Péče o maminku mě zmáhá
Můj problém se vám možná bude zdát hloupý, ale já se už cítím na dně a vyčerpaná. Jedná se o moji matku. Je už stará a péče o ni mě zmáhá. Mně bude padesát pět let. Jsem už léta rozvedená a starám se sama o dva syny, jeden bude příští rok maturovat, druhý je na vysoké. Mám také dva bratry, jsou o trochu mladší než já a oba mají svoje rodiny. Byli jsme vychovávaní v duchu, který byl tehdy běžný, já byla „jen“ holka, poslední v pořadí, určená na úklid, vaření, praní a další domácí práce. Volno jsem měla, až když byla všechna práce hotová. Hoši to měli naopak, a když doma udělali nějakou práci, sklízeli za ni slova díků.
A tak to zůstalo. I když jsme měli každý svůj život, kdykoliv maminka něco potřebovala, automaticky volala mně. Tatínek zemřel docela brzo, a tak jsem byla zaměstnaná docela často. Moji práci brala za samozřejmou, když jí s něčím pomohli bratři, byla schopná mi o tom půl dne nadšeně vyprávět a chválit je až do nebes, i kdyby to byla úplná drobnost. Když jsem zůstala se syny sama, bylo to pro mě hodně náročné, starat se ještě o ni. Bratři nejsou špatní, ale jim je to nějak jedno, oni to nevidí jako důležité, že mamince třeba nesvítí světlo v kuchyni. Slíbí, že to přijedou opravit, ale mají na to spoustu času, uběhne několik týdnů a neudělají to. Stejně to většinou zbylo na mě.
Teď je maminka už hodně stará a její zdravotní stav se zhoršil natolik, že nemůže bydlet sama. Manželky bratrů rezolutně odmítly, že by se maminka nastěhovala k někomu z nich. Já už mám jednoho syna napůl z domu, tak se ke mně vejde lépe než do úplné rodiny, kde jsou navíc všechny děti ještě na škole. Počítala jsem s tím, že to takhle dopadne, a ani mi to moc nevadilo. Jen jsem chtěla, aby mi s ní někdo občas přišel pomoci, bral si ji na návštěvu, aby se péče o ni aspoň trochu rozdělila.
Všichni s tím souhlasili, ale realita je jiná.. Stále slyším jen výmluvy, proč není možné se stavit a vyzvednout ji, dovést k doktorovi nebo i jen s ní chvíli pobýt a zabavit ji, než si třeba skočím na poštu nebo uklidím byt. Všem se to zdá jako drobnost, ale stokrát nic umořilo osla. Každé ráno ji umýt, obléknout, připravit jídlo na celý den, z práce letět hned domů, dát do pořádku případné nehody, které se staly, věnovat se jí až do večera, mazat jí nohy, sledovat, zda si vzala léky, vařit, mýt, vodit ji k lékařům nebo běhat po úřadech, když je třeba... Je to práce jako s malým dítětem, jen s tím rozdílem, že toto není radost. Není to příjemná práce, za kterou je odměna šťastné a vyvíjející se dítě, ale stav, kdy se všechno pořád jen horší a mrzutý starý člověk dokáže být pěkně nepříjemný. Navíc občas ji vzít, přenést nebo zdvihnout je náročné i fyzicky a já už také nejsem nejmladší, mám svoje vlastní nemoci a je to pro mě namáhavé.
Začíná toho být na mě moc. Bratři mi nepomůžou, a když už někdy vypěním a oni si ji potom na jeden večer vezmou, celou dobu mě vysloveně bombardují telefonáty, kdy už se vrátím a zase si ji převezmu. Další pomoc odmítají, protože mají starosti s dětmi nebo třeba jdou do divadla. Jako bych já děti a běžné provozní starosti neměla, navíc jsem na ně sama. Jak já bych šla také ráda do divadla, ale nemůžu, když maminku nikdo nepohlídá. Když je opravdu krize, tak mi pomůžou synové, ale nechci na nich nechávat tolik starostí a navíc maminka by se od nich třeba nenechala umýt nebo převléknout. Celou dovolenou mám vybranou na cesty k lékaři a nejsem na tom finančně tak skvěle, abych si mohla dovolit třeba paní na úklid. Nějak jsem to ale zvládala, byla jsem tak vychovaná, že všechno odřu sama. Nedávno mě ale zlomilo to, na co bych už měla být zvyklá.
Přišel jeden z bratrů. Ne, že by s něčím pomohl, jen se stavil na kafe. Jen co odešel, maminka se mohla štěstím rozplynout a celý večer mluvila jen o tom, jak je báječný a úžasný, jak ho dobře vychovala a jak je na něj hrdá, protože na ni pamatuje. Potom z ní vypadlo, že mu za to dala peníze a že mu je vlastně dává pravidelně, kdykoliv ho uvidí. Nakonec po mě chtěla, abych sama uznala, jak je hodný, že přišel na návštěvu a že si ty peníze zaslouží. Bratr to přiznal, řekl vysloveně, že by byl hloupý, kdyby si je nevzal, když mu je dává. Šlo o dva tisíce korun za návštěvu.
