Chtěla bych dítě a zároveň se toho bojím
Je mi 29 let, čtyři roky žiji s přítelem a plánujeme v brzké době svatbu. A samozřejmě i děti, respektive zatím první dítě. A to je můj problém.
Po dítěti toužím, moc bych si ho přála. Přesto se mi vždycky sevře žaludek, když si představím, že bych měla být těhotná. Strašně se toho bojím. Těhotenství, porod, starost o miminko, to všechno je pro mne jedna velká neznámá a já zjišťuji, že víc než touha po dítěti ve mně převládá obava z té obrovské odpovědnosti, kterou bych na sebe vzala.
Ve svém okolí mám bohužel několik příkladů, na kterých vidím, že to skutečně není žádná procházka růžovým sadem. Třeba moje sestra. První polovinu těhotenství doslova prozvracela a chodila jako duch, v té druhé pak trpěla ta příšernými bolestmi zad, že se nemohla skoro pohnout. Když mi pak líčila, jak probíhal porod, vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě. Teď má půlročního chlapečka a je úplně vyřízená. Nevyspalá, přetažená, utahaná.
Nebo kamarádka. Ta zase několikrát po sobě potratila, naposledy dokonce až v pátém měsíci. "Užila" si strašně, než se jí konečně podařilo donosit zdravé dítě.
Manželův bratr má zase dva kluky v pubertálním věku a to je teprve síla. Když je vidím, vždycky si říkám, jestli pro tohleto ženy podstupují taková rizika jako těhotenství a porod, aby se pak do úmoru dohadovaly s nevycválaným a drzým individuem, které zapomnělo všechna pravidla slušného chování.
Jsem sama ze sebe zmatená. Možná o všem moc přemýšlím a moc si to beru. Přítel říká, že se nemám tolik zaměřovat na ta negativa, že mít dítě je přece fajn. Ale jemu se to říká, on to nebude skoro rok nosit a pak v bolestech rodit.
Jak jsem už psala, dítě si přeji, moc bych ho chtěla, ale velice intenzivně mi v hlavě hlodá ten pochybovačný červ. Co když toho budu litovat a bude už pozdě? Takové rozhodnutí je přece na celý život, dítě nejde vrátit ani reklamovat, ani nikam uklidit, když se chcete vyspat.
Jsou mé pocity normální? Uvažovala některá z vás podobně jako já? Všichni mi totiž tvrdí, že když na ženu přijde touha po dítěti, nevidí, neslyší a nemyslí na nic jiného, než aby to dítě opravdu měla. Já tu touhu mám, a myslím, že dost velkou, ale přesto ještě stále „vidím a slyším“. Připadám si dost rozpolceně. Možná ještě nejsem na dítě zralá, nevím. Ale času už taky nemám tolik, za půl roku mi bude třicet.
30.8.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 103 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chtěla bych dítě a zároveň se toho bojím
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG)
Sofie 9:45
Určitě je dobré,že člověk ani zdaleka neví, do čeho jde... 
Že to nebude lehké, jsem tušila, ale první týdny předčily všechna očekávání. 
A jednou, když jsem seděla s výrazem totálně mimo, manžel se mě zeptal:" tak co, vrátíme ho?"
Lehké to určitě není, ale neměnila bych. Páč v důchodu za dlouhých nocí, budu mít nač vzpomínat.
A další věc - nechápu, proč některé soudružky mají potřebu vykládat nematkám hororové scény z porodu... 
Ono se mnohem líp vypráví a píše o nějakých problémech než o tom, že se vlastně nic zvláštního nestalo.
Když už nutně potřebuješ mít dokonalé infomace, tak by se ti spíš hodila statistika, a pak bys viděla, že to, co popisuješ se sice stát může, ale že by někdo protrpěl celé těhotenství, to se fakt stane výjimečně. Víš , že každý den bourají auta, padají letadla, na kole se člověk taky může vybourat, v lese můžeš chytit s klíštětem nějakou nemoc, v rybníku s e dá utopit... a přesto asi sedneš do auta, na kolo, do letadla, jdeš se projít do lesa, nebo si zaplavat. Těhotenství je jen další možné riziko v životě, není důvod k němu přistupovat jinak něž k těm ostatním.
Nevím přesně, jestli ten tvůj strach pramení z toho, že se nechceš nechat připravit o svůj dosavadní příjemný život a nebo jestli se tak bojíš už předem o dítě.
