Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Psal se únor 2002 a my jsme zastavili u prašné odbočky z Highway 190, vedoucí do Údolí Smrti. Pohled na mapu v počítači objasnil situaci. Na Racetrack je to sto dvacet šest mil po silnicích a jednapadesát po prašných cestách. S náhonem na všechna čtyři kola nebyl důvod váhat. Dvě stě kilometrů bychom jeli tři čtyři hodiny, možná víc – silničky přes Údolí smrti jsou klikaté. Kolik času může zabrat ani ne poloviční vzdálenost? Duše dobrodruha ve mně ržála nadšením a už jsem se sápala za volant. Ráda řídím v extrémních podmínkách. Byla jsem odhodlaná užít si tuhle psinu až do dna.

Playa - vyschlé dno jezera.

Pro tento výlet jsme se rozhodli vynechat zaturistované části Údolí Smrti a vypravit se rovnou na Racetrack. Na severním konci národního parku Death Valley se nachází tzv. playa – jílovité, do drobných dlaždiček popraskané dno vyschlého jezera. Jeho plocha je 2,8 míle dlouhá a 1,3 míle široká; severní konec je o pouhých pět centimetrů výše než jižní. Po ohromném "závodišti" se "pohybují" tajemné bludné kameny, které za sebou v tvrdém povrchu zanechávají zřetelné stopy. Teorií o původu pohybu je mnoho. Stejně jako různě seriózních pokusů o výzkum. Nicméně Racetrack si své tajemství chrání velmi dobře: ještě nikdo nikdy neviděl, jak se kameny pohybují. Poslední snaha o zaznamenání tajemných jevů skončila tím, že vítr (nebo nějaký pouštní skřet) pokácel budky s instalovaným zařízením. Přiznám se, že mně osobně připadá poměrně přijatelná představa ufonů či místních duchů, kteří šutry v noci potajmu hýbou a pak si někde za nejbližším kopcem mnou zelené ručičky, jak učencům zase zamotali hlavu. A je to rozhodně sympatičtější než nějaké suché nudné vědecké vysvětlení, které rozebere tajemné místo na čistě geologické a povětrnostní údaje.

Vraťme se ale k naší cestě. Začátek tvořila stará, neudržovaná asfaltka. Silnice byla samá zákeřná díra, málem jsem si ruce ukroutila. Po necelé hodině jsem vznesla dotaz, jak daleko to ještě je. Prý dvaačtyřicet mil. Na dvojku, někde mezi deseti a dvaceti mílemi za hodinu, mi to přišlo zatraceně dlouhé, ale ještě nějakou chvilku jsem řídila. Cesta se změnila v úzká blátivá koryta lehce překrytá sněhem, takže nebylo moc jasné, jak je která bahnitá jáma hluboká. Duše dobrodruha zalezla do kouta – měla toho plný brejle. Ruce se mi třásly a po zádech stékal ledový pot. Najednou jsem si uvědomila liduprázdnou krajinu, kde v případě zapadnutí není žádný Franta s traktorem, který nás za dobré slovo vytáhne. Byl únor, pouštní meluzína nevlídně kvílela, na obzoru se mračily syrové hory. Oči mi od toho visení na šťopkách slzely, kolena sulcovatěla strachy a neustálým přešlapáváním mezi pedály. Měla jsem dost.

Hunter Mountain Typická kalifornská poušť je porostlá houževnatým křovím.

Na Hunter Mountain usedl za volant Hroch a smál se, že jsem odjela to nejhorší – z cesty se stala slušně probuldozerovaná prašná silnice. Neradoval se ovšem dlouho. Vyhýbání se džípu (že by přeci jen potenciální Franta?) v serpentinách s nepevnou krajnicí patří k těm méně příjemným zážitkům. Ten nejnepříjemnější na nás čekal. Na rozcestí nás GPS poslala silnicí vpravo, krásnou, silnou čarou, která značila silnici kolem dolu Quackenbush – a po chvíli zrádně chcípla. Samozřejmě s sebou vždycky vozíme náhradní baterky do GPS i do foťáku (používají se stejné), ale hádejte, kolikery náhradní baterky jsme měli, když jsme je jednou jedinkrát fakt potřebovali...? Nezbývalo než vyrvat baterky z foťáku.

