Teda já vypadám! Tohle přece nejsem já!
„Dobré ráno. Sice tě neznám, ale umyju tě.“ Nějak takhle poslední dobou vypadají mé myšlenkové pochody při ranním pohledu do zrcadla. Ne že bych začala náhle kritickým okem sledovat, jak postupuje mé „stárnutí“. Kdepak. S postupujícím věkem jsem smířená a je mi jasné, že v pětačtyřiceti nemůžu vypadat na pětadvacet.
Za ten pocit, že se na mě ze zrcadla dívá kdosi cizí, může něco jiného. Možná to znáte a čas od času se s tím rovněž setkáváte.
Člověk je na sebe zvyklý, zná se naprosto dokonale. Kouknu a vidím. A přesně vím, jak se mám nalíčit, jak učesat. Každá z nás má léty prověřené grify a postupy. Funguje to, všechno je v pořádku. A pak najednou přijde období, kdy si připadáte,
že vy nejste vy.
Nevím, čím to je, ale párkrát do roka se mi to stane. Vstanu, vejdu do koupelny, sjedu se obvyklým pohledem a hned vím, na čem jsem. „Teda já vypadám. Ach jo.“ Pak následuje běžné kolečko: sprcha, fén, líčení... Během této procedury se sleduji a čekám na tu proměnu, na okamžik, kdy já budu zase já. Marně. Jakmile mě postihne období, kdy se má tělesná schránka jaksi oddělí od mého já, nepomůže mi nic. Leda tak vyholit hlavu a začít malovat z druhé strany.
Zajímavé je, že okolí to většinou nevidí. Můžu si připadat nemožně, ale lidem, kteří mě znají, připadám pořád stejná. Nevěřím jim to. Buď to říkají, aby mě chlácholili, anebo takhle příšerně vypadám pořád a je to u mě jakýsi standard. Ani jedna varianta není nijak příznivá.
Po jisté době záhadné ošklivostní období zmizí. Najednou. Nekoná se žádný postupný přerod, kdy bych každodenně sledovala, že vypadám o malinko lépe. Nikoli. Jednou ráno prostě vstanu, kouknu a vidím, že já jsem opět já.
Stává se vám to také? Přijdou dny či celá období, kdy si připadáte jiné? Kdy se marně pokoušíte upravit vlasy do účesu, nalíčit se tak, abyste byla trochu k světu... Dny, kdy byste nejraději zůstala zalezlá v noře a nevystrkovala nos mezi „normální“ lidi? A podařilo se vám vystopovat, co má na takové proměny vliv?
18.7.2007 Rubrika: | Komentářů 104 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Teda já vypadám! Tohle přece nejsem já!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Sheeni: tomu rozumim... ani normalka se nemaluju moc.. jen linky, rasenku a tvarenku.. ale makeup pouzivam, pac jsem bledule bleda.. pre zimu.. momentalne jsem po dvou dnech u vody dobronzova.. takze staci jen rasenka...
rtenky jsem vzdala pred deviti ety, kdyz jsem poznala milacka... vyhozene penioze.. presvedcil a stale presvedcuje, ze zadna rtenka, byt to proklamuje,proste nelibatelna neni...
Stanik: Mně taky naskáčou pihy, především kolem nosu a na čele. Kosmetička nade mnou vždycky v létě pláče, že si mám obličej chránit, ale nějak si to neberu k srdci.
Stanik: Dřív jsem se strašně ráda malovala, oční stíny pěkně do barvy s oblečením...
Ale teď - kór když je venku teplo - použiju jen řasenku na horní řasy a jsem maximálně spokojená. Nemám nikde nic rozmatlané, rozmazané, prostě jsem skoro krásná
Teď už jsem docela vyrovnaná, ale vzpomínám si, že vždycky těsně před menses jsem si připadala naprosto hnusná - ošklivá, bez jiskry, tlustá, šedá, tak akorát na vyhození do popelnic. Pak to přešlo jako po mávnutí kouzelným proutkem. Krasavice sice zřejmě nejsem, ale tak nemožná zas taky asi ne
tohle mi vam obcas.... nasteti tak dva dny do roka... jedine co me mrzi, kdyz odejde dovolenkove opaleni.. nejlip vypadam, kdyz se nemusim malovat, protoze slunicko to udelalo za me a.. a mam rad i ty pihy, ktere mi pres leto naskacou :-)
Mě tohle nepostihuje, připadám si v zrcadle i na fotkách přiměřená :-))) Ani ošklivá , ani krásná. Setrvale
Tak tohle mívám a je to ovlivněné psychikou a hladinou hormonů (které mi kolísají nějak nebezpečně často) Někdy bych si i řekla: "Holka, vypadáš dobře" ale pak přijdou dny, kdy bych se nejradši neviděla a kolem zrcadel a výloh probíhám No, ale už jsem si na to nějak zvykla, že se to tak střídá...
jj, taky mívám svá hnusná období, kdy bych nejradši do práce vůbec nešla nebo se tam doplazila kanálama
jo, taky to mívám a at dělám co dělám připadám s i hnusná, ba přímo šeredná, i když okolí nechápe co vidím
Já takový pocit vždy zažívám, když se vidím na fotkách.
Je to sice pochopitelné, ale přesto pořád překvapující.
Tak tyhle pocity nemám. Připadám so pořád stejná.Ale jak říká Meander, ležela jsem v nemocnici, po týdnu jsem se doslova doplazila do přízemí nemocnice pro časopis a potkala jsem tam kamarádku, která mě nepoznala. Potom jsem se podívala do zrcadla a dívala se na mě úplně cizí, bledá, neučesaná ženská s kruhy pod očima.
bohužel stává,ale chyby je ve mě,
kdyý jsem bez nálady tak se nenalíčím a už si připadám děsně,to bych nejradši chodila kanálama
když se upravím supr,
no ted si budu muset dát na sobš hodně záležet4.8.se po druhé vdávám po tolika letech samoty,které jsem věnovala výchově synů po rozvodu,dospěli odloučili se já z nich mám radost tak snad mi to vyjdepřítel má právě rád kdyý se upravím a obléknu,pozná na mě,že i já mám seběvědomí
Nezapomenu na okamžik, kdy jsem se v nemocnici po dvou dnech ležení konečně doplazila do koupelny a spatřila v zrcadle TO. Doteď mě TO pronásleduje ve snu. 
Vetsinou si tak pripadam, kdyz sem cerstve ostrihana. Parkrat se mi stalo, ze strih byl perfektni, a to sem si pak pripadala normalne. Kdyz me spatne ostrihaji, cumi na mne ze zrcadla naka cizi zenska, kterou nekdo blbe ostrihal.
