Rvou se jako koně! Moje děti se nesnáší.
Když se mi narodil starší syn, věděli jsme s manželem, že u jednoho dítěte nezůstaneme. Oba jsme vyrůstali jako jedináčci a víme, co to znamená. Vzpomínám si, jak moc jsem si přála mít doma nějakého spojence, někoho, s kým si budu povídat, radit, s kým si budeme pomáhat. Jenže naši nechtěli ani slyšet.
A tak jsem se zařekla, že já tohle svému dítěti nikdy neudělám. Pevně jsem se rozhodla, že budu mít nejméně dvě děti.
Po narození syna jsme s manželem začali uvažovat, kdy by asi bylo nejlepší pořídit mu sourozence. Ptali jsme se na zkušenosti známých, ale nikdo z nich nám nebyl schopen poradit.
Někteří tvrdili, že čím menší věkový rozdíl, tím lépe, že si děti spolu více vyhrají a budou si i hezky rozumět, jiní zase radili větší věkový rozdíl, abych se prý mohla tomu malému prckovi pak víc věnovat a neošidila ho.
Nakonec to přišlo nějak samo, aniž bychom to plánovali. Mladší chlapeček se narodil krátce před druhými narozeninami toho staršího. Fajn, budou si spolu aspoň hrát, říkala jsem si tehdy. A vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě toužila po bráškovi nebo sestřičce.
Jenže zjišťuji, jak moc jsem se mýlila. Dnes je klukům 11 a 9 let a já šílím. V podstatě nikdy mezi nimi nepanovalo přátelství. Sotva ten mladší začal chodit a trošku brát rozum, už byli v sobě. Starší syn mu neudělá nic dobrého, pořád ho pošťuchuje a provokuje a ten mladší si zase nenechá nic líbit.
Abych to zkrátila. Rvou se jako koně! Nadávají si, ničí si hračky. Jsem z toho zoufalá. Snažili jsme se jim vždycky oběma dělit všechno stejně – lásku, dárky atd. Myslím, že nemají důvod na sebe žárlit. Přesto mi to někdy připadá, že jeden jak druhý za každou cenu strhává pozornost na sebe.
Vím od kolegyň v práci, že i u nich to vypadá podobně, ale zdá se mi, že to, co probíhá u nás, je extrém. Někdy mám až strach, že si kluci nějak vážně ublíží. Tresty, domluvy – nic nepomáhá. Dostanou třeba výprask, chvíli je klid a pak už jsou zase v sobě. A mně z toho tečou nervy. Máme doma pořád křik a blázinec. Vyčerpává to mě i manžela, který mi navíc vyčítá, že kluky špatně vychovávám a moc jim dovolím. Pak se hádáme i my mezi sebou. Je to věčný kolotoč, a já nevím, jak z něho vystoupit.
Je to s vašimi dětmi také tak? Třeba je to normální, jen já to nevím, protože jsem sourozence nikdy neměla.
25.9.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 96 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rvou se jako koně! Moje děti se nesnáší.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Verera: 14:01 Jako bys popisovala nasi dceru 
A jak tu tak s tim pokousanym nosem rvala a nadavala malymu sproste, tak jsem se ji snazila uklidnit, bylo to jeste horsi.
Nakonec jsem ztratila trpelivost 
a zarvala na ni, at se uklidni, nez ji tu hubu rozbiju. A najednou byl klid.
A pritom vi, ze bych to neudelala 
Akorat byl problem, ze ve chvili, kdy jsem to zarvala, jsem byla na ceste ke vchodovym dverim, ktere byly otevrene a chtela jsme je zavrit, abych usetrila sousedy lviho revu.
A ve chvili, kdy jsem k nim dosla, tam stal venku pan od taty z prace a s vykulenyma ocima povida, dobry den. Ja na nej dobry den a ty dvere jsem zabouchla
Pak mi to prislo cely vtipny, jeste kdyz jsem videla otisk zubu na tom dcery nosu a musela jsme se zacit chechtat. To zas deti nevedely cemu.
Takze nejspis budou jednou vykladat, ze s jejich mamou to bylo jak v blazinci
A to tady radim pisatelkam 
Monik: On ten klid je někdy zdánlivý a někdy prostě nemá cenu se rozčilovat. Já jsem podědila po otci a dědečkovi divokou maďarskou krev, takže ten můj lev mě dokáže taky spolehlivě vytočit. Jen teď už jinýma věcma než dřív, protože přece jen dostává rozum a pochopil, že nemá cenu jít do přímého konfliktu, takže mi místo vztekání vše odsouhlasí a dělá si stejně co chce , jen ví, kde je hranice, za kterou už nesmí . V 15 letech už můžu jen spolíhat na to, co jsem do něj zatím vložila a jednat s ním jako s rozumným člověkem, protože pak je pod jeho lví úroveň neoplácet mi to stejným.
tornado-lou: A ta silnice je frekventovana? Kolik mu je?
Verera: 13:54 Me byl tenhle tvuj pristup sympaticky vzdycky 
A taky ten tvuj klid. Ten tak trochu zavidim. Podedila jsem vznetlivost po tatovi beranovi 
Takze teoreticky ty veci vim, vim jak bych to chtela delat, v praxi uz je to horsi.
