Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

záleží jaký má kdo vztah k vlastnímu soukromí a sdílení.
Já bych možná neměla problém ukázat mu nějaký historický památeční věci, ale nikoliv takto na nátlak. Tohle bych brala jako snahu o manipulaci a ovládání, nemůže si něco vynucovat citovým vydíráním ve smyslu že před sebou nemáte mít tajemství. To s tebou bude chodit i na wc a budeš dopodrobna popisovat svůj pracovní den a rozhovory s kolegy, abys náhodou neměla tajemství?
Dala bych jasně najevo, že do holčičích věcí mu nic není. Ať se klidně urazí, jen kdyby mu to chtělo trvat dlouho, asi se zas odstěhuju, záleží jen na něm, na jak dlouho.

Taky mám krabici vzpomínek. Byť jsem vdaná podruhé a jsou tam vzpomínky na úplně všechny moje lásky, nikdy mě ani ve snu nenapadlo je ničit, O své minulosti jsem se svými partnery mluvila vždy otevřeně, nic jsem jim nezamlčela, pokud je to zajímalo. Ale milostné dopisy jsou milostné dopisy. Ty jsou určeny jen a pouze jejich příjemci.

Osobně mám problém, když mi manžel chce koukat přes rameno i u dopisu z pojišťovny. Takže se ho vždy ptám, jestli něco potřebuje. Tak se slušně zeptá, co mi píšou, já mu to odpovím. Nemám tajnosti, ale tohle "lození si do věcí" mi vadí. Sama ani manželovi nelezu do tašky, peněženky nebo mobilu, byť mě o to požádá. Jen mu to podám a on buď vytáhne, co potřebuje nebo vytočí číslo. Je to prostě jeho soukromé a pro mě absolutní tabu.
Myslím, že oba partneři mají právo na soukromí. I bez toho, abych za tím "čula podraz". Naopak respektování soukromí považuji za známku vzájemného respektu a úcty, Bez toho je vztah k ničemu.

Ac jste partneri a delite se o VELKOU cást svych zivotu, porád jste jenom lidi a máte kazdy právo na svuj koutek soukromi. Pro nekoho to znamená mit treba pracovnu a pro jiného krabici se staryma dopisama. A takhle bych to priteli vysvetlila: neni to zádné tajemstvi, jsou to stare fotky, stare lásky, stare dopisy, staré a v soucasnosti nezajimavé veci, ALE je to porád soucást mé osoby.Bez tech veci bych to nebyla já, protoze bych je neprozila a tudiz by me neovlivnily. To je pointa vztahu - naucit se sdilet zivot ale také naucit se, ze nejste siamská dvojcata. Pokud by krabice i pres to nadále pusobila dusno, proste bych ji zlikvidovala, ne vyhodit, ale odstehovat k rodicum, kamaradce apod. A rovnou bych mu to i rekla, ano pokud ti vadi jdu do kompromisu a odstehuji tyto dokumenty z tvého zivota drahy, ale nadale zustavaji mym zivotem!
A hned ted v zárodku bych nastavila hranice, tohle muze byt jenom nedorozumeni v pocatku vztahu (neni si jisty v kramflecich), ale také to muze byt ukázka ze te jednou bude chtit ovládat / vlastnit. Jasne mu vysvetli, ze oba máte právo na kousek soukromi, stejne tak jako nechodite spolecne na zachod a nedrzite se za ruku pri ukonu (=potrebujete soukromi), tak nechodite spolecne na posezeni s kamaradkama (=potrebujete soukromi), neprobirate se vzajemne mobilama a mailema (=potrebujete soukromi). A pokud to nepochopi tak bud rada, zes to poznala tak brzo a zbytecne jsi s nim neztracela cas a jdi si hledat podnájem.

Nedala bych mu je. Jsem vdaná skoro třicet let, ale neexistuje,aby jeden druhému otvíral dopisy nebo se mu vrtal v jeho věcech.
Na každém dopise je razítko s datumem, možná by ho uklidnilo vidět, že to bylo fakt tak dávno, že nemá cenu to řešit.
Já bych je neničila, jak píše Alice. - 17.4.2012 6:07 jsou to moje vzpomínky, moje nevinná minulost. Možná kdyby tak netlačil na pilu, že by mu je Laura později sama ukázala, ale takhle už to je kdo z koho.

Měla jsi nechat krabici někde mimo byt s přítelem, třeba u rodičů a byl by klid.
Sestěhování po půlroční známosti mně přijde unáhlené, zvláště když nemáš šanci se do bývalé garsonky vrátit.

Já mám taky takovouhle krabici z dob dřívějších a hodně by se mě dotklo kdyby mi jí chtěl někdo prohrabávat. I když ten někdo je můj současný partner. Nesouhlasím s ničením dopisů, minulosti...to mi přijde trochu brutální. Žila jsem nějaký život před manželstvím a neznamená že bych ho měla zavrhnout. Je to součást mě a jsem ráda, že na to mám pár sentimentálních vzpomínek. V mé krabici jsou moje povídky, básně, deníky, fotky a i když jsem se do ní nepodívala už mnoho let a asi ještě mnoho let nepodívám, jsem ráda že jí mám. Partnerovi jsem ukázala nějaké fotky, ale jeho to moc nezajímá, navíc nemluví česky, takže krabice je před šmejděním v bezpečí.

