Dospělé děti nám chtějí organizovat život
.jpg)
Je mi 61 let, už jsem v důchodu. V mých padesáti letech mi po dlouhé nemoci zemřel manžel a celé roky po jeho smrti jsem byla sama. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím srovnala a ani mne nenapadlo, že bych ve svém věku mohla ještě někoho potkat. Vlastně jsem po tom ani nijak netoužila. Hodně jsem se věnovala svým třem dětem a hlavně vnoučatům, která nade vše miluji.
Jenže některé věci si člověk nenaplánuje. Před třemi lety jsem poznala o pět let staršího muže, rovněž vdovce. Seznámili jsme se na jedné akci, kterou pořádá naše radnice pro seniory – na výletě do Telče. Já jsem tam tehdy jela jako jakýsi zdravotní doprovod, požádala mne o to kamarádka, která na radnici pracuje. Pracovala jsem předtím jako zdravotní sestra.
S tím pánem jsme se tam spolu dali do řeči a pak se začali pravidelně stýkat. Nikdy by mne nenapadlo, že je možné se i v tomto věku bláznivě zamilovat, ale stalo se. Najednou mi připadalo, že létám. Jakoby se mi na prahu podzimu života otevřel nový svět. Začala jsem o sebe opět hodně pečovat, přihlásila se do kursů břišního tance, zhubla pár kilo, pravidelně si dopřávám kosmetiku. Cítím se jako znovuzrozená a hlavně – milovaná.
Teď jsou to tři roky, co spolu s Jindřichem chodíme, a on mne požádal o ruku. Prý by byl moc rád, kdybychom žili spolu jako manželé. I mně se tato představa zamlouvá, a tak jsem na jeho žádost kývla. Začali jsme plánovat svatbu a oznámili to jak mým, tak jeho dětem. A tam jsme narazili. Kromě jedné mé dcery jsou všechny (on má děti dvě) proti tomu a všemožnými argumenty se snaží nás od svatby zrazovat. Podle nich je něco takového zbytečné, přece bychom spolu mohli žít na hromádce, což dnes není nic výjimečného. Z Jindřichova syna pak vypadl ten pravý důvod – bojí se komplikací ohledně dědictví v případě úmrtí jednoho z nás.
Postoj našich dětí je pro nás šokem. Ano, máme již většinu života za sebou, ale rozhodně se necítíme staří natolik, abychom jenom „čekali na smrt“. Žijeme hodně aktivně, chodíme na výlety, bereme s sebou i vnoučata. Sňatkem by se nám navíc i zlepšila situace, protože bychom společně hospodařili v jedné domácnosti a byt toho druhého bychom pronajímali. Mohli bychom pak každý rok jezdit k moři, po čemž oba dva moc toužíme, jelikož jsme si to za celý život nemohli dopřát.
Děti ale naše plány neschvalují, považují je za zbytečně rozmařilé a apelují na nás, abychom mysleli na zadní kolečka. Těmi kolečky mají patrně na mysli, aby po nás něco zůstalo, čeho by si mohly po naší smrti užívat. .jpg)
Rozpory ohledně našeho sňatku došly až tak daleko, že jedna má dcera a Jindřichův syn prohlásili, že pokud se vezmeme, ať rozhodně nepočítáme s jejich účastí na svatbě, ani s jakoukoli pomocí, když budeme něco potřebovat.
Nemíníme si nechat vlastními dětmi zasahovat do života, podle nás z nich mluví jejich nezkušenost. Je jim všem od třiceti do čtyřiceti let, patrně žijí v domnění, že v šedesáti je člověk už vlastně nad hrobem a měl by nazout papuče a šoupat nohama doma před televizí. A hlavně se snažit, aby po něm potomstvo mělo jednou co dědit.
Svatbu už tedy máme naplánovanou na příští měsíc a jsme rozhodnuti ji uskutečnit navzdory nevůli našich dětí. V podstatě při nás stojí jen moje nejmladší dcera, která nám fandí a naši lásku nám přeje. Pokoušela se změnit postoj těch ostatních, ale bezvýsledně.
