Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V naší rodině to v současné době vypadá, jako bychom byli na válečné stezce. Na vině je manželův postoj k výchově našich dětí, se kterým nesouhlasím ani já, ani dcera.

Máme čtrnáctiletého syna a dvanáctiletou dceru. Můj manžel je typ klasického „vyznavače tradičních hodnot“. Potrpí si na důkladné rozlišování ženských a mužských prací a ani po patnácti letech manželství se mi nepodařilo jeho postoj změnit.

Bez problémů se postará o všechny technické záležitosti, které je čas od času v bytě nebo na autě potřeba udělat, ale aby vzal do ruky utěrku, hadr, nebo vysavač, to se ještě nikdy nestalo. Dokonce ani v době, kdy jsem byla nemocná. Postaral se o děti, umyl nejnutnější nádobí, nakoupil, ale tím to haslo. Aby utřel prach, dal prádlo do pračky, to pro něj bylo nemyslitelné, vždycky říkal, že to vydrží, dokud se neuzdravím.

Zpočátku jsem se s ním kvůli jeho postoji hádala, ale k ničemu to nevedlo, tak jsem rezignovala. Sice mi vadilo, že náš syn v něm nemá v tomto ohledu zrovna dobrý příklad, ale změnit jsem to nedokázala. Syna jsem se od malička snažila vést k pomoci v domácnosti, ale tatínek mu z druhé strany vštěpoval pravý opak, tak jsem to vzdala.

Teď však zjišťuji, že moje laxnost nebyla na místě, a přemýšlím, jak tomu „machismu“ v naší rodině učinit přítrž. Dcerka, které je sice teprve dvanáct, je, co se týká práce v domácnosti, naprosto v pohodě. Už umí uvařit několik jednoduchých jídel, dokáže vyžehlit a každý týden se mnou dělá větší úklid. Nevadí jí to, často se sama nabídne, že s něčím pomůže, a když přijdu z práce, kolikrát už jede pračka, protože ji dcera naplnila.

Co mi však vadí strašně, je přístup manžela a i syna. Oba dva si myslí, že my dvě jsme od toho, abychom se staraly o jejich blaho, sloužily jim. Už i syn používá hlášky jako „ženská práce“ nebo hůře „přece nejsem nějaká slepice, abych tady šaškoval s hadrem“. Samozřejmě, že to má do tatínka. Když si sedneme všichni ke stolu a večeříme, oba dva nás sekýrují: přidej, přines, dojdi…  V poslední době jsme se tomu začaly obě bránit a posluhovat jim odmítáme. Manžel pak vždycky udělá úplné dusno a skončí to hádkou.

Přemýšlím, co s tím. Změnit manžela, to už jsem vzdala dávno. Není mi však jedno, jakým způsobem se tento model může podepsat na našich dětech. Ze syna by tak mohl vyrůst pořádný sobec a už předem lituju jeho budoucí ženu. Dcera by naopak mohla skončit jako putička, která se bojí ozvat a nechá si všechno líbit.

Vím, že velký podíl viny na současné situaci mám i já sama, neměla jsem dopustit, aby to došlo tak daleko. Přesto vás prosím o radu a názor. Je možné stav v naší rodině nějak radikálně změnit? Jakou taktiku bych měla zvolit? Domluvy a vysvětlování, ani odmítání dělat posluhovačku nezabírají, pokaždé to skončí křikem, hádkou a mým a dceřiným pláčem.