Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Minulý týden jsme se rozhodli společně s Malajci oslavit konec ramadánu. A protože o svátcích všichni vyhlásí „bali kampung" (odjezd na venkov), zařídili jsme se stejně a naplánovali si polopracovní cestování na jih Malajsie. Přestože se nám podařilo vyrazit o den později, než jsme chtěli, rozhodli jsme opravdu si to užít. Už jen proto, že šest volných dní v jednom kuse jsem viděla snad naposledy v televizi.

Užívat jsme si začali už několik kilometrů za Kuala Lumpurem. Napřed se mi zdálo, že ztrácím zrak... hned poté jsem se ujistila, že nemám oční vadu a skutečně se před polednem stmívá. V několika minutách se setmělo úplně a počasí se rozhodlo ukázat nám, zač je toho loket. Nekonal se žádný varovný deštík, prostě a jednoduše se otevřelo nebe a shodilo na nás několik metráků vody. Bohužel, uprotřed dálnice se špatně parkuje, a tak můj manžel přilepil zrak k přednímu okénku, zakázal mi mluvit a dýchat a pokračovali jsme v lijáku dál. Stejně tak ostatní řidiči, což se ukázalo jako vskutku nešťastné, neb nejméně polovina z nich se rozhodla špatnou viditelnost vyřešit zapnutím varovných světel. Slabší povahy zaparkovaly u kraje dálnice a taktéž spustily varovné blikání. Cesta se tedy stala hrou s názvem „Hádej, jestli to auto před námi stoji, nebo jede!" Nu, všechno má svůj konec a konec měla i tahle mokrá kalamita, ovšem samozřejmě až poté, co jsme dorazili na první plánovanou zastávku...

První zastávka byla na jihu východního pobřeží, v jachtovém resortu uprostřed džungle, kde jsme před časem pracovali na dvouměsíčním projektu a našli tam několik báječných přátel. Dostali jsme krásný pokoj určený pro páry na svatební cestě, starali se o nás tak, až jsem se z toho celá nervozní ošívala. V duchu jsem si představovala dva dny, které nás čekaly, jako procházku rajskou zahradou. Jasně jsem cítila, že si to po dlouhé době samé práce a jenom práce zasloužíme oba. Večer jsme vyrazili na romantickou večeři s výhledem na jachty a opravdu se cítili jako novomanželé na svatební cestě. Když jsme se vrátili do svého pokoje, únava po dlouhém dni se přihlásila a my sladce usnuli jako nemluvňata. Ani si nepamatuju, jestli jsem zaslechla „dobrou noc".

Hned ráno jsme se sbalili a vyrazili do přístavu na loď mířící do nedalekého Singapuru, kde jsme absolvovali jednu pracovní schůzku a plánovali se otočit na patě a vrátit se odpoledne zpět. Cestou nás zastihl telefonát kamaráda, který byl právě na singapurských hranicích a požádal nás, abychom ho příští den svezli na naši další plánovanou zastávku. Jelikož neumíme říkat ne, vzali jsme ho s sebou do resortu, kde jsme zjistili, že už není jediný volný pokoj. Moje nápady, jako poskytnout vetřelci nocleh v autě nebo ho přesvědčit o kráse spánku pod širým nebem, zůstaly nevyřčeny a do našeho apartmá přibyla přistýlka.

Další den jsme vyrazili na sever, abychom radikálně změnili prostředí. Z luxusního resortu jsme urazili dvě stě kilometrů k cíli – farmě. Náš společný přítel, malajský chovatel skotu, nás pozval na návštěvu do své „rezidence" na pobřeží. Nikdy předtím jsme u něj nebyli a náš hostitel nás skutečně překvapil. Asi kilometr od pláže se vedle obrovské vodní nádrže objevilo číslo popisné shodné s farmářovou vizitkou. Vešli jsme do domu, který byl rozlehlý, čistý... a úplně prázdný. Jen tu a tam se vyskytl nějaký ten kus nábytku a v celém domě nebylo živé duše. Nakonec se jako duch zjevil indický dělník, aby nám řekl, že náš přítel farmář odjel do Kuala Lumpuru a vrátí se asi za hodinu. Za hodinu nás opozdilec začal častovat telefonáty, aby nás instruoval, že v jeho domě máme být jako doma, zatímco on je na cestě za námi. Na cestě byl další dva dny až do našeho odjezdu. My si zatím dosytosti užili pláže, sluníčka a vodních sportů a snažili jsme se nepodivovat nad zvláštním chováním hostitele. Malajci prostě vždycky mají na všechno dost času.

Nastal čas odjezdu, a tak jsme se rozloučili s prázdným domem a vyrazili na cestu domů. Přece jen to byl poněkud náročný výlet, a tak jsem se v autě úlevně sesunula do pozice spícího a probudilo mě až zvláštní napětí okolo mě. Z řidiče a posádky vozidla vypadlo, že jsme tak trochu zabloudili, ale žádný strach, všechno mají pod kontrolou. Více než sto kilometrů jsme jeli po jakési okresní neosvětlené silnici, která se v pravidelných zatáčkách vinula přes horský hřeben. Když jsme s dvouhodinovým zpožděním vyjeli na kopeček, za kterým už se objevil Kuala Lumpur, měla jsem silné nutkání vyskočit na silnici a líbat matičku zem.

V prosinci plánujeme vánoční dovolenou v Thajsku... Tak mi, prosím vás, dejte vědět, kde se dá sehnat valium bez předpisu.