Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Trochu odbočím, tohle se netýká přímo Karolíny, ale mám pocit, že v posledních letech dělá ze záležitostí okolo dětí nějaká mystická kultovní záležitost a navíc probíhá nepřetržitá mediální masáž, co všechno musí matka ditěti pořídit a nakoupit, aby dítko nebylo od prvních týdnů frustrované, že není dostatečně in. Takže potenciální matky se hrozí, co je všechno je čeká a jak to nezvládnou. Stačí zajít na stránky budoucích matek, to je někdy k nepřežití...Mám pocit, že čím je vyšší životní úroveň, tím víc se ze základních životních záležitostí dělá větší problém. Je samozřejmé, že dítě změní rodičům život, je méně peněz, člověk se nevyspí a má starosti. NO A CO? Copak je život JENOM o bezstarostnosti, zábavě, cestování, kariéře? Všechno v něm má svoje místo a čas. A kdo nezažije starosti, neváží si doby, kdy je nemá. Kdyby byly naše matky takhle ze všeho předem vynervované a vyděšené, tak nás tady polovina dnes není...
Takže Karolíno, neposlouchej řeči o strašidelných porodech a nezvladatelných puberťácích, mysli pozitivně a pokud dítě chceš, tak si ho pořiď. Pokud ho nechceš, tak jsou tyhle obavy dvojnásobně zbytečné...Ať se rozhodneš jakkoli, přeji ti hodně štěstí.

majucha: Jasně, nepřivedu dítě na svět do stanu, ale zas není nutno vybudovat palác s vodotryskama, aby mělo dítě ty správný podmínky k životu.
Každý máme jiné priority. Já jsem vychovala tři děti střídavě v paneláku a v létě na chatě (ze začátku bez vody a elektriky), a nemám pocit, že by je to na životě poznamenalo.

Verera: presne tak! Vsechny jsme jine a kazda tehotenstvi a porod proziva jinak. Nejak nechapu tu hysterii kolem cisarskych porodu tzv. na prani. Opravdu si nemyslim, ze by jich tu najednou strasne moc pribylo. Vetsina zen kolem me by do toho nikdy nesla. No a pak je male procento nas, ktere jsme tak silene negativni propagandou, ze by jsme na cisari tak nebo tak skoncily.....

Ad hororové historky z porodu - na jednom sezení s por. asistentkou Ivanou Koenigsmarkovou říkala zajímavou věc: proč to ty ženské dělají? Proč straší ostatní hororovými zážitky? A odpověď zní, že jsou s největší pravděpodobností traumatizované svým vlastním porodem, protože neproběhl podle jejich představ, neměly nad ním kontrolu, cítily se v zajetí zdravotníků, prostě cokoliv, co jim způsobilo trauma... a tohle trauma si následně "léčí", kompenzují tím, že děsí jiné těhotné, kterým tím ovšem způsobují také panický strach z porodu a následně traumatický porod... a tak pořád dokola. Že je to úplně stejný mechanismus, podle něhož se například šikanujou vojáci na vojně. Mít těžký porod je něco jako "rite of passage", ženská má pak pocit, že si to dítě vlastně víc zasloužila, protože pro něj trpěla. A proto že si zveličujou porod i ženské, které ho měly zcela bezproblémový (což z empirické zkušenosti potvrzuju).

A je pravda, že vždycky, když řeknu, že jsem měla nádherné, pohodové, bezproblémové porody, tak na mě řada ženských kouká jako na takovou "podvodnici" - jako že vlastně nejsem ta správná matka a rodička, protože jsem netrpěla jako ony a kolikrát mě ani neberou jako partnera do diskuse

Já jsem měla první dítě v 18 a nějak jsem neměla čas přemýšlet, co to bude obnášet - prostě to tak bylo Je pravda, že čím je člověk starší, tím je váhavější a pohodlnější, když jsem čekala třetí po třicítce, tak i když jsme o to usilovali, tak nakonec, když už to bylo jisté, mě to najednou zaskočilo, představa, co všechno mě zase čeká. Řekla jsem to i doktorce, že se toho najednou nějak bojím. Ale těhotenství bylo super, do osmého měsíce jsem všechno dělala a nikdo by do mě ani neřekl, že za měsíc budu rodit. A nejmladší dceru si užívám, chodíme spolu všude možně, jezdíme na kole a vůbec jsme spíš jako kámošky. Já a ani manžel, kterému se tenkrát do mimina už taky moc nechtělo, bychom jí nedali ani za nic...

Klaudie - 30.8.2010 9:04
Kadla - 30.8.2010 9:23
Bellana - 30.8.2010 9:30
A vůbec je tady spousta hezkých a pravdivých příspěvků. Jenže všechny rady jsou stejně na nic. Stejně jsi to "TY",kdo se musí rozhodnout. A jak tady už někdo psal, každá činnost člověka přináší určitá rizika a dítě je doživotní strach o něj.
Pro mě bylo těhotenství tou nejhezčí dobou. Miminka jsem milovala od samého počátku a na ty komplikace,které jsem měla si už ani moc nepamatuji. Člověk s tím tak nějak musí počítat. A to že porod bolí, to bolí,ale víš proč trpíš. A když to šlo tam, musí to i ven.
Když se chce, všechno jde, když se nechce,najde se výmluva.
Přeji ti správné rozhodnutí a spokojené žití ať už s dítětem nebo bez něho

Markýza: 11:06 ne každý to ovšem musí prožívat tak pateticky, že.

lonkue: No vidíš a já jsem celé těhotensví měla strach jedině z toho, že normálně porod nepůjde a budu muset císařem, naštěstí se to nestalo.

