Chce se vrtat v mém soukromí a považuje to za normální
Moc by mne zajímal váš názor na chování mého přítele. Jsem z něj totiž docela vyvedená z míry, protože mi nepřipadá normální.
Nedávno jsme se po půlročním chození sestěhovali do jednoho společného bytu. Respektive já jsem se přistěhovala k němu, bydlela jsem v pronajaté maličké garsonce. On bydlí také v pronájmu, ale větším, takže kde budeme bydlet společně bylo celkem jasné.
Neznáme se dlouho, ale rozuměli jsme si a chtěli si vyzkoušet, jak nám to půjde dohromady. A já jsem hned krátce po stěhování docela narazila. V podstatě hned od počátku máme tichou domácnost a visí mezi námi konflikt. Oba dva si myslíme, že máme pravdu a nejsme schopni se dohodnout.
Když jsem si totiž začala vybalovat kufry a tašky a uspořádávali jsme úložné prostory, přítel mi vydatně pomáhal. Narazil na krabici, v níž mám uložené takové ty památeční věci. Fotky, sešitky z dětství, ale i milostné dopisy od první lásky. Chtěl si to prohlédnout, a mně se to nelíbilo. Požádala jsem ho, aby tu krabici neotvíral, že si ji uložím sama. Urazil se.
Nechápal, jak před ním můžu mít nějaké tajemství, když jsme partneři, on přede mnou prý také nic neskrývá. To je asi pravda, ale on jako kluk vlastně ani žádné takovéhle památeční věci nemá. Teda nějaké fotky ano, ale soukromé dopisy ne.
Já jsem na jeho naléhání pak částečně ustoupila a ukázala mu staré školní fotky apod., ale to ho neuspokojilo. Velice ho zajímaly právě ty dopisy, které v krabici viděl a na rovinu přiznal, že by si je rád přečetl, prý na tom nic 
není, jsou to už dávno zapomenuté věci.
Nedovolila jsem to a on je z toho úplně vedle. Považuje to za nedůvěru, a když prý nevěřím já jemu, tak jak má věřit on mně a co vlastně v těch dopisech je tak závadného, že mám problém mu je ukázat. V podstatě mu to posloužilo jako vyprovokování naprosto nesmyslné žárlivé scény. Alespoň mně to tak připadá.
Už jsme spolu v jednom bytě dva týdny a ty zpropadené dopisy mezi námi pořád visí. Jsem z toho otrávená a pomalu lituji, že jsem se s tím stěhováním tak unáhlila. Garsonka, kde mi bylo fajn, je fuč, tam už se vrátit nemůžu, je tam nový nájemník.
Vím, že je to na první pohled hloupost, konflikt kvůli něčemu takovému, asi vám připadáme jako malé děti. Ale jsme už dospělí, je nám 24 a 26 let. Chtěla bych se vás zeptat na váš názor. Myslíte, že je opravdu normální, dát partnerovi všanc i svá nejintimnější zákoutí? Víte, v těch dopisech samozřejmě nic závadného není, patrně by se vůbec nic nestalo, kdyby si je přečetl, ale mně ta představa přesto všechno není vůbec příjemná. Jsou to přece moje dopisy, proč by je měl číst kdokoli jiný, byť by to byl můj partner? Zamkla jsem je do šuplíku v psacím stole a jeho to vytáčí do nepříčetnosti.
17.4.2012 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 101 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chce se vrtat v mém soukromí a považuje to za normální
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Stanik: aha, tak ty mluvis jazykem muzu... vidis "vzdycky" a beres doslovne "vzdycky", tak se omlouvam, beru zpet... nemam problem mi cokoliv rict, pokud to uzna za vhodne a je to nejspis vetsina situaci... staci takhle? 
A za tech 18 let muzu rict, ze mi tohle opravdu vyhovuje, dokonce si myslim, ze diky tomuto pristupu (obou stran) jsme zvladli par nelehkych zivotnich situaci... takze za me rikam, ano.
