Chce se vrtat v mém soukromí a považuje to za normální
Moc by mne zajímal váš názor na chování mého přítele. Jsem z něj totiž docela vyvedená z míry, protože mi nepřipadá normální.
Nedávno jsme se po půlročním chození sestěhovali do jednoho společného bytu. Respektive já jsem se přistěhovala k němu, bydlela jsem v pronajaté maličké garsonce. On bydlí také v pronájmu, ale větším, takže kde budeme bydlet společně bylo celkem jasné.
Neznáme se dlouho, ale rozuměli jsme si a chtěli si vyzkoušet, jak nám to půjde dohromady. A já jsem hned krátce po stěhování docela narazila. V podstatě hned od počátku máme tichou domácnost a visí mezi námi konflikt. Oba dva si myslíme, že máme pravdu a nejsme schopni se dohodnout.
Když jsem si totiž začala vybalovat kufry a tašky a uspořádávali jsme úložné prostory, přítel mi vydatně pomáhal. Narazil na krabici, v níž mám uložené takové ty památeční věci. Fotky, sešitky z dětství, ale i milostné dopisy od první lásky. Chtěl si to prohlédnout, a mně se to nelíbilo. Požádala jsem ho, aby tu krabici neotvíral, že si ji uložím sama. Urazil se.
Nechápal, jak před ním můžu mít nějaké tajemství, když jsme partneři, on přede mnou prý také nic neskrývá. To je asi pravda, ale on jako kluk vlastně ani žádné takovéhle památeční věci nemá. Teda nějaké fotky ano, ale soukromé dopisy ne.
Já jsem na jeho naléhání pak částečně ustoupila a ukázala mu staré školní fotky apod., ale to ho neuspokojilo. Velice ho zajímaly právě ty dopisy, které v krabici viděl a na rovinu přiznal, že by si je rád přečetl, prý na tom nic 
není, jsou to už dávno zapomenuté věci.
Nedovolila jsem to a on je z toho úplně vedle. Považuje to za nedůvěru, a když prý nevěřím já jemu, tak jak má věřit on mně a co vlastně v těch dopisech je tak závadného, že mám problém mu je ukázat. V podstatě mu to posloužilo jako vyprovokování naprosto nesmyslné žárlivé scény. Alespoň mně to tak připadá.
Už jsme spolu v jednom bytě dva týdny a ty zpropadené dopisy mezi námi pořád visí. Jsem z toho otrávená a pomalu lituji, že jsem se s tím stěhováním tak unáhlila. Garsonka, kde mi bylo fajn, je fuč, tam už se vrátit nemůžu, je tam nový nájemník.
Vím, že je to na první pohled hloupost, konflikt kvůli něčemu takovému, asi vám připadáme jako malé děti. Ale jsme už dospělí, je nám 24 a 26 let. Chtěla bych se vás zeptat na váš názor. Myslíte, že je opravdu normální, dát partnerovi všanc i svá nejintimnější zákoutí? Víte, v těch dopisech samozřejmě nic závadného není, patrně by se vůbec nic nestalo, kdyby si je přečetl, ale mně ta představa přesto všechno není vůbec příjemná. Jsou to přece moje dopisy, proč by je měl číst kdokoli jiný, byť by to byl můj partner? Zamkla jsem je do šuplíku v psacím stole a jeho to vytáčí do nepříčetnosti.
17.4.2012 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 101 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chce se vrtat v mém soukromí a považuje to za normální
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Capelucita: Ale Laura si nic tajně neschovává. Svému příteli řekla, co v té krabici je, část z toho mu dokonce ukázala, jen prostě nechce, aby detailně prohlížel všechno. Kdybych doma náhodou našla ukrytou nějakou takovou krabici s manželovými poklady, o které jsem dosud neměla tušení, asi by mě to taky přinejmenším zarazilo - proč má potřebu přede mnou tajit samotnou její existenci? Ale to se tady nestalo. Já mám taky pár památek z dětských a školních let, deníky z dob než jsem poznala manžela a podobně. Některé (třeba šampuska z maturitního plesu) jsou vystavené na čestném místě v obýváku, jiné leží v dřevěné truhličce na dně skříně, manžel o jejich existenci ví, ale nikdy se nesnažil šmejdit v jejich obsahu. Tajit existenci takových památek by mi přišlo divné. Ale považovat jejich obsah za natolik soukromý, že ho nechci ukázat ani partnerovi, mi přijde vpořádku. V příběhu je zásadní problém v tom, že Lauřin přítel odmítá její soukromí a její přání respektovat a dělá dusno, aby ji donutil ustoupit. To není zrovna správný přístup v partnerském vztahu.
Capelucita: něco podobného jsem chtěla napsat - podívat se na to i z druhé strany. Já jsem dopisy od prvních lásek nechala u rodičů, teď zrovna jsem přemýšlela, kde vlastně skončily
A kdyby měl takovou krabici můj manžel, neměla bych problém s krabicí jako takovou, ale s tím, že by jí přede mnou schovával a zamykal. Mmch krabici se starými fotkami doma má, vím, že bych se v ní mohla kdykoli přehrabovat, ale nenapadne mě to. Ale kdybych věděla, že jí zamyká, přede MNOU, taky by mi to pilo krev. Jo a měl kufřík plný dopisů lásek z mládí, a už dávno je spálil na chalupě v kamnech - sice jsem mu říkala, jestli mu to není líto, ale v duchu jsem byla docela ráda
Capelucita: ale vždyť to nemusí být zrovna tajný
. Ale týká se to jen věcí mezi někým jiným a mnou. Přece je rozdíl v tom, když mi třeba přijde dopis, že řeknu "Píše mi Pepa, že byl na fotbale a že je jeho žena v tom", čímž sdělím hrubý obsah, který by tomu dalšímu člověku měl stačit. Jenže když si to někdo přečte slovo od slova a ještě tak, že si to vlastně vynutí, tak už to je nepříjemné.
