Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

eset:

orinka: Nemluvě o tom, že cokoliv dražšího manžel milence daruje, jde to ze společného jmění manželů, takže manželka má právo na finanční vrácení půlky hodnotu daru a navíc se může zajímat příslušný finanční úřad, jestli obdarovaná milenka zaplatila darovací daň...není to chiméra, je to zákon...ostatně si můžete dnes přečíst v jistém bulvárním plátku, že se toho samého domáhá manželka nejmenovaného fotbalisty...u soudu uspěje...dnešní střední generace českých žen je ještě příliš hodná, příliš si nechá líbit a příliš se nechává zneužívat poblázněnými hormony manželů padesátníků, kteří si myslí, že mohou vše...já sama naštěstí tu zkušenost nemám, ale dokážu se do těch žen vcítit, musí to být hodně drsné...ráda poradím.

Ještě jsem nečetla příspěvky,tak se možná budu opakovat.
Chápu,že to není jednoduché a někdy je toho na jednoho člověka moc
Ale každý konec je začátkem něčeho nového. První o čem bych vážně uvažovala, by byla změna bydliště. Zbavit se současného bytu a tak se přestat utápět ve vzpomínkách. Snažila bych se změnit i město, nemáš někde příbuzné nebo známé, se kterými si rozumíš? Podle všeho nemáš žádné kamarádky, že jsi tak sama. Prostě bych šla třeba za prací, hlavně pryč.
Stejně se budeš muset vyrovnat s manželem a já bych nechtěla velký byt pro jednoho člověka, je to jen skladiště krámů na oprašování. Je to i finančně náročné.
A co předčasný důchod, ještě se chvíli plácat na pracáku nebo někde v marketu u pokladny a pak adié. Jo, budeš mít menší důchod,ale pro mě by to bylo řešení. A pak bych zkusila i možnost, jít za dětmi. Třeba by se u některého našla jedna místnůstka pro matku, která jim nebude do ničeho kecat,ale bude šťastná,že je má blízko sebe.
Jj, na každého alespoň jednou v životě přijdou těžké chvíle a je důležité se z nich nehroutit a posunout se někam dál. Protože co mě nezabije,to mě posílí.
Nezlob se, ale tak trošku to na mě působí jako gesto proti manželovi: "No jen se podívej,co jsi ze mě udělal. Trosku neschopnou samostatného života a možná si na něj i sáhnu,ať máš alespoň výčitky svědomí!"
Člověk když si myslí,že už dál nemůže,tak může ještě 100x. Tak zmobilizuj všechny síly,co ti ještě zbyly a bojuj sama za sebe. Já osobně bych to manželovi ze srdce přála, jen ať si užije plínek,školky, třídních schůzek a pokulhávání za tempem mladé ženy
Hodně štěstí a vzhůru do nového, lepšího života

ach jo, tohle vědět dřív.....

Markýza: já to myslila tak, že bude možná odpočatá od sexu, v tom nejžhavějším věku, a že mu dá zabrat, až bude lapat po dechu!

V 55 letech sice život nekončí, manžel má samozřejmě právo odejít k milence, násilím se nedá nikdo udržet, ale má taky povinnost zachovat se k ženě, se kterou prožil větší část svého života a vychoval s ní děti, fér. Jsem právnička, doporučuji Vám sporný rozvod, to znamená nesouhlasit s rozvodem a okamžitě žádat o výživné pro manželku. Klidně může bydlet jinde, to na věci nic nemění. Soud Vás pár let nerozvede, budete pobírat výživné a budete tak mít čas se znovu nadechnout pro další život. Klidně se na mě obraťte.

