Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ani ve snu by mne nenapadlo, že mě potká to, co zažilo tolik jiných žen. Před dvěma lety jsem oslavila padesátiny a k letošním narozeninám mi manžel nadělil žádost o rozvod. Jsem v šoku. Nečekala jsem to, nikdy bych si nepomyslela, že by naše manželství mohlo tahle skončit.

Brali jsme se, když nám bylo třiadvacet. (Jsme oba stejně staří). Brzy po sobě se nám narodily tři děti, všechny jsou už dospělé a žijí samostatně, nejstarší dcera už má i svou vlastní rodinu.

S manželem jsme mezi sebou nikdy neměli vážné neshody. I když ani nám se manželská krize nevyhnula, to když se manžel v necelých čtyřiceti letech zbláznil do kolegyně. Jejich románek trval pár měsíců, dlouho jsem neměla tušení. Když jsem se to dozvěděla, bylo mi hodně zle. Manžel slíbil, že vztah ukončí, omlouval se, ujišťoval mne, že mu na mně záleží, prosil o druhou šanci. Dala jsem mu ji, ačkoli mi ještě hodně dlouho trvalo, než jsem tu hořkou pachuť z jeho selhání ze sebe dostala.

Nicméně po pár letech bylo všechno jako dřív, možná dokonce i lepší. Jak děti postupně rostly a osamostatňovaly se, měli jsme s mužem i víc času sami na sebe a užívali si to. V jednom období to dokonce bylo, jako bychom prožívali něco jako líbánky.

Před dvěma lety jsem zaznamenala z manželovy strany změnu v chování, ale přičítala jsem ji věku, únavě, obavě o ztrátu zaměstnání. S tím vším se potýkal a hodně jsme o tom mluvili. Nikdy mne ani ve snu nenapadlo, že by za jeho proměnou mohla být jiná žena.

Byl to pro mne šok. Manžel musel vyjít s pravdou ven, protože jeho milenka s ním čeká dítě. Je jí dvaatřicet. Manžel mi řekl, že se s ní seznámil předloni a nemohl si pomoci. Zasáhlo ho to prý jako blesk z čistého nebe a strašně se trápil. Mě má rád, nikdy mi nechtěl ublížit, ale do ní se prý doslova bezhlavě zamiloval. Jak mi bylo, když mi tohle všechno líčil, si asi dovedete představit.

Jenže co jsem mohla dělat? Nic, držet ho u sebe násilím nemůžu, a i když mne to, co mi provedl, nesmírně bolí, snažím se zachovat jasnou hlavu. Okamžitě po jeho přiznání jsem mu řekla, ať se odstěhuje, což také udělal. V současné době probíhá rozvodové řízení, vycházíme spolu slušně a korektně, tak doufám, že se na všem bez problémů dohodneme.

Jen já jsem hodně smutná. Připadám si oklamaná, zneužitá, odkopnutá. Najednou mi došlo, že jsem vlastně stará, sebevědomí mám na nule a postupně se smiřuji s tím, že už zůstanu sama. Když se tak dívám kolem sebe, je to velice častý jev, kdy manželé opouštějí své ženy, se kterými prožili velkou část života. Jakoby se jim najednou zatemnil mozek. Vrhají se do náručí mnohem mladších partnerek, kterým tito starší muži imponují.

Je mi z toho nějak zle. Něco takového si přece nezasloužíme. Nechápu, jak mohl můj manžel zahodit tolik společných let, vzpomínky…

Vlastně ani nechci žádnou radu, protože v mém případě žádná neexistuje. Nezbývá mi, než se nastalou situací smířit. Ale docela by mne zajímalo, jestli je mezi vámi některá, která prožila něco podobného jako já. Zůstaly jsem po manželově odchodu už samy, nebo je šance, že i žena ve vyšším věku může nalézt nového životního partnera? A dá se vůbec ve starším věku zvyknout na nového muže? Neumím si to představit. Možná proto, že v koutku duše si moc přeji, aby se ke mně můj manžel vrátil.