Po znovunastartování všech strojů nám satelity prozradily, že jsme se ocitli na slepé odbočce k jakémusi dalšímu opuštěnému dolu (byť nádherně projeté – zřejmě jsme nebyli první, kdo se takhle nachytal). Směli jsme se buď vrátit míle a míle na původní rozcestí, nebo zkusit projet neudržovanou stezkou (na mapě stále tvrdohlavě značenou jako hlavní) kolem Quackenbushe. Hroch se z titulu řidiče rozhodl pro Quackenbush a začal vozík túrovat do prudkého kopečka. Kameny a vymleté kolejnice, lemované vysokými břehy s houževnatými pouštními křovisky, se nezdály býti tou pravou stezkou ani pro náš "all wheel drive" (auto s náhonem na všechny čtyři kola) s relativně velkou světlostí podvozku. Za skřípotu keřů o kapotu, mých zubů o sebe, mlácení šutrů o podvozek, jakož i Hrochova apokalyptického hudrování se vozík nějak dohrabal až k ceduli "Nebezpečí". Byla na ní veselá vyprávěnka o tom, jak se staré šachty mohou propadnout. Stáli jsme tam na kopečku, v místě, kde se sotva dalo vystoupit z auta (rozhodně nebylo možné auto otočit), proklínali autory mapy a konstatovali, že naposledy tudy zcela zjevně jel majitel dolu na oslu, když opouštěl neproduktivní claim, konečně vyléčen ze Zlaté horečky. Proklínání a teorie o oslech ovšem nic nezměnily na faktu, že jsme se ocitli na opuštěném místě, asi padesát mil od jakékoli civilizace (tou je na jedné straně highway 395 a na druhé silnička přes Údolí smrti).

Cesta na Racetrack vede přes opuštěné hory.

V rámci katastrofických scénářů jsem v duchu provedla inventuru zásob: dvě krátkovlnné vysílačky (mobilní převaděče pochopitelně v pustině nikdo neprovozuje), spacáky, karimatky, larisy (byla děsná zima), asi šest litrů vody, osm müsli tyčinek, nějaké jablečné protlaky, pytlík lipeček, dvoje kávová mléka... Hmmm... hmmm... hmm... den dva možná vydržíme. Hroch pro změnu hleděl do kraje a náhle pravil, že támhle na té rovince, kam při své krátkozrakosti nedohlédnu, se cesta výrazně zlepšuje, a kdyby ne, tak je tam dost prostoru na to, abychom se otočili, a vyrazil kupředu.

A tak jsme se řítili serpentýnami od Quackenbushe po té oslí stezce. Nevím, co dělal Hroch (upřímně doufám, že řídil), já měla zavřené oči, zaťaté zuby (a stažený zadek). Hroch tvrdí, že jsem byla zelená, ale pochybuji, že stihnul sledovat barvu mého obličeje a ještě cestu. Po nekonečné době jsme se opravdu napojili na onu vybuldozerovanou silnici, z níž nás GPSka svedla jako z neperspektivní. Podruhé jsme prokleli tvůrce mapy a pokračovali po Ulida Flat a přes krásné Hidden Valley. Tato cesta byla používaná natolik, aby se z ní stala "roleta": pravidelné varhánky, které autem i osazenstvem třesou při jakékoli rychlosti tak, že cvakají zuby a vypadávají šrouby. Inu, někdo si chodí celulitidu za drahý peníz masírovat do salónu, já to měla zadarmo.

Teakettle Junction Konvičkové rozcestí - kdo ví, co bylo dřív - zda konvičky nebo jméno.

Pak se před námi objevila Lost Burro Gap – průrva U ztraceného osla. Musím říct, že jestli chudák osel absolvoval stejnou cestu jako my, ani se mu nedivím, že tady toho měl už plný zuby a vzal roha. Průrva se vyznačuje tím, že se do poměrně úzkého prostoru musí vejít cesta a řeka. Tedy spíš cesta se snaží skromně vtlačit do vyschlého koryta řeky, které si dělá co chce – obrovské balvany, jámy, podemleté břehy... S napětím jsme počítali míle zbývající do Teakettle Junction.