Proč to celé píšu. Ačkoli jsme rozhodnutí udělat to, co udělat chci, přece jen mne rozkol, který kvůli tomu v našich rodinách je, moc mrzí. Ani Jindřich to nenese lehce. Připadáme si, jako bychom dělali něco špatného, něco, co se nehodí a nedělá. Moc by mne zajímalo, jak se na naši situaci dívají jiní, nezaujatí lidé.
Čemu byste na našem místě dali přednost? Svému přesvědčení, své lásce a svatbě, nebo byste ustoupili dětem a v zájmu klidu v rodině byste sňatek radši zrušili?
24.3.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 107 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Pro přítelovy děti jsme jen ubohé „socky“
- Jak spravedlivě rozdělit dědictví?
- Maminka se chce vdát. Bojím se o dědictví.
Diskuse ke článku - Dospělé děti nám chtějí organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Pentlička: oni se totiž dost často zhádají už předem, protože se vždycky někomu něco nelíbí, ať už je to závěť, nebo dělení ještě za života, takže jsem toho názoru, že ze zákona je to ošetřeno slušně - tam, kde dědicové jsou.
Kde nejsou, tam bych se snažila dát potřebným, ale nehodlám se koukat na to, jak se mi rafou o starožitné hodiny už za mého života.
Linda: No jo, ale k tomu taky musíš dodat tu druhou část. Že taky každý neseká půl zahrady, nepřidělává polovinu poliček, nejezdí s autem na každou druhou technickou, neštípe na chatě polovinu dříví... Tohle a spousta dalších jsou zase věci, které ve spoustě rodin dělá výhradně nebo převážně muž. Žena by si s nimi sice taky poradila, ale proč když nemusí - má od toho chlapa. Je celkem jedno, jak se povinnosti rozdělí, jde jen o to, aby to bylo nějak vyvážené. Mně nevadí, že můj muž pračku zapne jen v nouzi nejvyšší a žehličku nevezme do ruky jak je rok dlouhý. Ale čekám za to, že po mě nebude chtít, abych se chápala vrtačky, ale tu poličku mi bez řečí přidělá.
.jpg)
PEGG: ono se rekne kazdy se stará sám o sebe, ale to si v realite kazdý varí sám sobe, pere sám sobe, nakupuje sám sobe, uklízi polovinu obýváku a polovinu koupelny? Vetsinou kdyz to delá zenská tak prihodí i chlapova a chlap to delá pouze v nouzi nejvyssí a nejnutnejsí míre. Pravda jsou vijímky, ale od prírody je chlap styl: proc to delat kdyz to udelás ty. Vidím to u tchána, je sám uz aspon 25 let, stará se sám o sebe suprove, ale v okamziku kdy jsem u neho pár mesícu bydlela a nebo ted, kdyz jsou u neho klokani, v obou prípadech nesáhne na nic. Proste házela jsem do pracky nase prihodím i jeho pár vecí, uverila jsem kotel guláse najedli se vsichni, jedu nakoupit zeptám se jestli chce neco speciálního, ale neodmeruji balícek chleba pro nás a balícek pro nej, proste koupí se bochník.
Jestli nekdy zustanu sama at uz coby vdova nebo rozvedená, tak natrvalo chlapa do baráku uz nechci 
.
Ale samozrejme pokud to pisatelka chce, tak at jde do toho, její zivot její rozhodnutí 
Vemte se :-) Ale nejdrive pravne zajistete, kdo ma jak co dedit. Prala bych svym rodicum stesti, ale mozna by mi taky vadila vyhlidka, ze byt po mych rodicich se bude delit jeste mezi dalsi rodinu...
To je bezvadné, že i v takovém věku to funguje
Ale stejně je to zvláštní. Dneska se lidi skoro neberou, a to ani když spolu mají několik dětí. V tomhle ohledu je svatba lidí nad 60, kteří už pochopitelně společnou rodinu mít nebudou, docela rarita Osobně bych do toho ale nešla. Jsem zastáncem svateb především kvůli dětem, tam v tom vidím hlavní smysl. V tomhle věku už bych se na to vykašlala a užívala bych si klidně společného života, ale bez sňatku. Druhý byt přece můžete pronajímat i tak.
