Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Co takhle trochu kultury? Dali byste si říct? Já tedy rozhodně ano, protože jestli mi něco v Malajsii schází opravdu hodně, tak je to dostatek kulturního vyžití, bohužel. Jako tvor odkojený ochotnickým divadlem, tvor ryze kulturně založený, vzpomínám se slzou v oku na divadelní, jazzové a jiné festivaly, na koncerty pod širým nebem, alternativně pseudokulturní počiny s přáteli, premiéry českých filmů a mnoho dalších věcí. Vzpomínám na ně proto, že tady v našem asijském koutě se prostě neděje nic mému srdci blízké.

Nahlédneme-li do divadel, najdeme zde sice zajímavé kousky, ale o nadšení se rozhodně v mém případě mluvit nedá. Například čínská opera. Pompézní záležitost, barevné a jakoby vysoustruhované kostýmy a masky, bezchybá souhra pohybů. Ovšem snažíte-li se ušetřit na koupi programu, děláte obrovskou chybu, neb vám příběh zůstane utajen až do samotného konce. Zpěv by se dal nazvat zpěvem jen v případě, že byste představení navštívili v hlubokém bezvědomí. Tři hodiny v opeře vám stačí přesně na to, abyste utrpěli v následujícím týdnu nevolnost jen při pohledu na jakéhokoliv Číňana. Činohra se nese v duchu politickém a málokdy se vyskytne dílko v anglickém jazyce.

Přesně to samé platí o divadle malajském, pouze s tím rozdílem, že Malajci se drží striktně činohry a do opery se zaplaťpánbůh ještě nepustili. Číslo hostujících divadel se rovná nule, pokud ovšem nepočítám monstrózní záležitosti z dílny Walta Disneyho a tyto doopravdy nepočítám (děti prominou...).

S hudbou to není o moc lepší. Malajská hudba, ať se řadí do jakéhokoliv stylu, ve výsledném efektu připomíná velmi silně dechovku, kterou upřímně z celé své duše nenávidím. Indickou hudbu jsem měla ráda do doby, než jsem přjela do Malajsie. Vždycky mě fascinovalo spojení populární hudby s indickými prvky. Ale klasická indická odrhovačka, to je panečku jiné kafe. Hýkání a “jódlování” v podání indických hvězd mě naplňuje beznadějí a zoufalstvím, procházka indickou čtvrtí, kde se z každého obchůdku ozývá jiná odrhovačka, je jen pro silné povahy nebo turisty, kteří se přimotali náhodou a připadá jim to ohromně legrační.

Čínská hudba je trochu nuda. Za prvé vzhledem ke své slovní zásobě v tomto jazyce nemám ponětí, co se umělec snaží vyjádřit, a za druhé jde víceméně o velmi bezduchý pop bez známky hudebního nápadu. Nejrozšířenější hudební produkcí jsou zde kapely, které přejímají slavné anglické populární písně a ty pak v horší či lepší kvalitě předvádějí v barech, hotelech, na recepcích a vůbec všude, kde je někdo uslyší. Zahraniční umělci nějakou záhadou Malajsii objíždějí obloukem, asi omylem se tu v loňském roce zastavil Sting a myslím, že z toho všichni žijeme do dneška.

S výtvarným uměním je to o poznání lepší, umělci se to tu jen hemží, ať už se to týká čínské abstrakce, nebo tradičního písma, malajské batiky, indické tvorby na duchovním základě….Galerií je v Kuala Lumpuru spousta, stačí si vybrat.

Samostatnou kapitolou jsou národní tance, ale těm se plánuji věnovat v některém z příštích povídání, neb je to na obsáhlejší popis.

Jenomže já pro potěchu duše i ucha potřebuji hudbu, mluvený projev, emoce. Těch se mi tu nedostává, a proto si tenhle nedostatek snažím vynahradit obsáhlou sbírkou hudebních nosičů a nahrávek se záznamy divadelních představení, které persistentně vyžaduji od svých blízkých z Čech. Ale hlodá mi v hlavě červíček a čím dál víc přemýšlím o tom, jak se do zdejšího kulturního dění zapojit a trochu jim to tady zpestřit. Jinak se obávám, že celá moje příští návštěva doma proběhne tak, že i knedlíky a svíčkovou mi matinka bude muset nosit do divadla a na koncerty a tam budu pořádat i ostatní setkání s přibuznými a přáteli, abych aspoň trochu dohnala ten deficit.