Rvou se jako koně! Moje děti se nesnáší.
Když se mi narodil starší syn, věděli jsme s manželem, že u jednoho dítěte nezůstaneme. Oba jsme vyrůstali jako jedináčci a víme, co to znamená. Vzpomínám si, jak moc jsem si přála mít doma nějakého spojence, někoho, s kým si budu povídat, radit, s kým si budeme pomáhat. Jenže naši nechtěli ani slyšet.
A tak jsem se zařekla, že já tohle svému dítěti nikdy neudělám. Pevně jsem se rozhodla, že budu mít nejméně dvě děti.
Po narození syna jsme s manželem začali uvažovat, kdy by asi bylo nejlepší pořídit mu sourozence. Ptali jsme se na zkušenosti známých, ale nikdo z nich nám nebyl schopen poradit.
Někteří tvrdili, že čím menší věkový rozdíl, tím lépe, že si děti spolu více vyhrají a budou si i hezky rozumět, jiní zase radili větší věkový rozdíl, abych se prý mohla tomu malému prckovi pak víc věnovat a neošidila ho.
Nakonec to přišlo nějak samo, aniž bychom to plánovali. Mladší chlapeček se narodil krátce před druhými narozeninami toho staršího. Fajn, budou si spolu aspoň hrát, říkala jsem si tehdy. A vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě toužila po bráškovi nebo sestřičce.
Jenže zjišťuji, jak moc jsem se mýlila. Dnes je klukům 11 a 9 let a já šílím. V podstatě nikdy mezi nimi nepanovalo přátelství. Sotva ten mladší začal chodit a trošku brát rozum, už byli v sobě. Starší syn mu neudělá nic dobrého, pořád ho pošťuchuje a provokuje a ten mladší si zase nenechá nic líbit.
Abych to zkrátila. Rvou se jako koně! Nadávají si, ničí si hračky. Jsem z toho zoufalá. Snažili jsme se jim vždycky oběma dělit všechno stejně – lásku, dárky atd. Myslím, že nemají důvod na sebe žárlit. Přesto mi to někdy připadá, že jeden jak druhý za každou cenu strhává pozornost na sebe.
Vím od kolegyň v práci, že i u nich to vypadá podobně, ale zdá se mi, že to, co probíhá u nás, je extrém. Někdy mám až strach, že si kluci nějak vážně ublíží. Tresty, domluvy – nic nepomáhá. Dostanou třeba výprask, chvíli je klid a pak už jsou zase v sobě. A mně z toho tečou nervy. Máme doma pořád křik a blázinec. Vyčerpává to mě i manžela, který mi navíc vyčítá, že kluky špatně vychovávám a moc jim dovolím. Pak se hádáme i my mezi sebou. Je to věčný kolotoč, a já nevím, jak z něho vystoupit.
Je to s vašimi dětmi také tak? Třeba je to normální, jen já to nevím, protože jsem sourozence nikdy neměla.
25.9.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 96 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rvou se jako koně! Moje děti se nesnáší.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Monik: Málem jsem byla rak, ale to teda nevím. To je maminka a ten její smysl pro pořádek a plánování mě ničí, takže i když jsem vyloženě na hranici, rak jsem asi jen v partnerských vztazích, jinak blíženec milující chaos a změny.
No chaosu si s dětma užiju dost, ale na rozdíl od mé maminky, která se stále leč marně snaží vnést do života mých dětí řád, mně ten chaos vyhovuje a dětem, zdá se, taky.
Verera: 11:18 Jinak teda parada popis 
Obcas mam ale pocit, ze nam originalita dosla, protoze se taky sem tam hroutim. A to jsem si na sablony nikdy nepotrpela 
Monik: Na oknech jsme měli léta řetízky, bydlíme v paneláku v 6. patře a výklopná okna byla moje noční můra. Kliky jsme měli nastojato a s rozběhem se nic neotevřelo, ale možná je to tím, že děti neměly dlouhou rozběhovou dráhu, to víš, malý byt v paneláku.
Dcera taky nemá odpor ke chlapům, jen se sebou nenechá mávat. Tvůj syn se patrně časem naučí bránit a předvídat ženské chování, teda pokud ho nebudeš učit, že holčičky se nebijí
tornado-lou: Venkovní dveře zamykat.
