Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi 61 let, už jsem v důchodu. V mých padesáti letech mi po dlouhé nemoci zemřel manžel a celé roky po jeho smrti jsem byla sama. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím srovnala a ani mne nenapadlo, že bych ve svém věku mohla ještě někoho potkat. Vlastně jsem po tom ani nijak netoužila. Hodně jsem se věnovala svým třem dětem a hlavně vnoučatům, která nade vše miluji.  

Jenže některé věci si člověk nenaplánuje. Před třemi lety jsem poznala o pět let staršího muže, rovněž vdovce. Seznámili jsme se na jedné akci, kterou pořádá naše radnice pro seniory – na výletě do Telče. Já jsem tam tehdy jela jako jakýsi zdravotní doprovod, požádala mne o to kamarádka, která na radnici pracuje. Pracovala jsem předtím jako zdravotní sestra.

S tím pánem jsme se tam spolu dali do řeči a pak se začali pravidelně stýkat. Nikdy by mne nenapadlo, že je možné se i v tomto věku bláznivě zamilovat, ale stalo se. Najednou mi připadalo, že létám. Jakoby se mi na prahu podzimu života otevřel nový svět. Začala jsem o sebe opět hodně pečovat, přihlásila se do kursů břišního tance, zhubla pár kilo, pravidelně si dopřávám kosmetiku. Cítím se jako znovuzrozená a hlavně – milovaná.

Teď jsou to tři roky, co spolu s Jindřichem chodíme, a on mne požádal o ruku. Prý by byl moc rád, kdybychom žili spolu jako manželé. I mně se tato představa zamlouvá, a tak jsem na jeho žádost kývla. Začali jsme plánovat svatbu a oznámili to jak mým, tak jeho dětem. A tam jsme narazili. Kromě jedné mé dcery jsou všechny (on má děti dvě) proti tomu a všemožnými argumenty se snaží nás od svatby zrazovat. Podle nich je něco takového zbytečné, přece bychom spolu mohli žít na hromádce, což dnes není nic výjimečného. Z Jindřichova syna pak vypadl ten pravý důvod – bojí se komplikací ohledně dědictví v případě úmrtí jednoho z nás.

Postoj našich dětí je pro nás šokem. Ano, máme již většinu života za sebou, ale rozhodně se necítíme staří natolik, abychom jenom „čekali na smrt“. Žijeme hodně aktivně, chodíme na výlety, bereme s sebou i vnoučata. Sňatkem by se nám navíc i zlepšila situace, protože bychom společně hospodařili v jedné domácnosti a byt toho druhého bychom pronajímali. Mohli bychom pak každý rok jezdit k moři, po čemž oba dva moc toužíme, jelikož jsme si to za celý život nemohli dopřát.

Děti ale naše plány neschvalují, považují je za zbytečně rozmařilé a apelují na nás, abychom mysleli na zadní kolečka. Těmi kolečky mají patrně na mysli, aby po nás něco zůstalo, čeho by si mohly po naší smrti užívat.

Rozpory ohledně našeho sňatku došly až tak daleko, že jedna má dcera a Jindřichův syn prohlásili, že pokud se vezmeme, ať rozhodně nepočítáme s jejich účastí na svatbě, ani s jakoukoli pomocí, když budeme něco potřebovat.

Nemíníme si nechat vlastními dětmi zasahovat do života, podle nás z nich mluví jejich nezkušenost. Je jim všem od třiceti do čtyřiceti let, patrně žijí v domnění, že v šedesáti je člověk už vlastně nad hrobem a měl by nazout papuče a šoupat nohama doma před televizí. A hlavně se snažit, aby po něm potomstvo mělo jednou co dědit.

Svatbu už tedy máme naplánovanou na příští měsíc a jsme rozhodnuti ji uskutečnit navzdory nevůli našich dětí. V podstatě při nás stojí jen moje nejmladší dcera, která nám fandí a naši lásku nám přeje. Pokoušela se změnit postoj těch ostatních, ale bezvýsledně.

Proč to celé píšu. Ačkoli jsme rozhodnutí udělat to, co udělat chci, přece jen mne rozkol, který kvůli tomu v našich rodinách je, moc mrzí. Ani Jindřich to nenese lehce. Připadáme si, jako bychom dělali něco špatného, něco, co se nehodí a nedělá. Moc by mne zajímalo, jak se na naši situaci dívají jiní, nezaujatí lidé.  

Čemu byste na našem místě dali přednost? Svému přesvědčení, své lásce a svatbě, nebo byste ustoupili dětem a v zájmu klidu v rodině byste sňatek radši zrušili?