Mlčí, mlčí a mlčí. A já šílím!
.jpg)
Mám přítele, kterého velmi miluji. Rozumíme si, máme společný náhled na spoustu věcí a zájmů. Je nám spolu fajn a až donedávna jsem si myslela, že jsem konečně, ve svých skoro třiceti letech, narazila na toho pravého.
V několika posledních týdnech jsem však byla nucena tento názor přehodnotit a uvažuji, zda budu do budoucna schopná snášet jeden jeho negativní povahový rys. Tím je urážení a s ním spojené dlouhodobé mlčení. Vnímala jsem to i dříve, ale až po našem sestěhování do jednoho bytu to vidím naprosto jasně.
Šílím z toho! Martin je schopný se mnou klidně celé odpoledne nepromluvit kvůli nějaké drobnosti, kterou jsem řekla, či naopak neřekla, udělala, či neudělala. Připadá mi, že mne tím svým způsobem nějak citově vydírá, nebo spíše někam manipuluje. Vzbuzuje ve mně pocity viny a nutkání se mu pak pořád dokola omlouvat, aby už proboha s tím mlčením přestal.
Jde mi to šíleně na nervy. Vyloženě tím psychicky trpím a pokaždé, když to na něj přijde, což bývá několikrát do měsíce, se mi sevře žaludek, a dokud se Martin nezklidní a nezačne opět komunikovat, nedokážu se toho zbavit.
Kamarádka mi řekla, že jí to připadá jako počátek domácího násilí, abych si na to dávala pozor a byla ve střehu. Mně se to však nezdá, nedokážu si představit, že by mě Martin uhodil, nebo na mne třeba řval. To nikdy neudělal. On když se naštve, tak prostě mlčí. Hodinu, dvě, půl dne a klidně i půl týdne.
Mám ho ráda, ale tohle mi hodně vadí. Bohužel, jakékoli pokusy mu vysvětlit, jak na mě jeho chování působí, se minuly účinkem. Řekl mi, že on je prostě takový a já ho tak musím brát.
25.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 99 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mlčí, mlčí a mlčí. A já šílím!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Taky dokážu nemluvit, když se naštvu.Manžel je zase pravý opak. Pohádáme se, já jsem rozžhavená do běla a lapám po dechu a on za minutu přijde, usměvavý, jako kdyby se nic nestalo. Mně to trvá, než se zase srovnám, ale on ne. Tohle nechápu. Ale zase nemluvit dny nebo dokonce týdny, to ne.
.gif)
Krátce - hned v začátku bych ho kopla - do riti - našla si jiného, neblbni, ztrácíš čas, nezmění se, s tím nepočítej
Je to můj názor, možná za něj půjdu tady na pranýř, ale má to smysl? Proč se ničíš?
Tohle není vrozená vlastnost, ale získaná....kdyby poznal, že ti to nijak nevadí ztratilo by to smysl, ale on vidí, že to zabírá na tebe, proto to dělá. Cítí v tom převahu nad tebou, když ty se zmítáš v pocitech nejistoty, výčitek a trápení.Svědčí to o neschopnosti řešit věci jiným způsobem, tohle je pro něho rychlé a jak vidno velmi účinné na tebe, obzvláště když mu zoufale dáváš najevo, jak tě tím dokáže ranit.
.jpg)
sharon: tak to k tobě nesedí,nevěřím že jsi urážlivka.....já osobně bych tady "božského"nakopala do řiti...co si myslí?
.gif)
jak já bych si s Martinem rozuměla.....já bych vydržela nemluvit i týden kdyby
nedolejzal
, rozhodně je lepší nemluvit než se hádat......je to rys jeho povahy a s tím nic nenaděláš, třeba se to časem změní, až přijdou děti a tak, člověk se časem mění, nedělej z toho tragedii.........
Zrejme jsem mela stesti, ale je i mozne, ze tyhle moresy s tichou domacnosti prochazeji jen u nekterych typu lidi, protoze muj manzel zpocatku byl taky takovy(zdedil to po svem otci), ale uz neni.