Verera: A malem si byla co?
Monik: No, široký záběr, všestrannost, originalita - rodiče, kteří jedou podle šablon a hroutí se, pokud se něco vymyká, by už asi byli v blázinci, zatímco Linda s manželem přežili a zdají se být i při smyslech.
Jj, jsem blíženec, i když jen taktak.
tornado-lou: A kam po tech schodech muze dojit?
Monik: prave se otevrel dvere ven a odesel po schodech....
Napsaly to jskysi americanky,;ted nevim jmeno.
Verera: kliky nastojato mame taky a od te doby dvere nedrzi zavreny, protoze ty potvory prisly na to, ze kdyz do nich strci s rozbehem, dvere se otevrou
A u oken uz mame kliky vymontovany uplne.
Verera: 11:10 To je hezky vyklad 
Porad si tak rikam, co se nauci ty nase deti, kdyz starsi dominantni lev je dcera a mladsi utiskovany je syn.
Ze by ziskal odpor k zenskym a byl z nej pak gay? 
Monik: prave se otevrel dvere ven a odesel po schodech....
Napsaly to jskysi americanky,;ted nevim jmeno.
tornado-lou: 9:56 To napsala Prekopova?
tornado-lou: 10:00 Bud rada, ze si neumi otevrit okno 
Hanča: houkne na mně "běž s tím něco udělat", no já tam jdu a řeknu "bacha táta" a je klid,
Já si říkám, že pro ty mladší je to zase dobrá škola, jak si nenechat nic líbit. Když se holka naučí účinně bránit staršímu bráchovi a nebrat si osobně jeho uštěpačnou kritiku, dokáže se snáz bránit domácímu násilí a nenechat si líbit nějaký psychický nátlak.
A syn se zase naučí jednat s mladšími, s holkami a hledat řešení pokud něco opravdu chce, protože v našem případě opravdu po zlém nic nedokáže, se sestrou prostě nehne, pokud ona nechce, takže musí hledat způsob, jak ji nalákat, motivovat.
Verera: 9:54 A prosim te, jake schopnosti by meli mit rodice blizenec a vodnar, ze maji taky takove darecky?
A ty jsi blizenec?
S našimi vnuky, mezi kterými je věkový rozdíl necelé 3 roky, to bylo taky tak. Pořád se hádali, starší ubližoval mladšímu. Ale jak vyrostli a mladší se dostal do formy, nenechal si nic lííbit a tvrdě rány vracel.Marně jsme jim domlouvali, že jsou bratři, až tady nebudeme my ani rodiče, že budou mít jen jeden druhého...Teď, když už jsou za pubertou, je to dobré, už snad mají rozum.
Vnuci od druhé dcery jsou od sebe taky 3 roky, jsou ještě malí, ale chovají se k sobě moc pěkně. Jsou naučení se jeden druhému omluvit, starší sedmiletý je velký brácha a drží nad mrnětem ochrannou ruku.
Musíš vyčkat a zatím to přetrpět.
My máme 2 holky, ty se sice nepraly, ale věčně na sebe žalovaly. To bylo pořád.."mamíííí, ona mně řekla, že jsem kráva!" a "mamíííí, ona nechce jít s tím smetím!" apod.
Verera: 10:08 My jsme v určitém věku dětí dali na ložnici a pokoj staršího kluka zvenčí kouli. 
Tedy takovou, kterou šlo otočit a otevřít. Ale pár let to malým vejlupkům trvalo, než dokázali kouli uchopit a otočit.
Pak si zvykli, že k rodičům do ložnice se klepe a k bráchovi už se dostali i přes kouli.
Mám stejnou zkušenost - v tom věku to u nás vypadalo, že se mi chlapci vyvraždí sami. Na procházce s rodinou šel jeden po levém a druhý po pravém chodníku a i tak byly potíže. Vše vyšumělo v době, kdy je začínaly zajímat holky. Najednou chtěli oba vypadat nějak krásně a příjemně... Dnes mají hoši přes třicet a dýchali by za sebe. Takže asi to prostě chce čas a trpělivost.