Když se ale vzít chcete, tak to udělejte. Bez ohledu na děti, nemají do toho co mluvit.
Asi jsem se ve snaze napsat to stručně nevyjádřila jasně.
V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner (registrovaný), každý z nich stejným dílem.
V případě úmrtí manžela se nejprve rozdělí SJM na 2 poloviny, přičemž jedna polovina je přeživšího manžela ze zákona a druhou polovinu SJM (včetně majetku, který měl zemřelý manžel ještě před uzavřením manželství a mohou to být věci, které zdědil po předchozím manželovi - otci dětí) dědí všichni stejným dílem.
Já se dětem zas až tak moc nedivím, pro ně je nový manžel jejich matky (otce) cizí člověk a proč by měl zdědit třeba byt, chatu, zlato, prostě věci, které nashromáždili v původní rodině.
Já bych to ošetřila závětí. Vždyť může napsat, že třeba vklady na účtu dědí pozůstalý manžel, pokud chce, aby něco zdědil a děti můžou dostat nemovitosti a rodinné památky.
V 61 letech sice člověk ještě relativně není tak starý, ale po šedesátce už se smrtí prostě musí počítat. Všichni mí prarodiče zemřeli krátce po šedesátce, můj táta a 64 letech, tak holt s tím člověk musí počítat.
A jak tu někteří psali, že po jejich smrti je jim jedno, co bude, to mně by tedy jedno nebylo, kdyby se mí nejbližší po mé smrti měli rozhádat kvůli majetku.
1) nejsem příznivce svateb...
2) vzhledem k reakci dětí bych se just vdala
Příspěvky jsem ještě nečetla,ale rozhodně bych si nenechala do ničeho mluvit. Je to váš život, vy se cítíte spolu šťastni a děti si buď zvyknou, nebo nezvyknou, ale stejně to budou muset přijmout jako rfakt.
Nedej se odradit. Přeji vám oběma hodně štěstí ve společném životě.
a víš proč?protože budeš mít aspoň někoho kdo tě bude mít DOOPRAVY rád
(ty děti to nejsou)
aha takže oni ti kvůli majetku odmítnou třeba pomoct když upadneš na schodech nebo se ti něco stane třeba že nebudeš mít na jídlo nebo jinej malér. fajn děti,dobrej charakter. udělala bich si stáří podle svýho, paretner ti jistě pomůže víc než oni a ty jemu taky. a ono je to stejně časem přejde a když ne nemusí tě to mrzet
PEGG: Mám to taky tak. A jestli po mně zbude nějaký majetek, chtěla bych aby vše zdědily mé děti. Partner po smrti už nebude můj, děti ano. Ale každý to má jinak.
Riki: tak, popřála bych jim hodně štěstí a radovala se s nimi.
Hluboce bych se styděla mít nějaké požadavky. Když něco zdědím, fajn, když ne, bude mi to jedno, ale jedno vím jistě - že ať tak, či tak, budu horzně nešťastná z odchodu toho člověka.
Nedovedu si představit, že bych takhle chladnokrevně kalkulovala se smrtí - ať už otce, nebo matky a ještě ve chvíli, kdy jsou plní života a štěstí z toho, že našli jeden druhého.
Stydět by se měli a chodit kanálem - to by udělal slušný člověk. Kde se v lidech tahle neurvalost vůči rodičům bere, to by mě fakt zajímalo.
.jpg)
Riki: naprostej a bouřlivej souhlas 
Grainne: souhlas, to bych svým rodičům nikdy neudělala, abych se jim snažila vykládat, co mají či nemají udělat se svým majetkem, abych po nich mohla případně něco zdědit... 
PEGG: souhlasím.Hlavně žijte svůj život, hodně štěstí.