Dost mi to jeho nemluveni vadilo a protoze trpelivosti prilis neoplyvam, tak jsem mu dost hlucne davala najevo svuj nesouhlas. Vybuchy a hlucne sceny zase nesnasi on, takze ho ta mlcenlivost po mem boku radeji presla a po narozeni deti uz uplne zmizela
Takze nez mu das sbohem, nema prece cenu timhle trpet, tak zkus misto omluv, dolezani a doprosovani se pozornosti na to jeho nemluveni reagovat trochu agresivnejsi. Je to asi trochu, kdo z koho, ale mozna od tohoto zpusobu komunikace ci spise nekomunikace ustoupi, kdyz bude nasledovat neco, co zase nesnasi on.
Ufff, tak tohle fakt ne. 
Já jsem to nezažila u partnera, ale moje babička je taková celý život. Je to naprosto šílená vlastnost, žít s tím je totálně na pytel. 
Babi má ještě tu specialitu, že se urazí a neřekne člověku, proč vlastně. Takže s námi nemluví a my se musíme složitě dopátrávat, co jsme teda provedli. Vydrží to celé týdny, ba i měsíce!
Vím, kolikrát jsem za to měla chuť babi zavraždit a jsem si jistá, že mít něco takového za manžela, zavraždila bych ho už dávno.
Zdenko ja si narozdil od modroocky nemyslim, ze to je psychicke vydirani.
Co kdyz je opravdu "takovy". Byla bys radeji, aby Ti vynadal nebo byl Ti rekl, ze jsi k nicemu, kdyz neco pokazis? Ja jsem v predeslem vzathu vylitla jako certik z krabicky pri kazde neshode. Bohuzel to neprineslo dobre ovoce. Ted se proste snazim uklidnit a promyslet si jestli je to opravdu takova strasna vec nebo to proste pustim z hlavy. Obcas i odejdu z bytu, abych se nadychala cerstveho vzduchu a nerekla manzelovi co si v te chvili o nem myslim...
Prestan se omlouvat, nechej ho mlcet, delej si svoje veci. A podle reakce uvidis. Jeslti ho to prejde tak opravdu ptorebuje po rozepri cas a jestli bude vysilovat tak budes vedet, ze chce s Tebou manipulovat...
na tohle pozor, ono psychické násilí je mnohdy horší! Je to zvláštní druh povahy - těžko se s tím budeš smiřovat. Můj manžel kdysi v pradávnu měl stejné manýry, omlouval to tím, že doma se otec choval stejně a že on je taky tvrdá selská palice. Jeho aspoň týdenní mlčení mne dohánělo k šílenství, zvláště v době MD, kdy jsem si mohla pokecat jedině s miminkem. A téměř vždy on zavinil, že jsem byla smutná a špitla kupř. "Proč jdeš tak pozdě, máme dnes výročí sňatku, výborná večeře v troubě už není k jídlu a já jsem čekala aspoň kytičku"- načež pána se to dotklo a nemluvil. Nepomáhaly ani pokusy jemně a mile se snažit o usmíření - jen jsem tiše bulila do polštáře
. Nic se za těch devět a půl roku našeho manželství nezměnilo , téměř každý měsíc pár dní "ticha" a já si připadala jako školačka, která zapomněla domácí úkol. Psala jsem si deníček a pak, po manželově tragické smrti , jsem zjistila, že ta tichá domácnost trvala téměř celý rok - kolik krásných chvil bylo možno prožít. A ještě dlouho mi trvalo, než se mi vrátila aspoň část sebevědomí. Obávám se, že to není vhodný partner pro život
Toto je psychické vydírání. Znám to důvěrně od tchýně.
Přijeli spolu s tchánem na roční návštěvu.
Babi, když se urazila, tak i několik dní nevylezla z postele, dělala, že je nemocná a vyžadovala obsluhu. Což nefungovalo.
Když už to udělala po několikáté, tak jsme celá rodinka pracovali na zahradě, tam jedli a užívali si krásného počasí. ... a babi trucovala v posteli. Pak k večeru už jí to přišlo dlouhé, neboť si jí nikdo nevšímal, nelitoval ji a vůbec ten vlezdoprdelizmus se nedařil, ... vyšla mezi nás a zase nám vynadala...
Opravdu jsem se začala smát nad tou její hrou. Kupodivu se neurazila, ale věděla, že s tím u nás doma nepochodí.
