Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Až když jsem dospěl a měl vlastní děti, dokázal jsem naplno pochopit, jak velkou věc pro mne mí rodiče udělali.“ Přibližně těmito slovy vzpomíná jedno ze zachráněných „Wintonových dětí“ na chvíle, kdy jako malý kluk usedal před vypuknutím druhé světové války do vlaku mířícího do Anglie. V roce 1939 bylo takových vlaků vypraveno celkem osm a odjelo jimi více než šest set převážně židovských dětí.  Většina z nich se se svými původními rodinami již nikdy neshledala. Životy jejich blízkých skončily v plynových komorách nacistických koncentračních táborů.

„Měli jsme na seznamech ještě další tisíce dětí, ale ty se nám už bohužel zachránit nepodařilo. Vlak připravený k odjezdu dne 1. září se na svou cestu již nevydal. Právě v tento den vypukla válka,“ vzpomíná sir Nicholas Winton, který tehdy celou akci s přesunem židovských dětí do bezpečí vymyslel a zorganizoval.   

Až do konce osmdesátých let dvacátého století neměl nikdo o tomto jeho činu ponětí.  Ani samotné zachráněné děti netušily, kdo za jejich cestou do Anglie stojí a komu tak vlastně vděčí za své životy. Až po padesáti letech objevila Nicholasova manželka na půdě krabici s knihami plnými výstřižků, fotografií a adres a nesmírně lidský příběh o obětavosti a statečnosti jejího manžela se dostal na veřejnost. Podařilo se zkontaktovat více než dvě stě zachráněných dětí a léta uschované fotografie tak začaly ožívat a představovat konkrétní lidské osudy…

Obdivuhodný čin Nicholase Wintona, osudy zachráněných dětí a nesmírné utrpení jejich rodičů oslovilo slovenského producenta a režiséra Matěje Mináče, který, inspirován tímto příběhem, natočil v devadesátých let strhující film Všichni moji blízcí, v roce 2002 pak film Síla lidskosti – Nicholas Winton a do třetice „polodokumentární“  film Nickyho rodina, který přichází do kin právě nyní.

Slavnostní světová premiéra se konala 20. 1. v Praze a pocity, které v člověku zhlédnutím tohoto filmu propuknou, jsou nepřenosné. Při jeho sledování se v člověku mísí vztek na ty, kteří takové hrůzy způsobili, obdiv nad doslova buldočím úsilím mladého, teprve devětadvacetiletého muže, který se rozhodl pomoc těm, kteří se ocitli na „Hitlerově černé listině“, se smutkem a slzami při sledování konkrétních lidských příběhů.

Co asi prožívali rodiče, kteří se rozhodli poslat své děti pryč, do neznámého bezpečí? Jen ten, kdo má sám své vlastní děti, dokáže pochopit neskutečný strach a obavy, kterým museli čelit, když usazovali své milované děti do vlaku. Tento těžký okamžik ve filmu skvěle ztvárnila Klára Issová v roli matky, která se až do nejzazšího okamžiku nemůže rozhodnout, zda má svou dcerku opustit…

Slavnostní premiéry se osobně zúčastnil i sir Nicholas Winton, jemuž je dnes úctyhodných 101 let. Na první pohled je to člověk nesmírně skromný, který jakoby svým výrazem říkal: „Ale prosím vás, vždyť si takové oslavování vůbec nezasloužím.“ Mnohem více než svých vlastních zásluh si cení toho, že jeho čin inspiroval spoustu dalších – převážně mladých - lidí, kteří se v rámci svých možností pokoušejí pomáhat dětem a lidem tam, kde je to potřeba. Stejně jako to pan Winton udělal těsně před válkou u nás.

Film Nickyho rodina je obrovsky silný příběh, který v divákovi vyvolá spoustu pocitů a otázek a doznívá v něm ještě dlouho poté, co z plátna zmizí poslední titulky. Je to kus naší historie jehož prostřednictvím si uvědomíme, že skutečné dějiny nepíší vládcové a generálové, ale úplně obyčejní lidé, jakými jsme my všichni…