Rvou se jako koně! Moje děti se nesnáší.
Když se mi narodil starší syn, věděli jsme s manželem, že u jednoho dítěte nezůstaneme. Oba jsme vyrůstali jako jedináčci a víme, co to znamená. Vzpomínám si, jak moc jsem si přála mít doma nějakého spojence, někoho, s kým si budu povídat, radit, s kým si budeme pomáhat. Jenže naši nechtěli ani slyšet.
A tak jsem se zařekla, že já tohle svému dítěti nikdy neudělám. Pevně jsem se rozhodla, že budu mít nejméně dvě děti.
Po narození syna jsme s manželem začali uvažovat, kdy by asi bylo nejlepší pořídit mu sourozence. Ptali jsme se na zkušenosti známých, ale nikdo z nich nám nebyl schopen poradit.
Někteří tvrdili, že čím menší věkový rozdíl, tím lépe, že si děti spolu více vyhrají a budou si i hezky rozumět, jiní zase radili větší věkový rozdíl, abych se prý mohla tomu malému prckovi pak víc věnovat a neošidila ho.
Nakonec to přišlo nějak samo, aniž bychom to plánovali. Mladší chlapeček se narodil krátce před druhými narozeninami toho staršího. Fajn, budou si spolu aspoň hrát, říkala jsem si tehdy. A vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě toužila po bráškovi nebo sestřičce.
Jenže zjišťuji, jak moc jsem se mýlila. Dnes je klukům 11 a 9 let a já šílím. V podstatě nikdy mezi nimi nepanovalo přátelství. Sotva ten mladší začal chodit a trošku brát rozum, už byli v sobě. Starší syn mu neudělá nic dobrého, pořád ho pošťuchuje a provokuje a ten mladší si zase nenechá nic líbit.
Abych to zkrátila. Rvou se jako koně! Nadávají si, ničí si hračky. Jsem z toho zoufalá. Snažili jsme se jim vždycky oběma dělit všechno stejně – lásku, dárky atd. Myslím, že nemají důvod na sebe žárlit. Přesto mi to někdy připadá, že jeden jak druhý za každou cenu strhává pozornost na sebe.
Vím od kolegyň v práci, že i u nich to vypadá podobně, ale zdá se mi, že to, co probíhá u nás, je extrém. Někdy mám až strach, že si kluci nějak vážně ublíží. Tresty, domluvy – nic nepomáhá. Dostanou třeba výprask, chvíli je klid a pak už jsou zase v sobě. A mně z toho tečou nervy. Máme doma pořád křik a blázinec. Vyčerpává to mě i manžela, který mi navíc vyčítá, že kluky špatně vychovávám a moc jim dovolím. Pak se hádáme i my mezi sebou. Je to věčný kolotoč, a já nevím, jak z něho vystoupit.
Je to s vašimi dětmi také tak? Třeba je to normální, jen já to nevím, protože jsem sourozence nikdy neměla.
25.9.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 96 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rvou se jako koně! Moje děti se nesnáší.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
někde jsem četla rozhovor s psychologem, kde říkal, že když se děti mezi sebou nehádají, tak je v rodině něco v nepořádku.....normálně děti při sobě drží jen v krizi 
a já se tím utěšuju
To, že se sourozenci rvou je nornální, to , že si myslí, že ten druhý je na tom líp , že žárlí, to taky, a rodiče s tím nic nenadělají, ať s esnaží sebevíc. Rozhodně ne v tomhle věku, to jde ještě tak když jim jsou 2.
Nepíšeš jak to je, když jsou kluci od sebe, třeba na prázdninách. Těší se na sebe nebo jsou rádi, že je druhý pryč?
Synovi je teď 15, dceři 12, poslední dobou se to trochu zlepšuje, jak dostávají rozum, ale dcera kolikrát ještě teď navrhne, abych syna prodala. 
.jpg)
Mela jsem totez, dve holky od sebe 2 roky a 5 mesicu. Jecely, rvaly, rvaly se, co jim prislo pod ruku to po sobe hazely, kdyz zacala puberta tak jsem koupila trezor a zamkla do nej vsechny noze. Snazila jsem mit utahaci rezim, aby jim na rvacky nezbyvaly sily, ale nakonec jsem odpadla prvni. Jediny na cem se za cely zivot shodly bylo proc sakra jsem jim porizovala sourozence 
. Jakz takz klid nastal ,kdyz jsme se prestehovali a kazda holka dostala svuj pokoj, aspon je bylo kam zavrit kazdou zvlast a bylo par minut ticho. I kdyz to zase nastal boj at mi sem neleze, ona mi sebrala to ci ono kdyz jsem byla ve skole atd. Proste nikdy nekoncici story. Ted posledni rok dva jsou shopny obcas spolu normalne prohodit par vet a nebo (svete div se) koupit spolecne darek apod. ALe slecnam je dneska pres 19 a 17, takze Klaro jen tak to neskonci. A posledni 2 tydny spolu vychazeji naprosto skvele - starsi se odstehovala za pritelem 1200km daleko a mladsi si uziva doma jedinackovstvi a dokonce se holky spolu vybavuji pres Scype a nebo na FB. Je to jenom na rok, ale snad za tu dobu dospeji obe dve natolik, ze az se starsi vrati domu bude tu lidske obydli.
