Mlčí, mlčí a mlčí. A já šílím!
.jpg)
Mám přítele, kterého velmi miluji. Rozumíme si, máme společný náhled na spoustu věcí a zájmů. Je nám spolu fajn a až donedávna jsem si myslela, že jsem konečně, ve svých skoro třiceti letech, narazila na toho pravého.
V několika posledních týdnech jsem však byla nucena tento názor přehodnotit a uvažuji, zda budu do budoucna schopná snášet jeden jeho negativní povahový rys. Tím je urážení a s ním spojené dlouhodobé mlčení. Vnímala jsem to i dříve, ale až po našem sestěhování do jednoho bytu to vidím naprosto jasně.
Šílím z toho! Martin je schopný se mnou klidně celé odpoledne nepromluvit kvůli nějaké drobnosti, kterou jsem řekla, či naopak neřekla, udělala, či neudělala. Připadá mi, že mne tím svým způsobem nějak citově vydírá, nebo spíše někam manipuluje. Vzbuzuje ve mně pocity viny a nutkání se mu pak pořád dokola omlouvat, aby už proboha s tím mlčením přestal.
Jde mi to šíleně na nervy. Vyloženě tím psychicky trpím a pokaždé, když to na něj přijde, což bývá několikrát do měsíce, se mi sevře žaludek, a dokud se Martin nezklidní a nezačne opět komunikovat, nedokážu se toho zbavit.
Kamarádka mi řekla, že jí to připadá jako počátek domácího násilí, abych si na to dávala pozor a byla ve střehu. Mně se to však nezdá, nedokážu si představit, že by mě Martin uhodil, nebo na mne třeba řval. To nikdy neudělal. On když se naštve, tak prostě mlčí. Hodinu, dvě, půl dne a klidně i půl týdne.
Mám ho ráda, ale tohle mi hodně vadí. Bohužel, jakékoli pokusy mu vysvětlit, jak na mě jeho chování působí, se minuly účinkem. Řekl mi, že on je prostě takový a já ho tak musím brát.
25.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 99 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mlčí, mlčí a mlčí. A já šílím!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Já to malinko odlehčím 
JEJÍ deníček:
V sobotu večer se choval podivně. Chtěli jsme si jít někam sednout. Byl naštvaný. Možná kvůli tomu, že jsem byla s kamarádkou celý den po nákupech a přišla jsem pozdě. Skoro jsme nepromluvili, tak jsem zkusila navrhnout jít někam jinam. Neprotestoval, ale přesto pořád mlčel a byl duchem nepřítomný. Když jsem se zeptala, co se děje, řekl jen: "Nic". Ptala jsem se ho, jestli je naštvaný kvůli mně. Ale odpověděl, že to nemá se mnou nic společného a že si nemám dělat starosti. Když už jsme jeli domu, řekla jsem mu, že ho miluji, ale nevěnoval tomu pozornost. Jednoduše nechápu, proč mi neřekl: "Také Tě miluji". Když jsme došli domů, cítila jsem, že jsem ho ztratila a že už se mnou nechce nic mít. Jen nepřítomně seděl a koukal do prázdna. Pak jsem si šla lehnout. Přišel o 10 minut později a k mému překvapení zareagoval na mé něžnosti. Pak jsme se milovali. Avšak stále jsem měla pocit, že je svými myšlenkami daleko ode mne. To bylo na mně příliš, tak jsem se rozhodla, že si otevřeně promluvíme, ale on již spal. Než jsem usnula, tak jsem plakala. Nevím, jak to půjde dál. Jsem si skoro jistá, že má jinou. Pak můj život nemá skoro žádný smysl.
JEHO deníček:
Baník sice prohrál, ale večer jsme si prima zašukali.
.gif)
Taky si myslím, že mlčení je druh psychického teroru. Takhle se choval tchán k manželce a posléze i k ostatním. Neřekl, co mu přeletělo přes nos, ale mlčel. Mě už pak deptalo tam jezdit na návštěvy, protože to mrazivé ticho mě ubíjelo. Když jsme pak jezdili k dědovi s dětmi, tak jsem chvilku poseděla a pak jsem vypadla s dětma ven buď na hřiště nebo do cukrárny nebo jen na vycházku. Dětem jsem vysvětlila, že taťka si chce s dědou povídat. Nechtěla jsem dělat dusno a odříznout dědu od vnoučat, ale to jeho urážení mě vadilo. Po čase začal dědeček chodit ven s námi, ale všechno jízlivě komentoval
Čím jsem starší, tím víc si považuji lidí, kteří se chovají přátelsky, mrzoutům se vyhýbám, protože ze mě vysávají energii. Nejhorší bylo, že tchýně tchánovi pořád podstrojovala (vyvařovala pro něj extra večeře, protože mu nechutnalo co ostatním...) a stejně se mu nezavděčila
Já bych jen chtěla k tématu podotknout, že žádný ze zmíněných postupů na rozmluvení partnera nezafunguje, protože člověk má mlčení či mluvení v povaze. Prostě funguje jen to, že si člověk má najít partnera naladěného na stejnou vlnu.
Fujtajxl! Tohle nesnáším a dělá mi to čím dál hůř. Znám ovšem i dost extrémní případy:
* můj otec vydržel mlčet cca 3měsíce před mým narozením a nereagoval ani na oznámení své ženy, že "už", a odešel pryč. Zavolala si sanitku a odjela porodit mě.
