Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Acá,“ ukazoval snědý pán prstem do mlhy husté tak, že by se dala krájet. Cože? Tak tohle je slavný Huascarán? To bílé NIC, co se nedá ani vyfotit? Stáli jsme na úpatí hory a přemýšleli, co dál. „Přijeď v dubnu, děvenko, to bude vidět dobře,“ poučil mne muž v čepičce s třásněmi a bylo vidět, že se přemáhá, aby se při pohledu na naši horolezeckou „výstroj“ nerozchechtal a neupadl naznak. Jenže byla sotva půlka prosince. Pán nakonec při pohledu na moje boty smích nepřemohl, ukázal nám všechny zkažené a chybějící zuby, ale také ledovec, kde jsme byli jen o kousek níž, než je vrchol nejznámější šestitisícovky. Čehož jsme vůbec nelitovali.

V každé mapě, průvodci nebo ceduli v terénu se to psalo jinak. Pasto Rury. Nebo Pasto Ruri. Nebo Pastoruri. Nebo ještě jinak. Auto jsme nechali na parkovišti někde na půlce cesty a dál pokračovali po prašné cestě pořád do kopce pěšky. První závora a cedule označující začátek Národního parku Huascarán. Vstupné pět solů. Zaplatili jsme a pokračovali v cestě dál. Po asi kilometru stoupání nám cestu zahradila závora druhá. Poplatek pět solů nějaké komunitě, která zde funguje. Na návrat nemá nikdo náladu, tak zaplatíme podruhé a doufáme, že třetí závora už nebude. Jsme široko daleko sami, kolem nás zelená pampa, nad kterou se tyčí štíty hor se zasněženými vrcholy. Modrá obloha a sluníčko. Nádhera. Sem tam v dálce nějaká chýše.

Už jsem psala o tom, že za fotografii lidí se v Peru platí. Obvyklá sazba je jeden sol, což je asi desetikoruna. Jenže po dvou neplánovaných vstupech jsem neměla hotovost nazbyt, a tak jsem udělala několik fotografií z dálky bez placení. Myslela jsem si, že ti lidé si toho snad ani nevšimli. Až doma, po vyvolání filmů, jsem začala věřit na moc jejich šamanů i v této oblasti. Ani jedna z fotek udělaných gratis nevyšla. Lidé z ní zmizeli a přes každou byla zářivá fialová čára. Prostě spravedlivý duch.

Na půlce cesty přicházíme k jedinému místu na světě, kde se nachází rostlina zvaná Puya Raimundi. Každá dorůstá výšky kolem deseti metrů, obsahuje přes šest milionů semen, a než vyroste, trvá jí to klidně i sto let. Odnesla jsem si v podpaží uschlý ozubený okvětní lístek z jedné mlaďoučké rostlinky, i když se to asi nesmělo. Měřil přes půl metru a dost mi překážel, ale donesla jsem ho statečně bez úhony až domů do Prahy.

Ale už vcházíme do základního tábora ve výšce pět tisíc dvě stě metrů. Začínáme toho mít plné zuby, tak si rádi sedneme v místní „restauraci“ na kokový čaj a kukuřici se sýrem. Restaurace je samozřejmě jen přístřešek se slaměnou střechou a hrubou dřevěnou lavicí, kde vaří a obsluhuje stará paní... ne zrovna nejčistšího vzhledu. Taktéž je to s nádobím. Starý otřískaný velkohrnec, z kterého rukou vytahuje kukuřice, plecháčky na čaj ani ovčí sýr zabalený do nevábného kusu igelitu nepůsobí vábně, ale páni! Chutnější sýr jsem v životě nejedla. Nechávám si ještě třikrát přidat a paní má radost, že mi tak chutná.

Vyrážíme dál. Nahoru je to ještě kus cesty a my máme možnost si jí kus ukrátit a svézt se na koních. Tak hurá na ně! Asi o dvě stě metrů výš sesedáme a pokračujeme po svých. A začíná se projevovat nedostatek kyslíku. I když se vlečeme docela pomalu, dýcháme, jako kdybychom doběhli maratón, každý krok je tááák těžký a po každých dvaceti metrech si musíme dát přestávku. Cítíme se, jako kdybychom neušli dvacet metrů, ale dvacet kilometrů. Ale za chvíli už vcházíme na první sníh a vlije se do nás nová vlna energie. Mí peruánští přátelé ještě nikdy neviděli sníh, a tak se v něm válí, házíme si ho za trička, děláme andělíčky a blbneme jako malé děti. Stoupáme pomalu výš a asi jsme první výprava na světě, která na vrcholu místo vztyčení vlajky postavila sněhuláka.

Stojíme ve výšce pět tisíc osm set metrů a díváme se na svět z jeho střechy.