Nočník - předmět svárů v naší rodině
Je mi padesát jedna let a před rokem se mi narodilo první (a zatím jediné) vnouče. Ženy, které jsou již samy babičkami, mi určitě dají za pravdu, že vnoučátko vnese člověku do života obrovské štěstí. Naši Pavlínku zbožňuji a jsem ráda za každou chvilku, kterou s ní mohu být.
Před dvěma týdny jí byl rok a konala se nádherná oslava. Radost mi však zkazila snacha, která prohlásila, že od této chvíle začne Pavlínku učit na nočník. Snažila jsem se jí nenápadně a jemně vysvětlit, že je to zbytečně brzy, ale trvala na svém.
A jak řekla, tak udělala. Morduje to malé dítě několikrát denně dlouhé minuty na nočníku ve snaze vyždímat z ní alespoň kapičku. Samozřejmě, že většinou zůstane nočník prázdný, pak snacha dělá zklamané grimasy a vzbuzuje v Pavlínce pocit viny za něco, co ta malá nemůže absolutně ovlivnit.
Vzpomínám si na dobu, kdy byly mé děti malé. Tehdy se propagovalo, že na nočník je potřeba začít dítě vysazovat hned, jak začne samo bez opory sedět. U prvního dítěte jsem toto doporučení slepě poslechla a dodnes toho lituju. Bylo to k ničemu, dcera začala vyměšování vědomě ovládat až kolem druhého roku. Syna jsem už tak netrápila a začala s občasným vysazováním až po roce a půl a myslím, že to bylo dostačující.
Domnívala jsem se, že praktiky prosazované před nějakými dvaceti, třiceti lety jsou už dnes dávno překonané a dnešní mladé maminky jsou v tomto ohledu rozumnější. Na mé snaše vidím, že to tak asi často není.
Ona si usmyslela, že její dcera bude brzy bez plen a rozhodla se dosáhnout toho stůj co stůj. Je mi té malé líto, protože se jí na nočníku nelíbí, snaží se z něj vstávat a snacha na ni hudruje a drží ji tam i násilím. Na mé rady je alergická, snažím se do ničeho jí nemluvit, ale v tomto případě mlčet nedokážu. Kvůli nočníku tak máme v rodině dusno, já k nim smím na návštěvu, jen když je syn doma a oni k nám téměř nechodí.
Napadlo mne napsat tento nočníkový problém sem a zeptat se na názory maminek, které mají malé děti, a pak dát jejich odpovědi snaše přečíst. Myslím, že tak fanatický přístup k tomu naučit dítě co nejdříve na nočník, má dnes už málokdo.
Moje otázka pro všechny maminky zní: Kdy jste začaly své děti posazovat na nočník a kdy dokázaly ony samy ho vědomě používat? Moc všem děkuji za jejich příspěvky.
11.12.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 103 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
Diskuse ke článku - Nočník - předmět svárů v naší rodině
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
I mojí dceři bude za týden rok a už má nočník. Moje máma si usmyslela, že malá na něj začne chodit, ale jí se moc nechce, přijde mi, že se tam bojí a neví, co se od ní čeká. Tak máme zatím hrneček pod postelí a já čekám na vhodnou chvíli. Plen bych se ráda zbavila, strašně se tím humusí životní prostředí a co si budem povídat, lezou pěkně do peněz. Není to pro mě ale priorita za každou cenu, takže až se dcerce bude chtít, začne s nočníkem sama.
To dusno není v podstatě kvůli nočníku, ale v rozdílných názorech na věc! Učit dítě na nočník v ranném věku není nic divného, jistě že jsou rozdíly kdo jak to brzy zvládne, ale rozhodně by do toho neměla babička co mluvit, byť si třeba myslí své, tento článek jasně vypovídá o nevyjasněných vztazích mezi mladými a rodiči, přijdou i horší situace a jak to pak ustojí vzájemně?
Každé dítě je jiné - ani se mi nechce věřit, co píše modroočka, že syn neměl plenky už od 7 měsíců. Ale proč ne. Moje dvě starší děti se naučily chodit bez plen kolem dvou let přes léto, když běhaly na zahradě nahé. Zato nejmladší dcera měla plenky do dvou let a osmi měsíců, z nočníku se sápala, nechtěla na něm být a já nejsem z těch, kdo by jí tam držel násilím. Pak to najednou během týdne pochopila taky.
Jak píšou holky, na udílení rad snaše bych byla opatrná - věřím, že to myslíš dobře, ale já si dodnes pamatuju, když jsme první rok po narození syna bydleli s bývalým manželem u tchýně, a jak mi šla svýma radama na nervy. Tenkrát se to točilo hlavně kolem toho, co je kdysi učili - že dítě se má krmit v pravidelnou dobu téměř na minutu přesně
Ota: no vidis, to me nenapadlo! 
