jsme se dobrali svých ložnic. Usnuli jsme bez sprchy, jako dva špalky. Ráno brzo vstáváme, čeká nás cesta na nejznámější místo Peru, Machu Picchu.