Chtěla bych dítě a zároveň se toho bojím
Je mi 29 let, čtyři roky žiji s přítelem a plánujeme v brzké době svatbu. A samozřejmě i děti, respektive zatím první dítě. A to je můj problém.
Po dítěti toužím, moc bych si ho přála. Přesto se mi vždycky sevře žaludek, když si představím, že bych měla být těhotná. Strašně se toho bojím. Těhotenství, porod, starost o miminko, to všechno je pro mne jedna velká neznámá a já zjišťuji, že víc než touha po dítěti ve mně převládá obava z té obrovské odpovědnosti, kterou bych na sebe vzala.
Ve svém okolí mám bohužel několik příkladů, na kterých vidím, že to skutečně není žádná procházka růžovým sadem. Třeba moje sestra. První polovinu těhotenství doslova prozvracela a chodila jako duch, v té druhé pak trpěla ta příšernými bolestmi zad, že se nemohla skoro pohnout. Když mi pak líčila, jak probíhal porod, vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě. Teď má půlročního chlapečka a je úplně vyřízená. Nevyspalá, přetažená, utahaná.
Nebo kamarádka. Ta zase několikrát po sobě potratila, naposledy dokonce až v pátém měsíci. "Užila" si strašně, než se jí konečně podařilo donosit zdravé dítě.
Manželův bratr má zase dva kluky v pubertálním věku a to je teprve síla. Když je vidím, vždycky si říkám, jestli pro tohleto ženy podstupují taková rizika jako těhotenství a porod, aby se pak do úmoru dohadovaly s nevycválaným a drzým individuem, které zapomnělo všechna pravidla slušného chování.
Jsem sama ze sebe zmatená. Možná o všem moc přemýšlím a moc si to beru. Přítel říká, že se nemám tolik zaměřovat na ta negativa, že mít dítě je přece fajn. Ale jemu se to říká, on to nebude skoro rok nosit a pak v bolestech rodit.
Jak jsem už psala, dítě si přeji, moc bych ho chtěla, ale velice intenzivně mi v hlavě hlodá ten pochybovačný červ. Co když toho budu litovat a bude už pozdě? Takové rozhodnutí je přece na celý život, dítě nejde vrátit ani reklamovat, ani nikam uklidit, když se chcete vyspat.
Jsou mé pocity normální? Uvažovala některá z vás podobně jako já? Všichni mi totiž tvrdí, že když na ženu přijde touha po dítěti, nevidí, neslyší a nemyslí na nic jiného, než aby to dítě opravdu měla. Já tu touhu mám, a myslím, že dost velkou, ale přesto ještě stále „vidím a slyším“. Připadám si dost rozpolceně. Možná ještě nejsem na dítě zralá, nevím. Ale času už taky nemám tolik, za půl roku mi bude třicet.
30.8.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 103 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chtěla bych dítě a zároveň se toho bojím
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Verera: Šestinedělka je hájená. V nejhorším případě nechá to mrně vypiplat v kojeňáku, a pak se o něj přihlásí, že s ní cloumala "laktační psychóza".
A oni jí ho vrátí...
Škoda, že do babyboxu nejde nacpat puberťák. Aspoň na šest neděl...
.jpg)
majucha: jo to jsem si zazila ze zacátku, pekne dekuji nikdy´více za zádnou cenu!!! Dva dospelí + 2 deti s 2,5 tisícema na mesíc, jenom pleny a speciální zrádýlko pro starsí a mlíko pro mladsí stály pres tisícovku a jak vyjít se zbytkem? A pozdeji kdyz starsí zacala skolka ani nemluvím. To bylo 7 roku ocistce. Jak tohle muze nekdo táhnout celý zivot nechápu 
.
A to nadpozemský stestí pri pohledu na deti me potkalo az po nekolika mesících, ale rozhodne ne po porodu pri pohledu na opatlené urvané tríkilové mimco. A co s ní mám delat jsem netusila hodne dlouho, celé zácátky byly stylem pokus / omyl a vedomí, ze hlavne ji nesmím upustit, vsechnu ostatní péci prezije víceméne bez úhony.
tornado-lou: dej vodu jenom na dno vanicky, aspon ze zacátku nez se naucís drzet prcka porádne. Me to pomohlo, sice koupel nic moc, ale holka jí stejne prorvala at mela hovy sebevíc a já ji aspon neutopila
mam-ča: No vidíš. A pak že se nedá vrátit 
Ale zase pak je celá ta dřina s těhotenstvím a porodem vniveč, to je zase škoda. 
lonkue: Můj gynekolog řekl mé sestřenici (máme společného gynekologa), že císaře udělá za 40 tis. Kč. 
lonkue: ty jo, a hororovými zážitky z císaře tě nikdo nezásobil? Takových matek musí být přece taky spousta, když jak tu někdo psal mají matky tendenci ostatní strašit a své zážitky zveličovat.
lonkue: Buď v klidu, v nejhorším ho nacpeš do nejbližšího babyboxu...
Na šestinedělí nijak výrazné vzpomínky nemám, takže to asi nebylo nic neobvyklého, jediný pocit, který si pamatuju doteď, byl ze dne propuštění z porodnice. Manžel dělal do 6, takže pro mě přijel až večer, všichni už byli pryč.
