Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Stalo se mi něco, co jsem si nikdy neuměla ani představit. Máme tříměsíční holčičku a před týdnem jsem zjistila, že jsem opět těhotná.  Pěkně mě to zaskočilo a manžela ještě více. Přímo zuří a nutí mne, abych šla na potrat.

Je mi 24 let, mému manželovi o rok více. Chodili jsme spolu dva roky, pak jsem otěhotněla. Bylo to neplánované a nečekané, ani jeden z nás po dětech nijak zvlášť netoužil. Ne, že bychom je nikdy nechtěli, ale počítali jsme s nimi spíše později, za několik let.

Jenže stalo se. V době, kdy jsem na čas vysadila antikoncepci ze zdravotních důvodů, došlo k „nehodě“, jejímž důsledkem bylo těhotenství. Už tehdy můj přítel (nynější manžel) docela dost naléhal na to, abych podstoupila potrat. Bránila jsem se tomu, bála jsem se, že bych třeba potom už nemohla mít děti. Miminko jsem si uhájila, vzali jsme se a manžel se postupem času začal s celou situací smiřovat a ke konci mého těhotenství se na miminko vyloženě těšil. Když se pak narodila Sandruška, byl štěstím bez sebe a myslím, že je z něj opravdu skvělý otec.

Teď však máme na krku další „průšvih“ v podobě mého druhého těhotenství. Nejenom, že si neumím představit, jak bych případně zvládala péči o dvě děti s tak krátkým věkovým odstupem, ale nevím ani, jak bychom to zvládali finančně. Bydlíme v pronájmu ve 2+kk (naštěstí od příbuzných, takže za velice výhodných podmínek), na hypotéku si zatím netroufáme.

Já bych ještě byla schopná se i přes všechny těžkosti s nastalou situací nějak smířit a snažit se, abychom to všechno co nejlépe zvládli, ale manžel je jako smyslů zbavený. Pro něj je prý už jedno dítě až až a že by mělo přijít druhé, si vůbec nedovede představit. Naléhá (velice razantně a nekompromisně), abych šla na potrat, podle něj by se tím všechny problémy vyřešily.

Jenže pro mne to tak jednoduché není. Samozřejmě, že mne druhé těhotenství zaskočilo a jsem plná obav a nejistoty, ale nedokážu jen tak rozhodnout o tom malém, které mi začíná růst v břiše, jestli se má nebo nemá narodit. Muž tvrdí, že jsem přehnaně citlivá, že až bude po zákroku, ani si nevzpomenu. Ale mně se do toho opravdu nechce. Na druhou stranu mít to dítě proti jeho vůli by asi taky nebylo nejsprávnější.

Co si o tom myslíte? Šly byste v mém případě na potrat, nebo ne?