Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když jsme se po všech lodních lapáliích dostali šťastně na břeh, vyrazili jsme hledat auto. Úkol nám trochu ztěžoval fakt, že jsme se vylodili v úplně jiném přístavišti, a také slunce, které se nás i za pozdního odpoledne rozhodlo upražit zaživa.

Doploužili jsme se na správné místo po hodině, zaprášení a připálení, jako bychom přešli poušť. S povděkem jsme přijali od rodiny opraváře ledové drinky a s rezignací i informaci o tom, že zjistil příčinu poruchy našeho auta. Nechápavě jsme na něj koukali, když nám začal rukama nohama vysvětlovat, že si musíme pořídit novou autobaterii, kterou ale vzhledem k parametrům našeho vozidla v Thajsku neseženeme. Matně jsem si vybavila situaci, jak přijíždíme na stejné místo několik dní nazpět a hlasíme opraváři náš problém s baterií a jeho soucitné přikyvování. Nu což, zřejmě nám chtěl udělat radost, že si rozumíme.

Jakmile jsme vycouvali z tmavé garáže, začala jsem auto zkoumat ze všech stran, protože se mi na něm něco nezdálo. Na světle božím se ukázalo, že opravářovy mrňavé děti jsou výtvarně nadané. Před odjezdem na ostrov totiž manžel do prachu na zadní okénko napsal prstem naše iniciály, orámované srdíčkem. Čímž děti inspiroval k tomu, aby využily každého volného prostoru na zaprášeném vozidle a iniciály se srdcem x-krát překreslily. A aby to nebylo přiliš nudné, přidaly ještě pár berušek, motýlků a kytiček, takže když jsme odjížděli z jejich domu (po nezbytných tanečcích se startováním pomocí kabelů), vypadali jsme jako dva zastydlí hippies na výletě.

Z přístavního městečka jsme se vydali opět na cestu, tentokrát už jen a jen na jih, s vyhlídkou ostré jízdy, abychom se stihli vrátit včas do práce. Cestou jsme si ještě naplánovali zastávku v Istmhus of Khra, což je nejužší místo pevniny Thajska (cca 100km) mezi mořem a hranicí s Barmou. Na výlet do Barmy jsme sice už čas neměli, ačkoliv by to určitě byla zajímavá zkušenost, ale chtěli jsme se podívat alespoň na barmský market u celnice, kam se ještě dalo dojít bez víza a pasu. Prodávají se tam barmské výrobky, od nábytku až po šperky téměř cokoliv, na co si jen vzpomenete.

Jejich styl se silně prolíná s thajským, ale je více přírodní a je na něm vidět, že každý díl prádelníku nebo sady šperků je vyroben ručně a s trpělivostí dovést dílo k naprosté dokonalosti. Ceny nabízených věcí jsou více než směšné. Majitelka jednoho z obchodů s nábytkem se nám pochlubila, že její hlavní odběratel je ve Francii a měsíčně posílá dlouhé objednávky. Z profesionální deformace jsem si připočetla cenu dopravy plus clo a mezi sumou za nákup a konečný prodej v Evropě mi vyskočila před očima propast se šklebícím se spokojeným Francouzem. Někdo by měl do podobných končin jako je Barma uspořádat misii s ekonomickou osvětou.

Z Isthmus of Khra jsme zamířili směrem k městu Trang, kam jsme chtěli dorazit ještě večer a tím pádem se dostatečně vyspat před posledním dnem jízdy na malajské hranice. Usoudili jsme, že fotografií zapadlých chrámů a turistických zajímavostí už máme požehnaně a nemusíme se tedy zdržovat zrádnými odbočkami. Svého plánu jsme se drželi až do chvíle, kdy jsme se ocitli před branou národního parku Khao Sok. Na obzoru se tyčily majstátné skály a před námi se rozkládal park, který měl už zvenku atmosféru buddhistického klidu. U vstupu jsme zjistili, že jedna z možností, jak zachytit alespoň kousek toho lákadla, je umluvit prodavačky vstupenek, aby nás nechaly projet po silnici, která kopírovala vnější hranici parku a ústila na dálnici. Dokonce jsme zjistili, že si tak zkrátíme cestu o dobrých dvacet kilometrů, a tak jsme svou horlivostí Thajky přemluvili. Projížděli jsme krajinou bez jediného domku nebo automatu na coca-colu. Prales kolem byl udržovaný, ale jen do té míry, aby nezakrýval výhled na skalní hřbet kamenného monstra, táhnoucího se středem celého parku. Ze silnice to byl sice pohled víceméně zvenčí, ale i to stačilo k tomu, abych se cítila jako v zapomenutém kraji....

Pokračování si můžete přečíst příští středu.