Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Já měla první dětátko v 21 letech a nepřipadala jsem si nepřipravená a to jsem byla o pár let mladší než ty Karolíno.Na své první dítě jsem se moc těšila a do této chvíle mi nikdy na mysli nepřišlo, že jsem nedej bože něco pro své děti obětovala a to mám za sebou děstství i pubertu i dospělý věk svých potomků,ani v jednou jsem nelitovala, že je mám.Pokud se tohohle bojíš tak dítě radši neměj,tohle je totiž život se vším všudy.A život bez dětí to není podle mého názoru ten opravdový a skutečně prožitý život naplno.

Sofffie: Tohle vytesat do kamene..

Nika1: rozcapenci Taky nejsem odvázaná z představy mít dítě, teď zrovna to neřeším, ale vnímám, že si plním svý potřeby a děsí mě přesně to, že najednou by tu byl někdo, kdo by vyžadoval veškerý můj čas a zodpovědnost.
Markýza: myslím, že kdo doteď váhal, už neváhá

Mít dítě bylo pro mě malé soukromé peklo, ale když potom člověk stojí nad postýlkou a slzy mu tečou dojetím nad dokonalostí toho malýho tyrana... Stojí to hodně sil, ale zároveň to obohatí tvůj život o tak rozsáhlou škálu emocí a radostí (a nemocí a starostí ), že slovo ZÁZRAK zdaleka nevystihuje celou nádhernou podstatu mateřství.

nečetla jsem všechno, ale určitě bych ti řekla at se nebojíš a ještě chvíli třeba počkej já osobně jsem měla taky vždycky strašný strach z těhotenství a porodu. (v podstatě jsem prožívala asi to co ty) ale postupně se to začlo zmírnovat, začla jsem na dítě myslet častěji a najednou jsem prostě cítila, že do toho jdeme, že to všechno nějak zvládnu.
a k tomu strachu z nevyspání: jak máte s přítelem ted rozdělenou domácnost a práce kolem ní. děláte všechno napůl nebo je to jenom na tobě? jestli se ted dělíte o práci a přítel dítě taky chce, tak se ani nevyspání neboj. on může jít po práci klidně na procházku s kočárkem a ty se dospíš.
přeji štěstí k miminku. věř, že to není taková hrůza, já se taky bála, ted mám dokonce dvojčata a jsem spokojená, ty jejich úsměvy ti všechno vynahradí

Kadla: souhlas, vnímám to úplně stejně. Je paráda užívat si teď s velkými dětmi - chodíme na koncerty, výstavy, občas i společné výlety - prostě skvělý

Na těhotenství vzpomínám jako na jedno z nejhezčích období života, protože jsem se cítila opravdu skvěle a prý mi to i slušelo. Měla jsem jen větší břicho, jinak jsem nikde nepřibrala a zezadu jsem prý vůbec nevypadala jako těhotná. Musím říct, že jsem po porodu velice brzy byla s postavou v normálu, ještě jsem víc zhubla. První porod byl úděsný (přes 30 hodin), druhý už v pohodě. Mně asi nejvíc vadil nedostatek spánku, když se narodila první dcera, tak mi připadalo, že už se v životě nevyspím. Vysilující bylo všechno dětské stonání, toho jsem si užila vrchovatě, ale po pár letech jsme ustáli i tohle. Jinak to vnímám jako strašně fajn mít děti, teď už jsou velké a obě na VŠ, ale ráda vzpomínám na všechna období jejich vývoje. Dokonce i ta puberta byla celkem úsměvná, teď když dělám v pasťáku, tak vidím, jak mám opravdu hodné a fajn děti. Všem bych doporučovala návštěvu nějakého podobného zařízení, pak by si každý uvědomil, že má doma milé děti.
Ještě musím napsat, že se všechno kolem dětí v pohodě zvládlo, i když jsem neměla žádnou pomoc od babičky nebo někoho jiného.

Klaudie: Kadla: Souhlasím s vámi oběma.

Pokud někdo bere mateřství jako oběť, tak dítě mít nemá. Já jsem dětem neobětovala nic. Bylo jen pár věcí, kterých jsem se vzdala, protože jiné mi připadaly důležitější. Nevím, proč se teď kolem těhotenství a rodičovství dělá takový humbuk srovnatelný s humbukem kolem stachanovského hnutí. Počet MATEK, kterým příroda a lidi házejí klacky pod nohy v jejich vélkém POSLÁNÍ, narůstá se zvyšující se životní úrovní. Lidé nemají starost, ajk vůbec přežít, tak si vymýšlejí zástupné problémy, aby si připadali důležitější. Mít dítě není povinnost. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Pokud do lesa přesto chce, tak musí svůj strach překonat sám nebo s cizí pomocí.