U Laury si myslím že až tak nejde o nějaké dopisy a nebo vzpomínky co by si chtěla zuřivě chránit pro sebe, ale o to, že její přítel absolutně nerespektuje její pocity a postoje a ještě je kvůli tomu uražený. Nemusí každý chápat a souhlasit s tím, že je třeba mít "krabici z mládí", ale pokud něčí partner trvá na tom, že chce aby její soukromí bylo zachováno a nechce se o ty dopisy dělit, tak má na to právo. I když se to tomu druhému nelíbí. Ovšem tady se ten druhý urazil, dělá dusno a tichou domácnost, protože není po jeho. To mi jako počátek harmonického vztahu moc nepřijde a asi bych si začala dávat pozor jestli se nebude i jinak projevovat jako žárlivec a majetnický despota. A když jsou dopisy pod zámkem, tak ho to vytáčí do nepříčetna? No, asi bych začla zase koukat po inzerátech...

možná tě chtěl líp poznat, nejste spolu zas tak dlouho. Třeba to myslil docela nevinně a zarazila ho tvoje reakce = když chceš něco schovávat, bude tam něco, co může ohrozit jeho, tudíž je to určitě "bomba". Já bych asi vybrala nahodile nějaký dopis, nechala mu ho přečíst s tím, že sám vidí, že je to normální milostná korespondence, kterou mám uloženou jako památku, ale ke které se nehodlám vracet. Zpětně to samozřejmě udělat nejde, už se stalo. Každopádně se dobře neznáte, když to takhle zaskřípalo.

Kdyz jsem se podruhe vdavala, stare milostne dopisy i fotky jsem znicila. Presne jak pisi holky dole, nebyly uz v ten moment dulezite a posunula jsem se v novem vztahu nekam jinam. Jasne, tohle je pomerne novy vztah a bydleni na zkousku, ale prave proto bych si sebou tyhle vzpominky nebrala, protoze v tomhle rannem stadiu a hledani jsou lidi asi zranitelnejsi a mne by urcite taky vadilo, kdybych narazela v jeho byte na stopy milostnych tokatur mych predchudkyn.

Sallie mě předběhla... pokud chceš mít tajemství, nežij s nikým v jedné domácnosti. Potřebuje-li někdo znát celou Tvoji minulost, je to o nedůvěře. Ale když Ti něco neřekne a časem to vyplave, můžeš se cítit uražená. Je to dvojsečné.
Ne každý umí vědět o tajemství...
Na druhou stranu se může stát, že Ti partner bude nadále kontrolovat všechno, co se ve schránce objeví. A je také možné, že by ho to nikdy nenapadlo, kdyby neexistovala zamčená zásuvka.
Řekla bych, že tato dětinská hloupost zničila slibný vztah.
Je na Tobě, zda-li mu dáš přečíst dopisy a budeš pokračovat ve vztahu ... a možná se za pár let této příhodě zasmějete.
Ale je také možné, že sbalíš kufry... záleží na Tobě, jak moc stojíš o tohoto muže.

partnerovi do toho nic není... ale upřímně, když jsem se vdala a stěhovala se za manželem, tak jsem tyhle věci spálila (kromě teda "milostných" dopisů ze základky, které jsou fakt nevinné). Co bylo, to bylo, už není a do našeho vztahu nepatří - možná proto, že už to byl manžel, plánovala jsem s ním děti - a prostě si myslím, že to v té rodině nemá co dělat.
Možná jsi dopisy s sebou vůbec neměla brát, spíš nechat třeba zamčené v šuplíku u rodičů nebo tak... ono - vem to z druhé strany... představ si, že by měl tvůj přítel v šuplíku zamčené fotky a dopisy svých bývalých lásek... nepřišlo by ti to divné? Mě teda ano... když jsou bývalé, tak proč je schovává a proč je schovává přede mnou... můj manžel byl už jednou ženatý, ale jeho ex nám tu nikde "nestraší" (jo, možná je nějaká fotka v jeho albu atd., ale nemá nějaké výhradní právo v zamčeném šuplíku)...

Co s vaší situací - nevím - pravdu máte každý trošku... nevím, proč by si on měl pečlivě dopisy pročítat, ale na druhou stranu taky nevím, proč má žít s jakousi "třináctou komnatou". Děláte z toho oba větší dusno, než si celá záležitost zasluhuje.

Listovní tajemství je posvátné. Nikomu, ani partnerovi, není nic do toho, co si píši, psala jsem a budu si psát s jinými lidmi. Já už bych pročítala inzeráty a hledala si nový pronájem.