A pokud ma manzel cokoliv proti tve vychove tak at se zapoji. U nas to skoncilo tak , ze kdyz jsem na tyden zmizela tak manzel namontovala visaci zamky holkam na dvere od pokojiku a kazda dostala klic a zamykejte si svoje kralovstvi a nechci slyset ze se vam neco ztratilo
.
Připomíná mi to občas situaci u nás. Akorát s tím rozdílem, že máme děti staré 2 a 4 roky, s odstupem 20 měsíců.
Je mi trochu divné, že to řešíte až v jejich skoro pubertě. My tyto situace řešíme už teď, protože jsem přesvědčená, že to co jim človek tak nějak předá do sedmi let věku, to už se potom těžko napravuje.
Je fakt že mi z nich občas taky tečou nervy, ale vidím tam pozvolné zlepšování. Třeba v té soudržnosti, když jde takzvaně do tuhého. A dokonce si už spolu dokážou občas hrát. Ale je fakt, že je to samotné nenapadne, musím jim to "vymyslet".
Fyzické tresty nefungjí, ty už jsem dávno zavrhla, naopak to zhoršovaly.
Ale když se perou, vic funguje, oddělit je v tu chvíli a izolovat.
Když ničí hračky, sebrat jim je.
Když se perou o něco, seberu jim to s tím, že ta věc je zdroj zla a že ji musím tudíž zabavit a nebudu zjišťovat kdo ji měl první, protože jsem u počátku nesváru zrovna nebyla apod.
Zatím tenhle přístup funguje, tak se ho snažím všelijak vylepšovat a uvidím, jak dlouho fungovat bude.
Až fungovat přestane, budu muset hledat jiný.
Ale u takhle starých dětí poradit neumím.
Jdu si přečíst ostatní, třeba najdu inspiraci i pro nás.
.gif)
Má dva kluky, stejně staré jako Ty, od sebe mají 22měsíců.
Ano, jsou chvíle, kdy se rvou jako koně - cca 10-20%. Zbytek času jsou spojenci, spoklenci, kamarádi.
Je pravda, že to takhle mají odmalička - starší (samozřejmě jen proto že je starší, vždy dohlíží - má v případě potřeby telefon, peníze (pro oba rovným dílem) ahodinky.
Mladší má na starost: PŘEŽÍT (asi to zní v dnešní době směšně, ale on ví - kudy se neztratit, jak dát přes hubu kámošovi co si dovoluje na staršího ale slabšího bráchu, jak a kudy vylézt na skálu, na strom... a kudy domů sám z běžek.
Každý jsou úplně jiný - prostě dvě individua, ale spolu vzácná dvojka.
Vůbec si nedokážu představit je nemít oba dva.
-no, že jsou sourozenci neznamená, že se musí mít rádi.
-někde jsem četla, že nejvíc zla udělá, když dáváš dětem stejně, máš dávat to co potřebují. Děti vidí "stejně" jinak jak rodiče.
-plnit si prostřednictvím dětí jakýkoliv sen je nefér a nezřídka ti to dají "sežrat".
-bití dětí je nenaučí nemlátit se mezi sebou, zkus je naučit jinou formu komunikace. Mimochodem děti ve věku 11 a 9 je velmi ponižující bít, tohle nejsou dvouleťáci.
- vychováváte děti spolu, manžel i Ty, co děláte/neděláte by mělo být v jednotě. Za to jak to u vás vypadá můžete oba.
-děti potřebují hranice a ničení hraček je ve většině rodin daleko za ní. Zvlášť, když už to nejsou batolata.
- žárlivost mezi sourozenci je normální, vy jako rodiče ji máte řešit, s tím si děti sami nepomůžou. Pěkné vztahy v rodině jsou vizitkou rodičů, děti se nerodí zlé.
- děti jsou zrcadlem rodičů.
