Nový život v pětapadesáti letech? Jde to?
Je mi pětapadesát a můj dosavadní život se mi zhroutil jako domeček z karet. Nikdy jsem nebyla žádná fňukna, vždycky jsem se dokázala všem problémům, které mne kdy potkaly, postavit čelem. Ale teď mám pocit, jakoby mi došly veškeré síly a marně v sobě hledám chuť a odhodlání čelit všemu, co se na mne za poslední sotva půlrok navalilo.
První rána mne postihla na přelomu března a února. Odešel ode mne manžel. Nečekala jsem to, naše manželství jsem považovala za stabilní, brali jsme se před více než třiceti lety. Vychovali a postavili jsme do života dvě děti, dnes už máme tři vnoučata. Syn i dcera se nám rozprchli po světě, takže je vídáme poměrně málo. Dcera se vdala až do USA, kde je velmi spokojená, syn se před třemi lety se svou manželkou rozhodl pro život v Austrálii a společně se tam odstěhovali.
Jako pro matku to pro mne bylo a je těžké. Vím, že jsou děti dospělé a mají své životy, z celého srdce jim přeji, aby byly šťastné a spokojené a doufám, že jsou. Rozumově to zvládám, citově však velmi strádám. Stýská se mi jak po nich, tak po vnoučatech, vídáme se sotva párkrát do roka.
O to víc jsem se upnula na manžela a na náš společný život. Jenže místo toho přišel šok. Manžel se přiznal k mimomanželskému vztahu s jinou ženou (pochopitelně o dvacet let mladší) a na přelomu zimy a jara se k ní odstěhoval. V současné době probíhá rozvodové řízení. Je to smutné a stresující. Žiji sama v bytě, kde na mne všechno padá, všude vidím děti i manžela. Je mi nevýslovně smutno.
Aby toho nebylo málo, přišla v červnu další rána. Vyhazov z práce. Masivní propouštěcí mašinérii jsem tentokrát neunikla a skončila na pracáku. Okamžitě jsem začala hledat jiné místo, zatím bezúspěšně. Pobírám podporu, žiji z úspor, celé dny visím na internetu a hledám práci, obcházím firmy, posílám životopisy, občas jsem dokonce pozvaná na pohovor. A to je vše. Dál jsem se nikdy nedostala.
Mám strach z budoucnosti. Bojím se samoty, existenčních problémů. Postupně upadám do šílených depresí, často nespím i několik nocí za sebou a honí se mi hlavou všemožné katastrofické scénáře. Připadám si nepotřebná, k ničemu. Děti jsou daleko, manžel odešel, nejsem dobrá ani na žádnou práci. Plácám se ve svých bolístkách a nevím, jak a kde sebrat sílu se všemu postavit čelem a začít zase nějak normálně žít. Připadá mi, že je na všechno už pozdě.
Vím, že sem chodí i spousta žen, které jsou ve stejné věkové kategorii jako já. Možná některá z nich prošla nebo prochází něčím podobným a bude pro mne mít nějakou radu či povzbuzení. Víte, nechci se tomu všemu poddávat, jen nějak nevím, jak se zmátožit a prolomit tu smůlu, která mne letos pronásleduje.
15.9.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 101 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nový život v pětapadesáti letech? Jde to?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Podobně dopadla moje známá, oproti Tobě měla ještě tu nevýhodu, že byla 15 let v domácnosti s adoptovaným (problémovým) dítětem. Vlastní odbornost dávno zapomněla a účetnictví co dělala pro manželovu firmu, dělala bezplatně.
On si našel milenku, a když manželka hledala práci, tak jí pohrdlivě řekl : "Ty se drž toho hadru, Maruško, to Ti jde...".
Tak se Maruška zdravě naštvala, a našla si přes agenturu práci hospodyně. Pak na doporučení svých zaměstnavatelů, kteří odjížděli do ciziny, sehnala práci v rodině cizinců s malými dvojčaty. Oprášila svou pozapomenutou angličtinu, s paní mluví anglicky a s dětmi (protože rodina tu chce zůstat) česky.
