Mlčí, mlčí a mlčí. A já šílím!
.jpg)
Mám přítele, kterého velmi miluji. Rozumíme si, máme společný náhled na spoustu věcí a zájmů. Je nám spolu fajn a až donedávna jsem si myslela, že jsem konečně, ve svých skoro třiceti letech, narazila na toho pravého.
V několika posledních týdnech jsem však byla nucena tento názor přehodnotit a uvažuji, zda budu do budoucna schopná snášet jeden jeho negativní povahový rys. Tím je urážení a s ním spojené dlouhodobé mlčení. Vnímala jsem to i dříve, ale až po našem sestěhování do jednoho bytu to vidím naprosto jasně.
Šílím z toho! Martin je schopný se mnou klidně celé odpoledne nepromluvit kvůli nějaké drobnosti, kterou jsem řekla, či naopak neřekla, udělala, či neudělala. Připadá mi, že mne tím svým způsobem nějak citově vydírá, nebo spíše někam manipuluje. Vzbuzuje ve mně pocity viny a nutkání se mu pak pořád dokola omlouvat, aby už proboha s tím mlčením přestal.
Jde mi to šíleně na nervy. Vyloženě tím psychicky trpím a pokaždé, když to na něj přijde, což bývá několikrát do měsíce, se mi sevře žaludek, a dokud se Martin nezklidní a nezačne opět komunikovat, nedokážu se toho zbavit.
Kamarádka mi řekla, že jí to připadá jako počátek domácího násilí, abych si na to dávala pozor a byla ve střehu. Mně se to však nezdá, nedokážu si představit, že by mě Martin uhodil, nebo na mne třeba řval. To nikdy neudělal. On když se naštve, tak prostě mlčí. Hodinu, dvě, půl dne a klidně i půl týdne.
Mám ho ráda, ale tohle mi hodně vadí. Bohužel, jakékoli pokusy mu vysvětlit, jak na mě jeho chování působí, se minuly účinkem. Řekl mi, že on je prostě takový a já ho tak musím brát.
25.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 99 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mlčí, mlčí a mlčí. A já šílím!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Vadilo by mi to a velmi. Delala mi to moje mama, ne tedy dny, ale on i pul den staci. Tatu to stve, ovsem delaji si to oba navzajem. A trochu to delal i exmanzel a rozhodne to za psychicke vydirani povazuju, i kdyz se to zvenku muze jevit jsko "pouha" neochota komunuikovat.
Nechtela bych s zim chlapem zit.
Taky nemluvím - radši. Ať řeknu A,B,C - všechno je špatně. Mám špatný názor na politiku, školství, sport - vlastně na všechno. Nechci se hádat, tak nemluvím. Tedy - řeknu - kup maso, jedu k doktorovi, přijdu pozdě z práce, pojď se najíst...... Jinak fakt nemám potřebu s mužem mluvit. Ať řeknu cokoli - on to ví líp a hádat se nechci. Když už mi je hodně zle, jdu ujít pár kilometrů v přírodě, vezmu si knížku a čtu - a přemýšlím koho jsem si vlastně vzala. Už mě to hodně ubíjí, ale třeba se jednou srovnáme.
jak píšou holky, nedala bych najevo, že mě to deptá - každý herec potřebuje obecenstvo, když je nebude mít, přestane ho to bavit. Takže bych si prozpěvovala, na něho prděla, tvářila se jakoby nic, jako by byl vzduch, strom, šiška... hlavně nedolejzala a nechala ho, aby začal sám. MMCH - já při sporu taky nejdřív mlčím, páč bych a) začala řvát a bojím se, že vulgárně a to nechci b) začala brečet a tu radost mu neudělám. Takže mlčím, nadávám v duchu, sumíruju si argumenty a až vychladnu, jsme schopní to konstruktivně řešit. Jednou muž chtěl, abych nemlčela a řekla mu to hned. Ječela jsem na něj jak Viktorka u splavu a on pak konsternovaně prohlásil: To jsem netušil, co mám doma za semetriku. prosím tě, příště raději mlč... 
Manžel je taky, když má nějaké starosti, nemluvící typ. Zkraje jsem to nesla hrozně těžce, nebyla jsem na to zvyklá, a vždycky jsem zpytovala svědomí, čím jsem se ho dotkla - i když to se mnou třebas vůbec nesouviselo. Jsou hezké rady si ho nevšímat, ale já jsem tím dusnem vyloženě trpěla, jako píše Zdena. Nakonec to vždycky skončilo tím, že jsem vybuchla. A to zase nesnáší 
, takže se časem hrany obrousily, dokonce jsem ho naučila, aby mi aspoň stručně řekl, co ho "žere" a sebe jsem naučila míň si z toho dělat. Ale taky si myslím, že někdo to má jako povahový rys, chlapi obzvlášť - je to takové to zalezení do jeskyně.