.jpg)
Viv :o): chyba, určitě v něm byly schovány peníze
Nikdo mně do výchovy dětí nekecal a kdyby, tak bych si pomyslela svoje a hotovo. Dcerám poradím, když chtějí něco vědět, ale zásadně jim do výchovy nemluvím. Zbytečně bych si dělala prolémy.
Taky nejsem spokojená s režimem a stravou malého vnuka, ale to si tak řekneme mezi sebou s manželem a s druhou dcerou. Toť vše.
Ota: my se ted stehujem... tchyne nam nabizela gauc, mozna by se nam ted i hodil, ale je hrozne velkej a blbe by se likvidoval... tak jsme ho nevzali... a tchyne pravila, ze nejsme dostatecne uctivy ke staremu nabytku 
Jenomze ona to rikala v legraci... nastesti
Viv :o): doplním to o nevyžádaný dar
Ve smyslu, že v době jednorázových plenech dostaneš od tchánovců mandlovací monstrum s příkonem menší elektrárny a s prstovtahovací silou buldoka, které "pro vás obětavě uchovávali 20 let ve svém malém bytě" ...
Stanik: horsi vec nez nevyzadana rada je nevyzadana pomoc 
tak tohle si budu pamatovat a obcas te budu citovat, s dovolenim... 
Stanik:
Viv :o): přesně rada od tchyně je holt jenom rada od tchyně.
I když i nás to paradoxně jde spíš po mámalinii .. čili moje tchyně péruje svoji dceru a moje matka dusí mě
Nedavala bych ji cist tuto diskuzi... zacina se z toho delat bitevni pole a je to zbytecny... Me prinest tchyne diskuzi z internetu o cemkoliv v cem se neshodneme ve smyslu "vidis ja mam pravdu", tak by me to vytocilo do bela. Nechte ji byt. Ona sama prijde na to, ze to asi neni to pravy orechovy, kdyz budete mlcet a nexichtit se, tak snacha nejspis s nocnikem prestane a pocka... pokud ale ma od vas nezadanou radu tohoto typu a uz mozna i sama v sobe bude pochybovat jestli to neni brzy, tak vam na just, aby dokazala, ze ona je samostatna a do niceho si kecat nenecha, s tim nocnikem neprestane... a obrati se to proti male. Vas spor odskace prcek. Vykaslete se na to a nechte to byt. Rikate, ze jim do niceho nekecate. Uz v tomto okamziku, ale to neni pravda... je jednoduche nekecat do neceho co vas zas tak moc neirituje, ale nekecat do neceho s cim 100% nesouhlasite, to je teprv umeni 
Bůhvíjak jsem to neřešila,moje děti byly líné,seděly a zároveň chodily až kolem roka,na nočník jsem je nenutila,až o to projevily zájem,asi tak rok a půl,řekla bych.Brzy však přešly na zmenšovací prkýnko na záchodě a syn si nechával utírat zadek ještě asi v 5 letech...Dudlíky měly děti ještě asi v 1.-2. třídě,neusnuly bez toho,a mlíko pily z lahve s dudlíkem taky tak dlouho...V ničem jim to neuškodilo,dnes jsou oba na VŠ...Mě nikdo do výchovy nemluvil,ale neumím si představit,že kdybych bývala měla hlídací babičku,že bych s ní nemluvila a děti jí nedávala....Pro mě byl volný čas nade vše,a nějaké spory o kompetenci by mě nemohly rozházet...
První 2 dcery jsem dávala už kolem 9tého měsíce a je pravda, že to nebylo násilím, samy tak chtěly...udělaly hačí, k tomu si hrály "paci paci pacičky", hrály si s hračkami okolo, nevadilo jim to a já byla na jednu stránku ráda, že to samy umí a byla jsem pyšná....ale u třetí dcery jsem vypozorovala strach z nočníku.....když byla oblečená, hrála si s ním, a když jsem řekla, že se tam dělá "lulu" a "ee" jako maminka na záchodě, tak tam posadila panenku....sama si nesedla ani omylem...opravdu takový strach jsem neviděla....naučila se, když se narodila nejmladší dcera a bylo jí 2-3 měsíce, čili té třetí bylo cca 2,5 let. Už se nebála abyla konečně pyšná, že je veliká!!
a já jsem taky byla pyšná!! Teď ta moje nejmenší, jsou jí 2, se učí teprve postupně asi od léta, lae né, že bych ji nutila, prostě ukážu, zeptám se, když řekne, že nechce, tak nechce....ale poslední dobou už si sama sedává, dokonce udělala aj "bobika"a "lulu"...sice většinou je to "překvápko" někde jinde po bytě, lae to neva, teprve se učí
Takže snaše bych vysvětlila, že to, co dělá, je špatně, akorát jui naučí, že se bude bát potom velkého záchodu a nedej bože!! v ní vzbudí pocit, který zapříčíní, že se bude pokakávat a počůrávat.......
Přeji pevné nervy se snachou....
ach bože, omluvám se, dneska píšu jak Tatar - samozřejmě, nevypadlo "my", ale "mi" (případně tedy "mně")