- připusť si, že Tě štvou některé situace a ne děti a ty zkus řešit.
hele nebo na to dál kašli, klukům už je 11 a 9 a to je na výchovu pomalu pozdě, to jsou skoro puberťáci, pořiď si metr a za 7let půjde starší z domu, dej mu to jako dárek k 18náctinám. Chápu, že jsem zlá, ale co chceš vychovávat, když jste na to 11 let "pekli" nechápu, mám z toho pocit, že vztahy kluků jsou Ti celkem jedno, hlavně aby jsi měla klídeček a tak nějak jsi to nechal vyhnívat pod heslem "oni z toho vyrostou". Jakákoliv náprava v tomto věku bude běh na dlouhou trať, ale to, že jim jednu flákneš a pohádáte se s manželem to fakt neřeší, nefunguje to a je zbytečné v tom pokračovat.
už jsou dost velcí na to, aby měli nějakou povinnost doma-zkuste je "zapřáhnout", aby se cítili dospělí a důležití
Nechodí do sportovních kroužků? Že by se tam trochu vyčerpali a doma byli rádi, že můžou sedět
Někde se jednoho dne stala chyba,nenapsala jste,jestli jsou spolu v pokoji,asi ano.Jestli to jde,rozdělila bych je,nastavila pravidla slušného chování a hodně bych to kontrolovala.Možná je problém taky v hračkách,jestli vše dostávali jako to je vás obou,nebo každý svoje.Vypadá to na velkou žárlivost spojenou s dominancí,mají zřejmě podobné povahy a nikdo nechce ustoupit.Dělají toto např. i když jsou v cizím prostředí?u babičky například? Jak se učí? Zkoušeli jste zjistit s každým zvlášť a v klidu,jak se sami vnímají?? Výprasky a řvaní nesvědčí o dobrých výchovných systémech!
Nebudu psát o svých dětech, které se měly i neměly rády, ač to zdaleka nebylo takové, jak to popisuješ. Ale padaly věty typu "maminko, koho máš nejvíc ráda, na mě jsi nejpřísnější" apod. Měla jsem štěstí, protože vždy jeden ze 3 tomu, co říkám, věřil/a a ovlivňoval/a zbývající.
Ve Tvém případě doporučuji navázat blížší kontakt se syny, máš-li možnost, aby každý měl svůj pokoj, mluvit s každým zvlášť, vzbudit důvěru, být prostředníkem mezi brášky ... oni se Ti začnou svěřovat (nemyslím, že otci, ale Tobě, matce!) a potom se dozvíš, proč se tolik "obtěžují". 
Napsala jsi toho málo na to, aby se dalo něco radit. Mám děti o maličko mladší (8 a skoro 10) a jo, občas se pošťuchují, ale myslím, že se mají opravdu rádi - ve smyslu, že když o něco jde, tak jeden druhého brání.
Nervou se, občas si nadávají (a to teda zasahuju, protože v naší domácnosti se určitá slova nepoužívají), hračky si neničí (ničitel by musel hračku uhradit ze svého kapesného).
Možná by bylo dobré trošku upravit svá očekávání - a taky je velmi srozumitelně podat synkům - např. nikdo nemůže očekávat, že se sourozenci budou milovat, nicméně můžeš - a měla bys - od nich očekávat a vyžadovat nějaké standardy chování - nebudou mluvit hrubě, nebudou rozbíjet cizí majetek (ať váš, nebo sourozencův) a nebudou používat násilí (ovšem to je taky těžké, když ty s manželem se hádáš a kluky mlátíte - oni to pak vidí jako vzor chování a způsob řešení problémů - ten kdo je větší, smí seřezat toho menšího - místo domluvy na sebe ječíme atd.).
Zkus je trošku oddělit - nevím jeslti mají možnost svých pokojů, ale pokud ne, tak jim rozdělit stávající pokojíček. Aby měl každý svůj prostor, do kterého mu ten druhý NESMÍ (i kdyby to byla jen postel a psací stůl).
Hračky přestaň dokupovat a zaveď kapesné. Jednou týdně nějaká drobná částka, ovšem pomíněná tím, že se budou chovat určitým způsobem (u nás je to přesně definovaná pomoc v domácnosti, nezapomínání úkolů a nepřinesení poznámky) - za každý prohřešek se z kapesného část odebírá (důležité je vyladit to tak, aby nějaké kapesné zbylo a zbyla nějaká motivace 
- hysterické ječení "a žádné kapesné příští dva měsíce" ničemu nepomůže).
Ale upřímně - jestli je to u vás takové, jak popisuješ, chtělo by to nějakou komplexní radu - zkus nějakého psychologa, myslím, že by ti poradili přesněji podle vaší situace.