A ne, nejsi spatna, ani jedna z nas, jen to ma kazda z nas jinak. Narozdil od tebe jsem ale nikdy tvuj pristup nekomentovala jako peklo 
Capelucita: "Pro mě je jasné, že kdyby řekl mezi řečí, tady mám to a to a hotovo, tak mu tam přeci nepolezu." No, pro dotyčného pána z článku to evidentně jasné nebylo. Normálně fungující vztah by měl unést, že v tom případě Laura přímo požádala, aby to nedělal. Ale pán se místo respektování jejího přání a jejího soukromí urazil a dělá dusno. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám dojem, že bych se být Laurou zase rychle odstěhovala.
PetraKJ: booože.. napadlo někoho z Vás , že třeba už nemá rodiče , ano byt u nich, nebo je matka třeb apodobně nenechavá jako její přítel? 
Denrepa: 12:39 - perfektní příklad... 
Kassy: 12:39
Capelucita: No ale ona mu nechtěla ukazovat jaký měla copy v první třídě. Ona si obsah té krabice chtěla nechat jako svoje soukromí. Co v ní je příteli řekla, požádala ho, aby ji neotvíral a on to jaksi neskousl. To ti připadá jako projev důvěry a zdravého vztahu z jeho strany?
PetraKJ: Tohle mi právě přijde mnohem horší a mnohem víc pokrytecké, než tu krabici normálně přinést domů, říct co v ní je a požádat o respektování soukromí, jak to Laura zřejmě udělala. Kdyby ji schovávala tajně někde v práci nebo u rodičů, tak by vlastně říkala "já nechci, abys o ní věděl a nevěřím ti, že bys to unesl".
Viv :o): tady nejde o zamykani preci, ale ze pokud nekomu nechi, aby se mi hrabal v dopisech mladi, tak jsem hned spatna?
a ze na sebe vsecko rekne.. no hmmm.. nevim, jestli je to vzdycky to prave orechove.
Bellana: jak se skoro nikdy neshodnem, tak v tomhle naprosto souhlasim.
Viv :o): PetraKJ: konečně někdo s normálním názorem. Teda pro mě.
Denrepa: jasně, že nemá právo nikdo nikomu šmírovat v jeho věcech. To je přeci jasné všem. Ale určitě je to případ od případu, jak ty píšeš. Ale stojím si za tím, že já, s mým přístupem k životu, s tím, že chci, aby se se mnou jednalo na rovinu a i tak se snažím s lidmi jednat já, že by mě ranilo, že někdo se mnou na rovinu nejedná. Nejde o fotky s tanečních nebo první dopisy plné pravopisných chyb, ale o nedůvěru mi říct, hele, tady mám dopisy od bývalek a NECHCI, abys mi to doho lezla, protože ti po tom nic není. A ZAMKNOUT to do šuplete. Pro mě je jasné, že kdyby řekl mezi řečí, tady mám to a to a hotovo, tak mu tam přeci nepolezu. 
Laura to udělala hloupě. Když se po celkem krátké známosti přistěhuje ke klukovi se svým supertajným soukromým, tak ten zamilovaný kluk asi žárlí a třeba je zvyklý na otevřené jednání, kdy sám nic nechce skrývat a domnívá se, že partnerka je taky otevřená.
Proč si ty milostné dopisy nestrčila do kabelky nebo je nemá v šuplíku v práci? Nebo mít krabici u rodičů doma a netahat staré milostné dopisy do bytu nového milého?
Je to malichernost, ale jak Laura píše, že si obě strany trvají na svém a mají od té doby tichou domácnost, tak nevím, jak dojdou k nějakému kompromisu 
Stanik: nechapu proc 
Ani jeden z nas dvou nema potrebu patrat, na druhou stranu nema problem cokoliv rict... prijde ti to jako peklo? Uprimne - ve vztahu, kde bychom pred sebou museli zamykat supliky, by se mi byt fakt nechtelo... 