Nejde mi o ty peníze, na nájem mi maminka přispívá a se zbytkem ať si dělá, co chce, ale mám chuť se vším praštit a řvát. Mám sto chutí ji odvézt k jednomu z nich, ať se o ni starají, jak chtějí, já si jen občas přijdu na návštěvu – klidně zadarmo. Začala jsem vážně uvažovat o tom, že se podívám po nějakém ústavu, kam by se dala umístit, jestli by na to stačil její důchod. Ale nevím, jestli je to dobře.
Cítím se bezcenná, jak hadr na podlahu bez špetky uznání, a vím, že lepší to už nikdy nebude. Maminka sama nikdy nepochopí, že pro ni dělám víc než bratři a vyčítat jí to nechci. Dál už to ale asi nevydržím. Máte s tím někdo zkušenost a poradíte, jak to přežít? Nebo mám skutečně radši hledat nějaký domov důchodců, i když jsem s tím nikdy nesouhlasila?
7.7.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 98 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Péče o maminku mě zmáhá
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
sharon: ale tohle přesně jsem Věrce v prvním příspěvku doporučovala i s tím,kde na ně sežene kontakt.
Kassy: Ale to není vůbec pravda,ke zhroucení pečující osoby dojít nemusí a bohudík tady máme takovej sociální systém,že pokud ho využiješ tak k tomu ani nedojde.Problém je spíš s tím,naučit pečující osobu,aby si uměla odpočinout a účelně se syndromu vyhoření bránit.Vědět,kde najde pomoc,jak a z čeho ji zafinancuje,na co má nárok.Znám pečující osoby,co pečují nepřetržitě třeba 30 let a nejsou na zhroucení,vědí co a jak znají své limity.Ale k tomu člověk musí dojít a hlavně musí chtít k tomu dojít.
A navíc si budem muset zvyknout,že se péče bude čím dál víc přesunovat zpět do terenu a pobytová zařízení budou buď soukromá a plně financovaná klienty,nebo nebudou.Stát má zcela jasný záměr nadále toto nepodporovat a nefinancovat.Stačí si přečíst návrh zákona o soc.službách.
Milá děvčata, každá máte v něčem pravdu. Ono to totiž začíná u každého v rodině. Jak se rodič stará o svá dítka, tak se dítka starají o své rodiče. Ale někdy se můžete roztrhat jako dítě (velké) na kousky a není to nic platné, rodič si myslí, že můžete - ne můžete, ale musíte, tak jak on pískne. Ale stejně je lepší ten, který jednou za čas přijde na kafe a přinese pytlík čokolády. Zažila jsem to s mojí tchýní, kterou jsem měla velmi ráda
byla to babička kočka, která ke mně měla větší důvěru, než ke své dceři, když se jí začaly objevovat různé zdravotní problémy, tak jsme je řešily spolu a byla jsem to já, která jí jezdila mýt celou od hlavy k patě, když už nemohla, protože její dcera nechápala, že by potřebovala umýt. Ale stejně ona byla za hvězdu .Do smrti budu slyšet svou švagrovou jak říká, že dcera nemá k matce vyživovací povinnost. Celou dobu co jsem vdaná, jsme babičce se snažili s manželem přilepšit, protože měla malou penzi. Výsledek péče o babičku byl, i když k posledku jsme se všichni střídali, že manžel ze stresu měl vysoký cukr, já totálně vyždímaná jako citrón a oba uhonění, protože sourozenci s maminkou v jednom městě a my dojížděli ob den z druhého města. Věro určitě udělejte poradu a situaci řešte. Uvědomte si, že Vás Vaše děti budou potřebovat a ve Vašem věku život nekončí. Asi bych si také přála aby to se mnou seklo, protože už jsem také stará větev, ale den každý vezmi vděčně, který ti život dá......
.jpg)
Arisiela. Jak to bude potřeba. Ale ve skrytu své duše doufám, že to se mnou jednou sekne. Ale to by si přál asi každý.
To jsou všechno strašně krásné rady, udělej se vzácnou, odjeď do lázní, odvez maminku k bratrovi, oni budou muset... Nebudou. Takoví vyčůranci jsou klidně schopní tam maminku prostě nechat samotnou, nadále si chodit pro příspěvky a ještě dštít síru, jak je Věra nezodpovědná, NIC je nedonutí, aby něco dělali, pokud to sami nebudou vnímat jako svou povinnost a zodpovědnost. Bude z toho akorát tak válka nervů, kdo déle vydrží nechat maminku v bytě samotnou. A obávám se, že to bude Věra, komu ty nervy rupnou a radši se vrátí, aby měla jistotu, že se mamince nic nestane, protože na bratry není spoleh.