.jpg)
No, já jsem taky nemluvící typ. Ale ne urážlivý. A rozhodně to není tak, že bych nemluvila kolik dní. Ale když se mne něco dotkne, tak se nehádám, ani nevybuchnu (to neumím). Utáhnu se na chvíli do sebe, za nějakou dobu (pár hodin?) se srovnám a jsem schopná o tom mluvit a řešit to. Každý je prostě jiný...
Jestli si umíš do budoucna představit, že to takto bude fungovat dalších 50 let, že se tak bude k tobě chovat až budete mít děti, že to od něj děti mohou odkoukat a začít také používat, tak s ním zůstaň, určitě se nezmění, tyto urážecí manýry má podle mě už od dětství a vydíral tím už rodiče, zkus se poptat "tchýně", já bych s ním nebyla ani hodinu navíc.
jo, my ženský jsme bohužel blbý, dlouho tolerujem, a už nevíme, jestli je to normální.
Pryč od něj, je to nedospělej hajzl sobeckej a sebestřednej, měla jsem něco podobnýho, ale zas jiný povahový rys. Ty ho možná máš ráda, ale on tebe ne.
Jé, teď čtu příspěvky a vidím, že Lujza napsala téměř to stejné, co já. Ještě chci doplnit, že pokud by to nepomohlo, tak bych se s ním asi rozešla. Kdyby to bylo tak jednou za pár měsíců, tak bych se kvůli tomu nerozcházela, ale jelikož to je několikrát do měsíce, tak to rovnou můžu žít sama než s chlapem, který stejně mlčí.
Kdyby se to příště stalo a zase by nemluvil, tak bych si přinesla telefon, kde právě je a zavolala kamarádce a řekla bych ji: Ahoj, můj zase nemluví, nezajdeme na nákupy, ať se nenudím?
Nebo něco podobného, aby prostě viděl, že tě tím nerozhodí a že si umíš zařídit svůj program a nebudeš věčně čekat, než se zase rozmluví. To by ho mohlo spolehlivě naštvat a možná by to přestal dělat.
já když jsem začla chodit s přítelem před mnoha lety, tak mi to taky občas udělal a přestal se mnou mluvit, když jsem třeba řekla něco, co ho urazilo. Jediné řešení je v tom, když on nemluví, tak ho nech a dělej, že ti to nevadí, prostě jdi s holkama na kafe, do kina a nic mu neříkej, když on nemluví s tebou, tak nemluv s ním. Pokud to nepomůže, tak jsem zkusila jeho metodu taky a urazila jsem se kvůli blbosti a nemluvila. Časem to vše odeznělo a občas se stane, že na sebe neluvíme, ale to už je opravdu vyjímka.
Pryč od něj. Pokud zůstaneš,jsi odsouzená k trvalému pocitu napětí a stálé sebekontroly,aby ses zavděčila. Už teď vidíš, jak s tebou cvičí,a to jste teprv na začátku. Život pod stálým tlakem nechtěj.
No, tak já tohle za žádný "počátek domácího násilí" fakt nepovažuju... 
Každý je jiný, někdo se hádá, jiný se uráží, trucuje, nemluví... vždyť už i děti reagují na stejný konflikt každé jinak.... Pokud Ti to tolik vadí a on nejeví ochotu kvůli Tobě se pokusit nějak to změnit, asi uvíznete na mrtvém bodě.
Byla jsem úplně stejná, kvůli prkotině jsem byla schopná s našima třeba 14dní nemluvit...pak jsme se s přiltelem sestěhovali do bytu o 30metrech čtverečních a já se musela naučit problémy hned řešit, neb není kam si zalézt a trucovat
Tedy ne hned, mám takovou nemluvící desetiminutovku, než vychladnu, uklidním se a jsem schopná problém popsat... Každopádně s přítelem bych jednou zkusil nedolízat a mlčet též a čekat...by se vidělo...
Milá Zdeno, oznámila bych, že myšlenky bohužel číst neumím a pokud má pocit, že něco není v pořádku a CHCE si o tom konkrétním problému promluvit a vyřešit ho ( nebo se o to alespoň pokusit ), tak jsem zde a naslouchám.
Pokud ale chce být uražený a nkomunikovat, tak prosím a já zatím jdu s kamarádkou plavat, na kávu ....Doplň dle svého uvážení.
A pak by se vidělo jak dál
Jak nejsem soutěživý typ, tak v tomhle bych s ním soutěžila, kdo to déle vydrží. Klidně bych šla třeba ke kamarádce, na nákup, nebo bych si četla, vždyť tolik věcí se dá dělat! To by se vidělo, kdo by dřív přišel, až by měl hlad, nebo by hledal čisté ponožky!