V tom prvním případě bys měla ještě počkat, protože pokud nebudeš vnímat samotnou existenci dítěte jako odměnu za to, že se těch věcí vzdáš, doplatí na to právě dítě.
V tom druhém případě,no, o dítě se budeš bát už napořád, ať bude malé, velké, nebo i dospělé. Tam je spíš potřeba se řídit rozumem a nezatěžovat ho tím, aby z něj nevyrostl ustrašenec, co se bojí sednout na kolo. A aby ty ses nehroutila pokaždé, když si rozbije koleno. Pokud to nezvládneš, dítě taky neměj.
Pokud jsi schopna nést normální životní rizika, tak možná ti tohle připadá jiné jen proto, že si neumíš představit, že by s e tu někde najednou jakoby z ničeho mohlo objevit tvé dítě. Tyhle pocity si z prvního těhotenství pamatuju naprosto jasně. U druhého už to byla samozřejmost a překvapovalo mě, že jsem si to nedokázala představit.
geliva: ja vim, nekdy je to vsechno dohromady blby, ale hadam,ze bys deti za kadernika nevymenila, ne? 
.jpg)
díky za děti
dcera je nejnej přítelkyněsyn když spí,ani chleba nechce..ale je to druhé pohaví a ten do rodiny přinese teprv to pravé vzrůšo
.jpg)
Karolíno - buď dítě chceš a pak jdi do toho a nehledej proti, nebo dítě nechceš a pak hledáš proč ne. U tebe mi to vychází na druhou variantu, nejspíš chceš dítě, protože po něm touží přítel. V tom případě doporučuju vyměnit přítele (zas budu označena za feministku
) za typ přírodněbezdětného a máš po dilematu, nebo si "protrpět" těhotenství a porod a pak se uvidí - buď tě hormony ovlivní natolik, že budeš skvělá matka, nebo z tebe bude spíš macecha
. Jako všechno v životě i toto rozhodnutí a zodpovědnost, přijatá rozhodnutím, je jen a jen na tobě - a to je možná to, čeho se nejvíc bojíš!
Kotě: klidně bych žrala bramborové slupky, ale o děti bych se připravit nenechala.
.gif)
"Děti, co jsme porodily, k ničemu se nehodily" citát od Haliny
Nevěděla jsem, zda se píše "i" nebo "y", nakonec jsem zvolila druhou varianta, protože chlapi většinou nerodí
tornado-lou: jojo, tohle je téma pro Stanika jako stvořené. 
tornado-lou: to není tak jednoznačné, moje děti veškeré hračky co mají dostaly, nekupovala jsem nic, oblečení mají z 90% zděděné a na kadeřníka hledám peníze těžko...
tornado-lou: Jako výdaje na dítě jsou, to samozřejmě, ale že by člověk šel žebrotou, když si pořídí dítě, tak to fakt ne
doufam, ze se objevi Stanik. jiste napise neco vtipnyho 
Nika1: 8.49 Ale houbelec....... ono totiz dite nepotrebuje hraci decku se zviratky za 1800 Kc, postylku za 9000 a spousty a spousty dalsich radoby nutnosti. takze myslim, ze i na toho kadernika pro matku zbude
Nika1: Je pro Tebe důležitější hypotéka (tedy bydlení), než vlastní pokračování ?
Pro koho to bydlení chystáš ? Jen sama pro sebe a svého muže ?
Víš, mám kamarádku, která se rozhodla, že dítě nechce. Pak se jí v 35ti splašily hormóny. Měla to štěstí, že otěhotněla "na povel".
Teď je jí 50, dítko právě prožívá bouřlivou pubertu. Občas jí slýchám, jak na syna ječí : "Tvojí pubertu a můj přechod přežije jen jeden z nás !"
Já bych to viděla na toho psychologa. Zřejmě máš strach nejen z těhotenství a porodu, ale ze života samotného a jeho běžných problémů.
Nehledej nejsnažší cestu. Život je ta cesta, a mít děti je ta nejpřirozenější věc na světě.
Pokud to tak necítíš, tak radši děti neměj. Evidentně si nevíš rady ani sama se sebou.
Klaudie: U mě to není o užívání. Je to realita, do práce dojíždím 2-4 hodiny, hypotéka se platit musí, takže když v sedm večer padnu k TV jsem vyřízená a nedovedu si představit, že bych se měla ještě starat o děti. Jo a mohla bys mi popsat, co je to realizace sama sebe v mateřství? Jako bezdětná to fakt nevím.