Mně dali do ruky dítě a nashledanou. Připadalo mi to od nich hrozně divné a nezodpovědné. Jak můžou dát dítě osobě, která se o něco takového nikdy nestarala, nemají záruku, že to zvládne. Pořád jsme čekala, že ode mě budou chtít aspoň podepsat převzetí a dají mi nějaký návod k použití.
Nic takového. Ten večer byly tedy značné zmatky kolem koupání, kde, v čem, do čeho oblíct, ale zvládlo se to, a pak už se asi režim zaběhl, žádné hororové zážitky se nekonaly.
tornado-lou: jo... cisarem sestinedeli nevyresim. Taky mam z toho vitr. Nicmene, mym zivotnim heslem je co te nezabije te posili. A taky fakt, ze to prezily vsechny ostatni matky... Pri nejhorsim tady budu psat SOS - Pomoc! Co udelat abych nevyhodila me dite z okna....
.JPG){kind=avatar}
Heather: Pravdu díš
A ještě se na těch stránkách dočteš, jak má správně vypadat tvůj porodní plán, který všichni musí respektovat, i když příroda zavelí jinak, jak máš být frustrovaná, když místo normálního porodu musíš rodit císařem, jak máš málem povinnost okamžitě ty i otec dítěte plakat štěstím, když je dítě na světě. Houby s voctem, byla jsem šťastná, ale hlavně proto, že ta dřina už skončila, nějaké nadpozemské madonovské štěstí jsem v danou chvíli vůbec necítila. Chtěla jsem jen spát a dlouho jsem nevěřila, že to mrńavé nic s velkou hlavičkou je moje 
Své dceři jsem řekla, že některé stránky si má dát na ban list, až bude chtít děti, protože pod vlivem hormonů by taky mohla ztratit zatím rozumný úsudek.
Heather: tak pod to se podepíšu, mám kamarádku co v podstatě nic neřeší oproti jiným současným matkám a i přesto mám pocit, že všechno setsakra přehání.
.jpg)
Karolína: každá jsme se aspoň trochu bály....ale je to něco, co stojí za trochu nepohodlí :o)) jo a já jsem rodila dvakrát a nikdy to nebylo nic hroznýho, druhý dítě dokonce bez nástřihu, takže pohoda džez
mam-ča: tak to je samozřejmý :-). ale jestli tu hypo už má a platí, asi by byla blbost od ní ustupovat. To by jí asi stálo víc, než kdyby si ji nechala, nevím, jak má postavenou smlouvu. No a pak se bude logicky potýkat s otázkou, zda by dokázala měsíčně platit určitou částku, kdyby se jí narodilo dítě. Kdybych byla v její situaci já, tak bych taky musela říct, že nemohla. Vlastně jsem v takové situaci byla, prostě jsem si dítě dovolit nemohla, protože bych z mateřský nedosáhla ani na základní splátku. Natož na další věci. Takže jediný řešení bylo to, že musím počkat, až budu mít splaceno. Což mám sotva pár měsíců. Ale naštěstí ty mateřský touhy nijak extra nemám, takže mi to žíly nerve . Jen jsem chtěla říct, že chápu, pokud někdo chce, ale z finančních důvodů nemůže. V práci tady mám na očích zrovna dva případy - dvě rodiny, obě dětí jako psů (6). Tlačí se v minibytech, sotva mají na základní potřeby a někdy ani to ne. Historkám, jak jich strašně chutná zelí s chlebem, že ho mají už měsíc k obědu i k večeři se dá těžko věřit. Děti se nemají kde učit, aby si mohly koupit třeba jen nový džíny nebo učebnice, tak choděj po večerech a víkendech makat jako diví (místo toho, aby se kamarádily s vrstevníkama, bavily se nebo se třeba jen učily). Když jede třída kamkoliv (divadlo, kino, zoo, hory, škola v přírodě...), oni nejednou, protože na to nemaj. Ono ani tak nejde o ty peníze, ale o to, že jsou vyloučený z kolektivu, z prostředí, nemají kamarády, zkušenosti, zážitky. TO je na tom to nejhorší... Ale zhusta zachovali rod
lonkue: vidis, a me zvalcovaly hormony tak desne, ze porod, kteryho sem se bala uz jaksi neresim. absolvovani pripravy k porodu ve me naopak vyvolalo pocit, ze ve srovnani s sestinedelim bude porod prochazka ruzovym sadem. 
takze momentalne resim jak preziju sestinedeli a jak dite vykoupu aniz bych ho utopila. 
Heather:
Pro mě horší než nevyspání, starosti a finanční uskovňování byl spíš ten všudypřítomný strach, aby se někomu z dětí něco nestalo. Toho je ten, kdo je nemá, fakt ušetřen. Ale na druhou stranu nepozná ani ty upatlané ručičky, sladké pusinky, vlastnoručně a s láskou vyrobená přáníčka
Neměnila bych...
Kotě: To víš, taková "snadno rodící" je podezřelá, skoro jako prostitutka.
Nevím, proč se každá druhá chlubí, jak měla těžký porod, ale možná chce mít zásluhy a tu správnou trpitelskou svatozář.
Jasně, porod není nic, o co bych si psala Ježíškovi, ale ta bolest přece přejde, a už se nevrací. Odměnou je miminko, a to za tu (někdy chvilkovou, někdy delší) námahu a bolest stojí.