V pětapadesáti život nekončí. Odchod manžela je určitě velký stres, asi je to dokonce horší, než když zemře. S tou prací je to průšvih, ale já bych šla dělat i nekvalifikovanou práci, abych neseděla doma a netrápila se. Jak radí holky - podat žalobu o výživné. Dokud jste manželé, tak je jeho povinnost přispívat na živobytí tak, abyste měli stejnou životní úroveň. Kdyby nic jiného, tak alespoň na polovinu nákladů na bydlení. Nevím, jak je to s výživným po rozvodu, došlo ke změně, ale možná se týká jen dávno rozvedených. Kdybych na tom nebyla finančně dobře, zahodila bych hrdost a brala bych to tak, že jsem na tom bídně kvůli tomu, že jsem se více věnovala domácnosti, takže on se mohl více věnovat své kariéře, takže je správné podílet se na výnosu z té kariéry. A nenechat se oškubat ve vyrovnání. Je to u nás, takže všechny úspory jsou společné, pokud vznikly za trvání manželství a nejsou-li smlouvou vyloučeny ze společného jmění manželů.
A pak - je tolik věcí, které žena může dělat, když má méně praní, žehlení,, uklízení, vaření a může si čas organizovat zcela podle sebe. I ta dieta se lépe drží ženám bez partnera než s partnerem, který může sníst, na co přijde a zůstává šlank. Samá pozitiva.

Riki: koukám, že jsi pro změnu obětí ty

orinka: odpočatou mladici????? mno, jestli je paní Drahomíře 55 let tak jejímu manželovi bude 55+ min. 2-3 roky a pokud je ta jeho přítelkyně mladší o dvacet let, tak je jí od 35 nahoru. Ať se k tomu stavím jak chci, zas až taková mladice to není řekla bych mladší střední věk a taková už většinou to pohodlí domova umí vytvořit taky

jenom aby manžílek neprozřel a nevnucoval se zpátky! Ono utáhnout novou domácnost, mít zdravotní problémy související s věkem a na krku odpočatou mladici, tak to dá zabrat a ještě bude hodně vzpomínat na pohodlí zavrženého bývalého domova Dobře mu tak.

Renee: pravda vlastne, vyzivne na nezaopatrenou manzelku by platit mel. dala bych to hned k soudu.

Renee: vidíš, na výživné pro manželku jsem nevzpomněla. Otázka je, jestli ex má z čeho, ale za pokus to stojí, ona podpora z pracáku je jen na pár měsíců.

Linda: no jasně, napřed rozvod, a pak teprve výměny bytů a podobně. Zatím by mohla třeba rekvalifikaci nějakou, to pracáky nabízejí...

sharon: jo, není nad pořádnou relaxační koupel

Drahuš. mám pro tebe povzbuzení! Prošla jsem si něčím podobným. Bylo mi 53 let, když zcela nečekaně, tragicky zemřel můj manžel.Byl to pro mě šok a velmi těžko jsem se s tím srovnávala.
Měla jsem proti tobě výhodu - děti sice velké, ale první rok po úmrtí se mnou ještě žily.Ale to víš, také měly už své životy. Vypořádávala jsem se se smrtí manžela asi tak rok. V podstatě proto, abych něco dělala, jsem se pustila do rekonstrukce bytu, což byla náročná záležitost a trvala v podstatě tři měsíce. To mi dost pomohlo - musela jsem se koncentrovat na jiné problémy. Vím, na něco podobného ty teď nemáš peníze, ale zkus si najít taky něco, kam bys směřovala nějaké úsilí, abys neměla čas pořád jen přemýšlet nad svou situací. Po roce jsem si řekla, že už jsem snad v pořádku a dala si inzerát na seznamku. Kupodivu to vyšlo a našla jsem opravdu skvělého chlapa. Jsme spolu už čtvrtý rok. Děti se mi odstěhovaly - jedno do ciziny, vídáme se tak 3x, 4x do roka, druhé do jiného města.
Abych zaměstnala mozek něčím jiným, než svým smutkem, začala jsem se půl roku po smrti manžela učit španělsky. Učím se do dneška. No a byla jsem nucena si udělat řidičák (kdo by mě vozil?).
Takže moje rada - aktivita.
A druhá rada - pozor na majetkové vyrovnání, nenech se oškubat. Oni ti páni rádi odnášejí majetek do nového hnízda. Navíc je tu možnost výživného. A jestli ještě nejsi rozvedená, tak výživné na nerozvedenou manželku je vyšší. Kdyžtak písni do vzkazů, poradím.
Odstěhovat se za prací neradím. Přece jen člověk ve svém bydlišti má i nějaké známé, kamarádky. V novém městě by ses možná cítila ještě opuštěnější.
Jo a s dcerou, co je v cizině jsem hodně na skypu. Možná, že jsem s ní ve větším kontaktu, než s tou, která se odstěhovala jen do jiného města.
Držím palce, zvládneš to!