Já tedy vědět o krabici svého přítele, tak by mě ani nenapadlo po něm chtít něco tak blbého, jako ji prohrabat a přečíst si dopisy, protože bych si připadala jako stíhačka a šmírák
, ne že on je tak zlý, že mi nedůvěřuje, když mi to nedá přečíst.
Ale neměli by se ti dva k sobě spíš chovat tak, aby si takové věci ukazovat sami navzájem chtěli?
Almega: Na třídná srazy teda nechodim, páč sme neměli nikde moc dobrou partu a ty lidi jsou mi víceméně u zadku. Ale tam bych rozhodně svůj deník neukazovala 
Oprava: Verim mu, ze at uz by tam nasel cokoliv, nebude delat zadny problem...
Capelucita: jo ten posledni odstavec sedi, lip bych to nenapsala...
Stanik: Já prostě nejsem tolik na tu minulost. Stalo se mi hodně hnusnejch věcí a tak mám spíš takovou potřebu jít dál, takže z toho pochází tento můj postoj. Ale mám i deníky, psala sem si je tak od 12 let, a ty bych nikdy nevyhodila. Ale tyhle dopisy a pohledy pro mně nic neznamenají. Ovšem moje vzpomínky v těch denících jo. Doufám, že jsem to napsala srozumitelně. Ovšem nikdy bych násilím nenutila partnera, aby to vyhazoval, to zase ne.
Zajímalo by mne, kdyby tu byl článek zhruba tohoto znění:
po půl ročním vztahu jsem se přistěhovala k příteli domů. Všechno bylo úžasné až do doby, kdy jsem zjistila, že má krabici, o které mi tvrdí, že tam má fotky z dětství a milostné dopisy od svých bývalek. Když jsem projevila přání do ní nakouknout, tak se naštval a urazil, krabici mi vyrval z rukou a schoval ji do psacího stolu, kde si ji zamknul.
Já sama za sebe říkám, že minulost je minulost, pokud má být tajná - proč ne, každý můžeme mít svá tajemství, tak bych tajnou minulost odstěhovala k rodičům. Určitě bych tajnou minulost nestěhovala do nového perspektivního vztahu, kde už není jen já a já, ale je společné my.
A kdybych tady narazila na škatuli, kde by měl 
tajnosti, byla bych z toho špatná. Ne proto, že nerespektuji jeho právo na soukromí, ale z toho, že má potřebu si tajně schovávat vzpomínky na bývalky. Brala bych to jako projev nedůvěry vůči mě.
Stanik: cist cizi dopis bez souhlasu jeho majitele pres caru a neslusne je. Ale ja mluvim o tom co ja - ja osobne nemam problem dat memu muzi cokoliv precist. Verim mu, ze by z cehokoliv co najde mel mit nejaky problem, asi mam stesti na chlapa... A ackoliv jsem hodne melancholicka, tak tyhle veci moc neshranuju, neschovavam, max par veci, ale ne vsechno. Je to asi tim, ze jsem se uz v zivote 8x stehovala, veci musela vyhazovat. Naucila jsem se proste tyto veci neprecenovat. Nelpim ani na meste, na kraji, ani na statu... takze nechapu treba tchyni, ktera rekne, ze jinde nez v Praze by zit NEMOHLA, nechapu a nepochopim tu zarputilost (i kdyz Prahu mam rada), zrovna tak nechapu tyhle ciraty kolem dopisu, fotek... pro me jsou proste dulezite veci co jsou ted, ty co byli byli byli fajn a mam je v sobe, me to staci
jelítko: taky mám krabici, ale zatím nemám v plánu ji vyhodit. Zaprvé, jak píše Stanik, čím se pak budu zabývat v domově důchodců, ale i bývalé vztahy jsou součást mýho života a nějak mě zasáhly a když ve mě nechaly něco pěknýho - ráda si to nechám. Jestli mě někdo chce, musí si mě vzít i s mojí minulostí
Denrepa: souhlas
dulzeite je hlavne to "kldyž budu chtít"
Almega: presne souhlasim. Opravdu nevim, co mi muselo spadnout na hlavu,. abych si dovolila vyhodit neco od byvale ( kdyby teda pan doma neco mel).. natoz takovou nevinnou vec, jako je pohlednice. To spis znaci znacnou davku nejistoty, ne? takovehle vyšilovaní kvuli tomu co "bylo", ne?
Není mi jasný, proč si pořád někdo myslí, že svatbou nebo i žitím na hromádce ten druhý ztrácí právo na soukromí, na svůj život, na svoje pocity a že všechno musí hlásit tomu druhému a svěřovat se mu i s beďarem u zadku. Soužitím s někým se přece nestávám jeho majetkem nebo on mým, ne?Když budu sama chtít, ráda mu cokoliv řeknu a ukážu, ale není to moje ani jeho povinnost
jelítko: Já tedy nemám ráda takové akce s vyhazováním,odstřihováním fotek a podobně.To by člověk nemohl chodit ani na třídní srazy,kde jsou takové věci jako památníčky,deníčky a jiné zdrojem největšího zájmu a radosti,protože se tam ukrývají dávné příběhy...
jelítko: a proc hned vyhazovat? omg.. cim se jednou bude prohrabovat v DD? :)
Mně by v tvojí situaci hlavně nas..., že nerespektuje moje přání a moje rozhodnutí. Bojim se, že to asi nebude mít dlouhého trvání a budeš se opět stěhovat.