Z toho je vidět, že ke každému je potřeba přistupovat individuálně.

A hororove skazky o porodu..... No tech jsem slysela tisice. Zda se, ze kazda kamaradka, kolegyne nebo moje matka mely ty nejhorsi a nejkrvavejsi porody, ktere existuji..... No, neni divu, ze jsem se tak zasprajcovala a mam fobii z porodu. A to i ted i kdyz to mam za 3 mesice..... Mam rozumnou lekarku se kterou jsem vse probrala. A shodly jsme se na tom, ze nez ze delat psychickou trosku po zbytek meho tehotenstvi tak jsme se domluvily na cisare..... Pro me je to proste jedina mozna volba.

Tak já u obou těhotenství zvracela ještě na porodním stole, přibrala jsem cca 5 kilo a během týdne měla dole 11 kilo, ale nikdy mě nenapadlo o tom takhle přemýšlet. Proto se tomu říká jiný stav, protože se cítíš jinak. Myslím si, že čím je žena starší, víc si připouští problémy jak zdravotní, finanční i výchovné. V mladším věku o tom člověk tak nepřemýšlí. Codila jsem do práce od 1 roku a v noci vstávala, ale opět mi to nepřišlo nějak divné, tak to prostě bylo a nějak moc jsem to nerozebírala. To akorát s maminama na písku, když jsme si vyměňovaly důležité informace typu - kolik spapal, kolik vykakal, kolik zoubků, atd. Neboj se toho a nenech nikoho aby tě zastrašoval i když je to třeba sestra.

tornado-lou: jasně že ne, já jenom že ta finační stránka má taky svoje. (já měla vždycky strach, abych nedopadla tak, že budu muset počítat, jestli můžu dítěti koupit zmrzlinu, nebo jestli tenhle týden už mělo, tak to musí stačit - kadeřník je nadstandart)
lonkue: tak nějak, ty hormony pak udělají svoje a ani to nepřijde a člověk se těší
annie: to porody taky nechápu, přede mnou když někdo začal mluvit o průběhu porodu, tak jsem ho zarazila, že to nechci slyšet.

Karolino, boze jak ja to rozumim.... Byla jsem a jsem na tom uplne stejne. A to i pres to, ze jsem ted v 6. mesici..... Taky nejsem od prirody matersky tip. Miminka kamosek me nikdy nezajimali, vzdycky jsem se spise zajimala o svoji karieru, vzdelani. Nebo jsem pestovala extremni sporty, cestovala a raky se porad nekam stehuji.... Proste zivot velmi pestry a nemela jsem nikdy pocit, ze by mi neco chybelo. Navic jsem hnusna prizemni realistka a vzdycky jsem se na deti divala spise z pohledu "co mi to vezme" radeji nez "co mi to da". Nicmene, je mi temer 33 let. Manzel chtel deti uz velmi dlouhou dobu a ja vzdy uhybala a vymyslela si vymluvy proc jeste ne... Nakonec to dopadlo tak, ze jsem otehotnela. Ne zcela neplanovane, ale take ne ze bych po tom ted hned hrozne touzila. Proste jsme se domluvili, ze od urcite doby pojedeme "na ostro" a uvidime co se stane . Musim rici, ze moje tehotenstvi neni nejlehci. Mam v podstate vsechny problemy, ktere mohou postihnout tehotnou zenu. Nekdy si rikam, ze by se podle me mohla psat ucebnice "Problemy, ktere vas muzou potkat v tehotenstvi". Pres to vsechno jsem vemli stastna a na dcerku se strasne tesim. Je to opravdu zazrak, ze v tobe roste novy zivot. A je to jen na tobe, jak si ji vychovas a jak si zivot zaridis jako matka. Urcite budu muset spoustu svobody obetovat, ale ja to tak uz nevidim. Ted se hlavne tesim na to jak budu vychovavat sveho potomka a co ji muzu predat ze sveho bohateho (na zkusenosti) zivota. Materskou planuji pouze na 12 mesicu a pote jdu zpatky do prace, ktera je zaroven mym konickem. Proste nejsi typicka "mamina". Nektere z nas to nemaji v genech, coz nas ovsem nedela horsi matkou....

mam-ča: já to s tou hypotékou ale dost chápu - ono těžko se s dítětem (i bez něj) bydí na ulici. Nějakou střechu nad hlavou mít musíš. A cpát ty samé peníze na nájem je ještě větší blbost, než jej cpát do hypotéky.
Systém "nebudu sice bydlet, ale budu se množit" tady pár skupin provozuje, ale není to jaksi ono

annie: "Tak co, vrátíme ho...?"

Nika - to je mi líto, že to vidíš tak černě...
Ale jak už zaznělo - dítě není povinné.
Taky jsem měla strach, jak to finančně zvládneme, ale nakonec - celý život je o odříkání a kvůli si odepřu ledacos ráda.
Tak ať se daří.