Monik: Ano, ano, lvíčci jsou na osobní újmu a domnělou křivdu citliví. Řev lvíčete, kterému bylo pochroumáno ego, jsme mívali doma taky často. Vůbec nešlo o bolest nebo lítost, ale čistě o to, že si někdo dovolil to, co synek považoval za nedůstojné, ba potupné.
Je zajímavé, že třeba dcera ve stejné situaci reagovala vždycky úplně jinak a hlavně to nikdy nenechala tak daleko dojít a volila diplomacii. Ona taky v životě nedostala na zadek, protože se ze všeho velice rozumně vykecala a utloukla nás argumenty (už od chvíle, kdy se naučila mluvit), zatímco synek byl tak zahlcen pocitem křivdy a ponížení, že s ním nebyla rozumná řeč, dokud nebyl plácnut, čímž se asi nějak uvolnily kanály, které mu umožnily dopravit informaci od nás do mozku a tam ji zpracovat.
Monik: Ona maminka 30 let učila ve školce, tak je to u ní profesionální deformace, že děti by měly mít nějakou organizovanou činnost, řád, pravidelnost. Ona to potřebuje ke svému životu, potřebuje mít všechno předem naplánované, už v lednu se mě ptá, jak to bude o prázdninách, postele převlíká v přesných intervalech, na týdenní dovolenou se chystá 14 dní dopředu... takže jí přijde přirozené, že by se k tomu měly vést děti.
Na naše školní záležitosti se doma nahlíželo stylem:"Hlavně ať máte všechno v pořádku, jak my rodiče potom vypadáme."
Já to neumím, postele převlíkám, když to potřebují, to, co naplánuju z donucení v lednu v červenci určitě nebude, dělám to, na co mám zrovna chuť a dělat něco pravidelně mě stojí hrozně sil, natož do toho cpát děti.
Jo, možná, když člověk věnuje to úsilí, tak nakonec je na tom líp, protože se děti možná naučí dělat to co mají, a nediskutují o tom, ale prostě nejsem schopna, takže naopak se mé děti naučily improvizovat, operativně řešit nenadálé situace, jako že při odchodu najednou zjistí, že měly mít úkol Jejich škola, jejich zodpovědnost, jejich problém. Nakonec, i to se jim bude v životě hodit.
Verera: 11:37 Ty mas tak hezky vysvetleni a popisy
Prave pred chvili nas maly blizenec rafnul velkeho lva do cenichu, protoze ho predtim velky lev cilene otravoval a fyzicky mordoval a nehodlal prestat ani pres nekolikere upozorneni.
Lev nasledne ocekaval, ze ho polituju a potrestam blizence, jenze jsem na to reagovala stylem, kdyz ho otravujes, tak on se holt brani.
A z toho lev chytil takovy amok, ze to zase bude vedet cela vesnice. Teda ale ona opravdu dokaze zarvat jako lev. Obcas me i usi boli
Verera: 11:26 Rak je moje tchyne a taky se porad snazi nam do zivota neco vnaset
Coz je ji u me, jako blizence prd platny a deti, zda se, na to taky nejak zvlast nereaguji
Ze zacatku me privadela k silenstvi (mam pocit, ze tuto vlastnost po ni podedila dcera ), ale od doby, co jsem si rekla, ze se na nejakou slusnost muzu vykvajznout, ze se nenecham prudit a neberu si servitky, tak jsem celkem v pohode
.gif)
naši se taky pošťuchovali, naschvály si dělali ...a když byl kluk rok a půl na vojně tak holka se mohla ustýskat....a nejhorší pro ni bylo že kluk narukoval a za týden nám umřel pes.....jsou od sebe 4 roky, dnes se vidí málo - není čas, každý má svoji rodinu a fůru práce...
.gif)
Stanik: Chápu - taky sem o sedm let starší ségra
synové jsou od sebe 20měsíců , a berou rovným dílem - akorát rohlíků sní občas starší víc :-D
Verera: Monik: az ven na silnici. Bylo to u babicky, patentni dvere. Je fakt sikovnej. Odted zamykame. Uf.
caira: je to jak s etu pise... "stejne" u deti rozdilneho veku je proste spatne. Z pozice starsiho sourozence jsme to jako dite brala jako velkou nespravedlnost.To co ja musela tvrde vydupovat a zaslouzit si mel on vlastne "zadarmo" a to me neskutecne stvalo.
loupák: chlupatýho sourozence
Stanik: "No, ty jsi ale holka" :-D :-D :-D
u nás taky děti blednouxrudnou, když babi tchyně zvolá: No, ty jsi ale chlapec!
a co by asi tak měli být, že jo? holky přece pinďoury nemají....
.gif)
Jarča*: tak to zase není tak špatný vztah,pokud víš,že se na bráchu můžeš obrátit a víš,že by ti pomohl,to naše mami fakt nemůže,je to v podstatě pro ní cizí člověk,bohužel
...no jo člověče,jsme pořídili malýmu chlupatýho sourozence,je mu 5 měsíců a je to naprostý oživení naší domácnosti,je to miláček