Do DD taky nejde svéprávného člověka umístit jen tak proti jeho vůli. A zase, radí se to krásně, ale kdo by měl skutečně nervy na to dát staré mamince ultimatum "buď domov důchodců nebo jdeš na ulici"?
Radit se sice dá pěkně, ale pokud aspoň některý ze zúčastněných nepřijde k rozumu, v reálu jsou z tohohle pro pečující osobu vpodstatě jen dvě východiska - smrt té nemohoucí osoby nebo totální zhroucení pečovatele vyžadující dlouhodobou hospitalizaci. Bohužel 
Možná za 15-20 let ze mě bude taková "baba",okolo které bude muset někdo poskakovat....Ovšem určitě bych to neřešila tím,že dcera bude makat a syn jen chodit na kafe a dostávat na přilepšenou....Doufám,že až začnu slábnout,že si sama určím,kde budu a co budu potřebovat.Na krku někomu viset nechci,to raději se usnu navěky....a bude!
.JPG){kind=avatar}
Nejhodnější člen rodiny vždycky ostrouhá. Mamince bych domluvila pečovatelskou službu, která by se platila z jejího důchodu a z jejího příspěvku na péči, pokud by to nestačilo a bratři se odmítli finančně podílet, dala bych to klidně k soudu, aby jejich příspěvek stanovil. Pokud by se jí to nelíbilo, měla by smůlu - může jít bydlet k některému ze svých hodných synů. Jak píše Kareta - můj dům, moje pravidla.
Verera: no, tak na to aby to zústalo tak jak to je musí být 2. Matku vidím jako citového vyděrače a manipulátora a to bych rozhodně odmítla. Můj dům, moje pravidla! Jinak DD nebo LDN. Nelíbí? OK, takže nyní je čas, aby péči převzali bratři. Nedivím se jejich ženám, že takovou bábu doma nechtějí!
A úplně jasně vidím, jak Věra navrhuje mamince, že si bude přispívat něco na pečovatelku , aby to finančně utáhly a maminka to rezolutně odmítně, že jí to stačí jak to je, že by pak nemohla dávat peníze synům 
.gif)
arsiela: to je těžký, člověka nepředěláš....já mám syna i dceru a snažím se mít na všechny stejný metr...i na vnoučata.....
arsiela: ona i pečovatelská služba má své služby co nabízí seniorům....odvezou tě vykoupat , zase tě dovezou, dovezou oběd až k bytu, zajistí pedikuru, kadeřníka....samozřejmně se vše platí, já to ale pro maminku využívala, stačila telefonická objednávka....
sharon: no u nás to babička slyšela na vlastní uši,dokonce ji jeden synáček škrtil,ale to ji nebránilo napsat mu barák a nechtít po něm nikdy podat ani vodu.Protože přece chudinka toho má moc.I takhle smýšlejí milující maminky.
Verera: já to hlavně myslela tak, aby si maminka na vlastní uši poslechla jak synáčci smýšlejí........to víš že by si vyslechla, ale to se nedá nic dělat.......
Eduna: jo pokud napíšeš asistent jsem doma,jen jsem si nebyla jistá co myslíš jako odborný pečovatel.Proto jsem se ptala.I když si třeba první od koho slyším,že vůbec uvažuje o této formě péče na komplexní zajištění svých potřeb.Může jenom fakt ze zvědavosti,počítáš,že by jsi ho využívala celodenně na 100% pokrytí péče?Pokud nechceš nemusíš odpovídat.Jen se prostě o tuhle sféru hodně zajmám,protože se v tom pohybuju.Ale ne u seniorů.
sharon: Obávám se, že maminka by ještě dceři vynadala, že bratry a jejich ženy nutí do péče o ni místo aby to dělala sama, že je líná a neochotná a nemá ji ráda. že už se jí matka omrzela, i když to takhle krásně funguje
Kassy: Tak se holt Věra musí udělat taky vzácnou. Prostě nemůže, nemá sílu, musí pryč aby se nezhroutila. Jen nevím, jak to prakticky provést, když budou mít všichni řeči, že maminku nemají u sebe kam dát a ta se šprajcne že nikam nejede. Možná dát bratrovi klíče od bytu, ať se o maminku stará 14 dní v jejím domácím prostředí, jeho žena může přijít navařit.
Arsiela. Možná, že jsi to nepochopila. Ale já nechci jít do Domova důchodců, ale chci dožít v prostředí, kde jsem zvyklá. A proto odborný pečovatel (také se tomu říká asistent). V tom mém prohlášení je vše ošetřeno, jak jsem se s dětmi dohodla. Samozřejmě si každý tento způsob dovolit nemůže, tak je třeba volit jiný.