Finančně je na tom velmi dobře, a ještě získala novou rodinu, protože dvojčátka jí mají jako babičku.
I tohle je šance na začátek nového života.
sallie: jasně. Člověk na pracáku, co žije z podpory, určitě má na to, aby strávil léto v USA a zimu v Austrálii. 
Nemluvím, co stojej letenky, a kdo ji tam bude živit po dobu pobytu, ale taky kdo bude zatím platit nájem a ostatní platby tady v ČR? A další věci? Musela by se na tom pracáku odhlásit, tím by přišla o tu podporu, a navíc by si sama musela platit zdravotní pojištění. Nepočítala by se jí doba pobytu v cizině na důchod, a to v 55 letech taky stojí za úvahu. No a kdyby měla Drahomíra tak vysoké úspory, že by jí umožnily "rok nebo dva částečně s vnoučaty, částečně učením se angličtiny, staráním se o svou tělesnou schránku", tak asi nebude propadat depresím, v noci nespat a psát sem zoufalý články. 
Začít nový život jde vždycky. Osobně bych vám radila, jestli máte ráda zvířata, pořiďte si třeba psa, choďte s ním ven a doma nebudete sama. S prací je to těžké, ale teď můžete dělat třeba chůvu k dětem, vést někomu domácnost, čtu hodně takových inzerátů. Já věřím na to, že nic není náhoda a přežít se dá skoro všechno. Ničeho se nebojte,možná za čas zjistíte, že život bez chlapa je lepší, než s ním.
Jestli máte zatím nějakou finanční rezervu, co zkusit nějakou práci dobrovolníka, pomoc s úklidem starším lidem, s nákupy, doprovod k lékaři, hlídání dětí, nebo brát i krátkodobé brigády, není špatné se dostat do nějaké firmy na pár hodin, ale za 2 měsíce, už se tam rozkoukám, vedení si prověří mě, může se naskytnout zajímavá práce, takto jsem například našla práci já, začala jsem jako úklízečka a po půl roce šla do penze THP a já nastoupila na její místo, už jsem ve firmě byla a ohlídala si to.
Jestli jste šikovná na ruční práce, tak se bavit a pomalu živit tím.
Další možnost se nabízí udělat si živnosťák a udělat se sama pro sebe, jestli jste např. účetní, proč to dělat pro firmu, když můžu např. pro 10 OSVČ.
Jak už tu bylo řečeno, možná najdete uplatnění v oblastech, o kterých byste dřív nepřemýšlela. Pokud nehledáte vyloženě jen zaměstnání a nebojíte se pracovat sama na sebe, napište mi na nagire1@seznam.cz.
Je to smutné a nespravedlivé, ale pokud se v tom budete takhle probírat, bude to bludný kruh. Taky jsem to prožila, bylo mi o něco méně a taky to strašně bolelo. Bylo to sprosté, v podstatě jsem nežila vlastní život, ale všeco podřizovala manželovi a dětem....No, ale až jsem si pobrečela, dostala jsem zdravý vztek a vzdor a za pomoci těchto dvou veličin jsem se vnutila do práce tam, kde bylo momentálně místo a přesvědčila jsem je, že to beze mě nejde
Sama krčím rameny nad svou troufalostí, ale šla jsem do toho s myšlenkou, že co neumím, naučím se za pochodu. Berte práci jaká je v dosahu, hlavně nesedět doma. Klidně úklid, za kasou. Je potřeba se hlavně uklidnit, vyrovnat. Já to měla vylepšené ještě i o to, že jsem počítala každou korunu, protože podíl z manželství mi vystačil přesně na pidibyt, ale ne už na vybavení do něj. Nic jsem neměla. A bylo docela fajn znovu začínat a pořizovat si věci různě dobrodružně. Třeba od kamarádky jsem dostala rozkládací gauč. Atd....Hlavně hned nehledat chlapa. Děti, ať jsou ve stejném městě anebo za oceánem, stejně čas nemají, na to dám krk z vlastní zkušenosti. Bydlíme ve stejném městě a vidíme se v lepším případě 2x za měsíc na kousek řeči...Hlavně zdraví, to ostatní se poddá.