.JPG){kind=avatar}
Capelucita: Tak to já bych nemohla mít vztah, ve kterém mě někdo nutí, abych mu úplně všechno říkala, abych mu ukázala úplně všechno ze své minulosti. Ne proto, že bych měla co tajit, ale proto, že potřebuji mít alespoň malé území, které je jen moje. Stejně tak bych se kvůli partnerovi nevzdala svých dávných přátel. Od toho, kdo by mě k tomu nutil (byť nenápadně a s řečmi o lásce), bych prchla. Někomu by mohlo připadat, že s manželem žijeme trochu moc volně, ale my bychom těsnější vztah nechtěli. Oba potřebujeme volně dýchat. Každý máme své dva životy - společný a soukromý, mícháme je jen v té míře, ve které nás to neomezuje.
Kassy: už i v pohádkách přeci je, že když řeknou princovi, že může chodit po celém hradě, ale do té jedné jediné místnosti nikdy nesmí, tak on tam vleze. Většinou tam najde zakletou princeznu a je z toho průšvih.
Myslím, že přítelovi by ani nevadila krabice s minulostí, jako ty tajnosti a ciráty, co se kolem toho dělá. Kdyby pisatelka na otázku, co to je, řekla, to jsou moje starý fotky a další blbosti, co je mi líto vyhodit. Jestli chceš, tak až do doděláme, tak se můžeš zasmát, jaký jsem měla copy v 1. třídě, tak by z toho žádné dusno nebylo.
Capelucita: to ale vždycky záleží na případu. Spíš mi připadá divný, že se někdo chce hrabat druhému v jeho fotkách a dopisech, že mu to není blbý. Napíšu ale svůj konkrétní případ: kdysi jsem chodila s klukem, byl to báječný vztah, dokud se nezabil na motorce. Mám z té doby schovaných pár fotek, dopisů i věcí od něj. I když jsem potom měla jiné přítele, neměla jsem důvod to vyhodit, protože to pro mě pořád něco znamenalo - byl to můj kus života, na který vzpomínám ráda a nehodlám se ho zbavovat a zapomínat. Ale to neznamená, že to ovlivňuje současný vztah a život. Taky ale nemá potřebu každému příteli tu krabici ukazovat a říkat "hele, tohle jsme si psali a tohle mi dal a takhle nám to spolu slušelo". Přesto každý, s kým jsem to myslela vážně, věděl, že jsem měla chlapa, který umřel a když náhodou ta krabice někde vyplula, tak stačilo jen říct, že v ní mám věci od něj. Nikdo neměl tu potřebu se v tom hrabat, jen kývli a nechali to být. Ale kdyby se našel takový, který by si chtěl počíst, tak bych mu to taky nedala. Protože ty řádky a ty věci prostě byly pro mě a ne pro jeho oči. Beru to tak, že on má právo vědět, co v té krabici je. Nemá ale právo ji číst nebo jinak prohledávat. Pokud ano, brala bych to naopak jako těžký projev nedůvěry a neomalenosti a taky jako absolutní absenci respektu ke mě.
Hm, tak jak tady tak čtu někter příspěvky, říkám si, že bych asi měla zneklidnět, že je asi něco v našem vztahu špatně a málo si věříme... Můj muž má mobil zaheslovaný a já jeho heslo neznám... Svoje hesla od e-mailu taky vzájemně neznáme, počítač máme každý svůj - světe div se, opět pod heslem, které navzájem neznáme, jen máme každý na počítači toho druhého vlastní účet. Poštu si vzájemně neotevíráme (dokonce i vyúčtování společné hypotéky, které chodí na manželovo jméno, nechávám zalepené, když ho ze schránky vylovím já). Nedávno jsem dokonce doslova vyrvala drahému choti noťas z rukou a rychle se odhlásila z diskusního fóra, kde jsem mu dávala přečíst jednu debatu, když jsem si všimla, že skróluje níž a brzy se dostane k dost nehezké hádce, kterou jsem tam vedla s jednou kamarádkou - prostě jsem nechtěla, aby to četl, netýkalo se ho to a já na to nebyla právě hrdá. Hm, asi bych se měla zamyslet nad tím, jestli si dostatečně důvěřujeme...
