Rvou se jako koně! Moje děti se nesnáší.
Když se mi narodil starší syn, věděli jsme s manželem, že u jednoho dítěte nezůstaneme. Oba jsme vyrůstali jako jedináčci a víme, co to znamená. Vzpomínám si, jak moc jsem si přála mít doma nějakého spojence, někoho, s kým si budu povídat, radit, s kým si budeme pomáhat. Jenže naši nechtěli ani slyšet.
A tak jsem se zařekla, že já tohle svému dítěti nikdy neudělám. Pevně jsem se rozhodla, že budu mít nejméně dvě děti.
Po narození syna jsme s manželem začali uvažovat, kdy by asi bylo nejlepší pořídit mu sourozence. Ptali jsme se na zkušenosti známých, ale nikdo z nich nám nebyl schopen poradit.
Někteří tvrdili, že čím menší věkový rozdíl, tím lépe, že si děti spolu více vyhrají a budou si i hezky rozumět, jiní zase radili větší věkový rozdíl, abych se prý mohla tomu malému prckovi pak víc věnovat a neošidila ho.
Nakonec to přišlo nějak samo, aniž bychom to plánovali. Mladší chlapeček se narodil krátce před druhými narozeninami toho staršího. Fajn, budou si spolu aspoň hrát, říkala jsem si tehdy. A vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě toužila po bráškovi nebo sestřičce.
Jenže zjišťuji, jak moc jsem se mýlila. Dnes je klukům 11 a 9 let a já šílím. V podstatě nikdy mezi nimi nepanovalo přátelství. Sotva ten mladší začal chodit a trošku brát rozum, už byli v sobě. Starší syn mu neudělá nic dobrého, pořád ho pošťuchuje a provokuje a ten mladší si zase nenechá nic líbit.
Abych to zkrátila. Rvou se jako koně! Nadávají si, ničí si hračky. Jsem z toho zoufalá. Snažili jsme se jim vždycky oběma dělit všechno stejně – lásku, dárky atd. Myslím, že nemají důvod na sebe žárlit. Přesto mi to někdy připadá, že jeden jak druhý za každou cenu strhává pozornost na sebe.
Vím od kolegyň v práci, že i u nich to vypadá podobně, ale zdá se mi, že to, co probíhá u nás, je extrém. Někdy mám až strach, že si kluci nějak vážně ublíží. Tresty, domluvy – nic nepomáhá. Dostanou třeba výprask, chvíli je klid a pak už jsou zase v sobě. A mně z toho tečou nervy. Máme doma pořád křik a blázinec. Vyčerpává to mě i manžela, který mi navíc vyčítá, že kluky špatně vychovávám a moc jim dovolím. Pak se hádáme i my mezi sebou. Je to věčný kolotoč, a já nevím, jak z něho vystoupit.
Je to s vašimi dětmi také tak? Třeba je to normální, jen já to nevím, protože jsem sourozence nikdy neměla.
25.9.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 96 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rvou se jako koně! Moje děti se nesnáší.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Verera: zkousela, v minulym byte. Ale to zas nemuzu udelat tomu starsimu, nebyl by samostatnej. Tak nevim. Mozna jen spajz a dilnu.....
.gif)
U nás Štír a Kozoroh - kdo koho mlátí jako první????
tornado-lou: Zkoušela jsi dát kliky nastojato? To jim většinou trvá tak do 3 let, než to zvládnou.
tornado-lou: Víš, ono je to dost povahama. A možná tím, že nezasahuješ, jsi neporušila přirozenou rovnováhu a bude to v pohodě.
Já přesně vím, co jsem udělala špatně a následky čeho jsem pak nesla 12 let, ono to fakt začíná někdy kolem těch 2-3 let , jenže jak to má člověk vědět, když první dítě je pokusný králík.