Moje mamka přišla o práci v 53 letech, na pracáku byla půl roku a pak se poštěstilo a práci si našla. Sice ne tak dobře placenou, ale aspoň něco. Takže nezoufej, určitě si časem něco najdeš. Děti máš už velké a to je tvoje výhoda. Ne všude stojí o mladice.
Aspoň v tomto jsem tě chtěla povzbudit.
hledat práci v tém věku je těžké. Vím, o tom své, ale nesmíš se tomu poddat. Jeď za dětmi, třeba na měsíc, odpočiň si, naber nové síly a pak to zkus znovu. Třeba se ti poštěstí. Taky se podívej po nějakém chlapovi, ve dvou se to lépe táhne, mrkni taky na nějakou seznamku. Vím, že je to brzy od rozchodu s manželem, ale musíš začíít žít, nebo se z toho zblázníš. Já když jsem zůstala po rozvodu sama se dvěma malými dětmi, manžel propadl automatům, nadělal dluhy, taky jsem nevěděla co dělat. Pak jsem se přestěhovala, začala nový žitvot, sehnala si novou práci, našla si nového přítele - nyní manžela. Nesmíš si říkat, že už to nemá cenu atd a začni žít.
Dnes to vypadá hodně špatně, že? Ale věř, že všechno, co se stalo, má nějaký smysl. A jak píše Mitrola, všichni jsou od Tebe daleko, jsi jen Ty a nikdo jiný. Všechno, co děláš, děláš sama pro sebe. A pokud se nějaká cesta zavře, jiné se otevírají. Ty si vybíráš, kterou chceš.
Před několika lety se totéž stalo jedné mé známé: změnili se majitelé firmy a ona šla z kola ven. Byla velmi zlá, nadávala... je pravdou, že majitelé s ní mohli mluvit slušněji a říci jí, že např. za týden s ní končí a ukončit prac. poměr ihned. Ale stalo se. A už za měsíc mi přišla poděkovat, že jsem "krotila její zlobu", našla si lepší práci za více peněz a potkala novou lásku. ... Ten vyhazov měl smysl, protože sama by neodešla a oni dva by se neměli šanci potkat.
všechno zlé je k něčemu dobré. Děti jsou jedno v USA, druhé v AUstrálii, chtěla bys vidět vnoučata, léto mají na každý půlce zeměkoule jindy - tak je hezky prostřídej. Zkus jedny letní prázdniny být s jedněma vnoučtama, další letní prázdniny (v Austrálii budou v zimě) s druhýma vnoučatama.
A až tam budeš, tak nemusíš jen sedět v obýváku. Nevím jak to funguje v Austrálii, ale v USA moje mamka chodila do community center na různé kursy (akvarelu, angličtiny atd. za pár dolarů), chodila s důchodcema na tréninkové túry (důchodci chtějí lézt na Mt. Whitney), má s námi rodinnou permici do YMCY (kde začala dělat jogu a pilates + chodí do posilovny).... prostě využij toho, že teď MŮŽEŠ courat po světě a courej. V sedmdesáti už to třeba nebude tak jednoduchý, navíc vnoučata o tebe budou stát teď, když jsou malá, až jim bude patnáct, tak je budou víc zajímat kámoši než výlet s babičkou do ZOO....
.... a pokud strávíš rok nebo dva částečně s vnoučaty, částečně učením se angličtiny, staráním se o svou tělesnou schránku, hledáním koníčků, tak uvidíš, že bude vše jednodušší....
Hlavně se nelitovat, to je ta nejhorší cesta do pekel a k malomyslnosti. Život v 55 letech rozhodně nekončí, hlavně že jsi zdravá, rozhlédni se kolem a uvidíš, že jsou na tom někteří mnohem hůře než ty. Prostě musíš udělat některá opatření např. pokud máš větší byt, tak jej vyměnit za menší a hledat práci i v oblastech o kterých jsi dříve ani nepřemýšlela, ale situace to vyžaduje abys těch pár let dotáhla do důchodu.