* moje máma zvládla mlčet třeba celý den, neodpovídat na dotazy, reagovala až na mé psychické a fyzické zhroucení. Teď už to nedělá 
naštěstí.
* můj drahý bývalý mlčel týden, aby mě potrestal, když jsem se neuctivě vyjádřila o jeho oblíbené restauraci.
Mlčení někoho blízkého prostě těžce nezvládám a asi bych v tom žít nedokázala. Kdyby však zafungoval některý z níže uvedených postupu, bylo by to fajn. Držím palec! 
Na místě Zdeny bych další soužití zvážila. Já jsem komunikativní typ, a je mi milejší kravál, než zarputilé mlčení. Tohle já prožívám s kolegyní, ta je taky ten urážlivě-nemluvící typ a můžu říct, že jsem v práci někdy na prášky, když ji to drapne. Kdybych tohle měla prožívat v partnerství, tak upřímně řečeno, radši budu sama.
jelítko: Děkuji, začínám "nacvičovat". Seženu si program na výstavy a kulturu a v sobotu ráno prostě odjíždím sama nebo s dětma - manželovi to jen oznámím. Divadlo - oznámím že je možnost a on vrčí že nemá zájem. Asi 4 x jsem jela sama nebo s dětma a kamarádkou - minule už se ptal jestli může jet taky. Prostě si zařizuju program sama a jemu to možná začíná docházet. Dokud jsem ho brala jako pána tvorstva a o všem se s ním radila, tak se choval jak král. Teď když si jedu po své linii a na nic se ho neptám - začíná mu cosi docházet.
Ota: perfektní.
Přesně takhle já to musím občas aplikovat na manžela, protože ten mi řekne: Nemůžu se o tom s tebou teď bavit, protože bychom se pohádali. A já nevím, co jsem provedla a nemůžu tedy ani pracovat na tom, aby se to příště nestalo. Občas pak prohodí: Tos mě tenkrát před rokem teda naštvala, to ti řeknu. 
Ale on to nikdy nemyslí zle, jen odmítá řešit konflikty, je raději, když samy "vyhnijou".
U Zdeny se mi to fakt zdá jako psychické vydírání - já bych na něj asi chvíli ječela a pak bych se urazila taky... Takhle bych žít nemohla. 
jelítko: kamaradka to tak taky resila... proste rekla, ze kdyz enchce komunikovat, tezko mu muze vyjit vstric a ze je unavena a jde spat a pry "tak dobrou drahy"... ona je v tomhle dobra, ve me by to asi varilo a dockal by se neceho osliveho 
no ale i tak jsou dnes od sebe... uz proste nechtela... 
1)jestli te mlcenim tresta, tak to uplne klidne muze byt predstupen psychickeho nasili.
2)jestli se stahne a mlci, protoze se neumi hadat, nebo mlci protoze nechce rict neco co by ho mrzelo, tak je to celkem ok, ale tohle obvykle netrva dny. cili viz 1.
taky je dulezity, jestli se potom vratite k problemu a nejak o nem mluvite a resite ho. jestli jo, OK, jestli ne - viz 1.
jeho chovani te nici, pravidelne a docela casto - 1
no a jakmile se dostanes do stavu, kdy radeji nebudes vyjadrovat zadny nazor a bat se abys ho zase nenastvala pak je to zcela jasne 1.
nenechavej si to libit, aby spolu partneri nekolikrat za mesic nekolik dni nemluvili a jeden druheho mlccenim trestal NENI normalni.
Viv :o): jako věta typu - to přece musíš vědět - by mě asi spolehlivě donutila ho kopnout do řiti (teda pokud bych fakt nevěděla 
) já reaguju na urážlivý lidi tim, že prostě odcházim a nebavim se s nima. je to jejich problém, že sou nafouklý
a jak to tady tak čtu, tak si uvědomuju jaký mám doma zlato. díky za něj. nic není problém, na všem se domluvíme, kompromis je řešením. prostě super 
.jpg)
Tak z takových to stavů mě vyléčila mamka - budiž jí za to nebe - už jako dítko předškolátko, když jsem trucovala, prostě si mě nevšímala, byla jsem vzduch, strom, šiška
takže nakonec jsem to byla já, kdo musel přijít a mluvit, tulit se a lísat
orinka: 9:03 přesně tak. lidi spolu přece mají být proto, že je jim spolu dobře a ne proto, aby spolu bojovali a navzájem se deptali 
.jpg)
Me to samý delávala máma. Coby díte jsem celice rychle pochopila, ze není dobré nastvat jí v pátek odpoledne, protoze to pak byl tichý víkend a nepromluvila se mnou doma ani zidle, takze jsem se naucila jí nepríjemnosti ríkat az v nedeli vecer a nebo jeste líp v pondelí ráno. Sice me sprdla, ze jsem si to schovávala celý víkend a vyvalím na ní problém zrovna ted kdyz odchází / nemá cas / musí na poslední chvíli to a to... ale bylo to odbyto v pár minutách a behem dne jí to v práci preslo a v pondelí odpoledne byla ok. A pozdeji v puberte jsem ji ignorovala, kdyz byla nastvaná a drzela bobríka tak já mela aspon klid, na pubertacku normální reakce.
To by jeden neřekl, co všechno může ženským vadit. Jsem moc ráda, že nemusím žít v partnerském vztahu s nějakou ženskou, asi bych byla naprosto nesnesitelný partner.