Když dcera se začala někdy v 9 měsích plazit, já jsem ji pochválila, syn se ve 3 letech začal pohybovat taky výhradně plazením, čekal pochvalu a dostal vynadáno, že má vstát. Neříkám tedy, že by to bylo jinak dokonalé, ale tam někde vznikl synův pocit, že mám dceru radši a za celých 12 let jsem to z něj nedostala, i když rozumově chápe, že to tak není. Stejně má potřebu se nad ni občas vyvyšovat a upozorňovat na sebe holt uražená lví ješitnost je hrozná věc. 
musíš vydržet, ono je to přejde, já mám kluka a holku taky o dva roky od sebe a občas se porvali do krve, další dvě děti mám o šest let od sebe, ty se teda nervou , ale puberťák má výchovný snahy ke sestře, tak se pořád štěkají a respekt mají jen z otce, ale když začnou, tak to dopadne tak, že tatínek houkne na mně "běž s tím něco udělat", no já tam jdu a řeknu "bacha táta" a je klid, no a ty dvě dneska už dospělí děti jsou rádi, že se mají, ty jejich pranice skončily s dceřinými 15, kdy utekla k tatínkovi, takže závěrem přeji pevný nervi
Malej si umi otevrit dvere. Buh nam bud milostiv. 
.JPG){kind=avatar}
Blahopřeji k trpělivosti. Tu bych já osm let neměla. Spory svých dětí jsem řešila, dokud nešly do školy. Nezajímalo mě, kdo si začal, uplatňovala jsem princip kolektivní viny. Bylo mi jasné, že starší syn mladší dceru provokuje a že ona mu bere hračky nebo ničí jeho výtvory. Takže za to vždycky mohli oba. Jenže oni se neprali. Neměli totiž takový vzor, že ten silnější může toho slabšího mlátit. (Ne snad, že bych je jako batolata nikdy neplácla přes zadek nebo zlobivou nohu, ale výprask tedy nikdy nedostali a facku už teprve ne. Něco tak ponižujícího bych nemohla udělat.) Co dělat s takto velkými dětmi, to je těžká věc. Já bych je prostě oddělila a za každý spor bych jim ubírala privilegia, za den bez konflktů privilegia vracela. Udělala bych ze sebe kolektivního nepřítele. Proti nepříteli se lidé snáz spojí než pro nějakou dobrou věc. A ty rozbité hračky by nebyly nahrazeny. Nikdy.
Monik: Možná by Kláře pomohla ta návštěva psychologa. Ne, že by se děti přestaly rvát, ale třeba by ji poradil, jak to má ona lépe psychicky zvládat
Holky nedeste me mam stejnej vekovej rozestup, kluky 3 a 1 a zatim je to super. Krasne na sebevreaguji, zacinaji si hrat spolu, velkej malyho oblika, nosi mu veci, vysvetluje mu jak funguje svet, tuhle sedeli na zachode a cetl mu knizku......
Jasneze se perou. Ale vetsinou je to ferovej boj, proste fyzicka forma zabavy, tak to neresim. Kdyz se prasti naschval a osklive, tak je oddelim a musi se omluvit. Ale zatim to fakt jde.
A doporucuju Sourozenci bez rivality
Linda: Tuším, že býk a váhy, s těmito znameními nejsem obeznámena, nikde v rodině nejsou. Ale rodiče střelec a vodnář by měli být schopni ledacos zvládnout, tak možná proto mají takové dárečky.
My jsme rodiče blíženec a střelec, takže to naštěstí s dětmi taky moc nejiskří. Já mám dětské hádky jen jako jeden z mnoha mých zájmů, ktreým se nehodlám nechat vyrušit od těch ostatních a manžel je naprostý pohodář a optimista toho typu, že je až na zabití, takže děti snáší vcelku bez větší duševní újmy.
.jpg)
Monik: ja doporucuji alkohol, cokoladu, zhluboka dychat a tak 100x za sebou si opakovat "hlavne ze jsou zivi a zdravi". Ne ze by to pomohlo, ale clovek se tak nejak vnitrne zklidni a pak na ne nerve, ale pouze oznami ze ten bordel po sobe uklidi, opravi, zaplati uhradu skody apod.
Monik: ty syrovy vajicka jsem je tenkrat z okna nechala umyt samotne zatimco ja se posilnovala 
, o zavodech na tvrdo varenych vajec a jejich uklidu kdyz preskocily prah jsme slysela pouze z doslechu, manzel omylem prisel domu driv nez ja 
.... oboje radim do kategrie neuklizitelny
Chudak Klara. Pise tady o radu a dozvi se, ze to vlastne zmenit nejde.
Tak potom jedine Klaro asi ta barva na ty sedivy vlasy.
Dobra je pry henna 
Linda: 
Nebo bysme v nejhorsim pripade mohli vajicka zamenit za plysaky 
mam-ča: Nicmene to pujde mozna vyresit tim, ze ji do pokoje nebudu vubec chodit