Klaudie: Na tom něco je. Já měla děti hodně brzy - prvního syna ve 23 letech, druhého ve 26 letech, ale tenkrát to bylo zcela normální (naopak, většina mých spolužaček měla děti už ve 20, já byla mezi posledními). Má to jednu obrovskou výhodu. Dnes mi kluci odrůstají a já jsem začala zase "žít". Nesmírně si užívám toho, že mohu dělat své koníčky, svou práci, že můžu spáchat každou pitominu, co se mi zamane, a kluci už jsou velcí a jsou mi spíše partnery než dětmi. Je to naprosto skvělé. Prostě - mám za sebou pár let volnosti a užívání si a ještě jich mám pár před sebou, než budou rodiče staří a budu se o ně muset starat, s čímž počítám. Ale těch "x" let mezitím - to je super. Připadá mi to jako lepší varianta, než si užívat zamlada, pak kolem pětatřiceti pořídit první dítě a v podstatě do konce života už jen starosti - než děti odrostou, přijde starost o rodiče. Mám totiž takový pocit, že ve středním věku si toho života dokážu užít podstatně více, než jsem byla schopná v mládí.

Nika1: no víš...ono je tu jedna věc...dokud se člověk nepřekulí tak cca 40-45 let, tak často svojí bezdětnost ani nevnímá...ale tak kolem padesátky si jí pak uvědomí většina žen...už je "užívání" nebaví - pařeb, večírků aj. si užily dost a ted už pro ně nemají ten správný věk...procestovaly všechno co chtěly /někdy už je po dvaceti letech i cestování přestalo bavit/...vyrealizovaly se v profesi, dokázaly všechno, co chtěly a ted už se trochu zklidnily a najednou vidí, že není dál, jakým směrem kráčet...ne, že by neměly koníčky, ale nedokáže už je to plně naplnit a uspokojit...a najednou vidí, že nemají žádné "pokračování, co by je přesahovalo"...a často litují

Pro tenhle případ je ideální žena, která má profesi, co jí hodně pohlcuje, ve které se realizuje a cítí naplnění. Protože bez toho naplnění je jen prázdnota. A pařby většinou lidi po padesátce už nenaplnují.

Ono mateřství za mladšího věku je taková "investice do budoucnosti" - sice s výsledkem nejistým, ale sobecký kalkul typu "vzdám se ted na chvíli svého pohodlí a budu piplat", a těch pár let, kdy bude dítě uplně malinké investuju jakoby do budoucnosti...kdy se budu i prostřednictvím mateřství realizovat, ale nebudu už mít tak svázané ruce.

Ale když -t ak to chce odhadnout včas tu dobu, kdy se člověk musí na chvíli vzdát svého pohodlí, aby ještě šlo zplodit dítě. V životě je vždycky holt něco za něco.
Casto i umělkyně typu Jiřiny Jiráskové, co celý život naplnily krásnou uměleckou prací k stáru litují, že si kvůli práci nepořídily rodinu.

No, mám za sebou dvě těhotenství. Ani jednou mi nebylo špatně, záda měl bolela, ale až v devátém měsíci, a hlavně proto, že jsem byla jako bečka, jelikož jsem v prvním těhotenství přibrala 23 kilo a ve druhém 26...První porod byl šílený (ale vinou zdravotníků), druhý zcela v pohodě. A mám-li sečíst plusy a mínusy spojené s výchovou dětí, tak těch mínusů zas tolik nebylo - snad nevyspání a pak strach o děti při každé nemoci, horečce, cestě někam (aby se jim něco nestalo)... Ale nedala bych je ani za nic a jsem ráda, že je mám.

Nika1: když nejhorší je, že ted si pořád ještě říkáš, že máš čas...ale v devadesáti procentech se ty hormony splašejí dříve nebo později...ono po 35 ti i začne docvakávat, že brzo už tuhle možnost budeš muset nechat definitivně plavat a to spoustu takových váhavých typů přiměje k tomu, že se přece jen odhodlají odhodit zábrany a jít do toho...jenže pak to chtějí okamžitě a najust...a jsou z nich "vynervené snažilky", co nemyslí na nic jiného, než na plození a lítají po IVF

možná se ti to nestane, ale příroda a psychika je mocná...takže si třeba jednou řekneš "když ne ted, tak už nikdy"

Jo a finančně spadnete na dno. Takže z celkem úspěšných mladých lidí se stanou žebráci, co počítají každou kačku a kadeřník s kosmetikou jsou v zapomenutí.

tak počkej, až se touha zvětší tak, že ten strach potlačíš...jde jen o to, aby počkal tak dlouho i partner a aby už nebylo z biologického hlediska pozdě

jinak samozřejmě - mít dítě není povinný