Dospělé děti nám chtějí organizovat život
.jpg)
Je mi 61 let, už jsem v důchodu. V mých padesáti letech mi po dlouhé nemoci zemřel manžel a celé roky po jeho smrti jsem byla sama. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím srovnala a ani mne nenapadlo, že bych ve svém věku mohla ještě někoho potkat. Vlastně jsem po tom ani nijak netoužila. Hodně jsem se věnovala svým třem dětem a hlavně vnoučatům, která nade vše miluji.
Jenže některé věci si člověk nenaplánuje. Před třemi lety jsem poznala o pět let staršího muže, rovněž vdovce. Seznámili jsme se na jedné akci, kterou pořádá naše radnice pro seniory – na výletě do Telče. Já jsem tam tehdy jela jako jakýsi zdravotní doprovod, požádala mne o to kamarádka, která na radnici pracuje. Pracovala jsem předtím jako zdravotní sestra.
S tím pánem jsme se tam spolu dali do řeči a pak se začali pravidelně stýkat. Nikdy by mne nenapadlo, že je možné se i v tomto věku bláznivě zamilovat, ale stalo se. Najednou mi připadalo, že létám. Jakoby se mi na prahu podzimu života otevřel nový svět. Začala jsem o sebe opět hodně pečovat, přihlásila se do kursů břišního tance, zhubla pár kilo, pravidelně si dopřávám kosmetiku. Cítím se jako znovuzrozená a hlavně – milovaná.
Teď jsou to tři roky, co spolu s Jindřichem chodíme, a on mne požádal o ruku. Prý by byl moc rád, kdybychom žili spolu jako manželé. I mně se tato představa zamlouvá, a tak jsem na jeho žádost kývla. Začali jsme plánovat svatbu a oznámili to jak mým, tak jeho dětem. A tam jsme narazili. Kromě jedné mé dcery jsou všechny (on má děti dvě) proti tomu a všemožnými argumenty se snaží nás od svatby zrazovat. Podle nich je něco takového zbytečné, přece bychom spolu mohli žít na hromádce, což dnes není nic výjimečného. Z Jindřichova syna pak vypadl ten pravý důvod – bojí se komplikací ohledně dědictví v případě úmrtí jednoho z nás.
Postoj našich dětí je pro nás šokem. Ano, máme již většinu života za sebou, ale rozhodně se necítíme staří natolik, abychom jenom „čekali na smrt“. Žijeme hodně aktivně, chodíme na výlety, bereme s sebou i vnoučata. Sňatkem by se nám navíc i zlepšila situace, protože bychom společně hospodařili v jedné domácnosti a byt toho druhého bychom pronajímali. Mohli bychom pak každý rok jezdit k moři, po čemž oba dva moc toužíme, jelikož jsme si to za celý život nemohli dopřát.
Děti ale naše plány neschvalují, považují je za zbytečně rozmařilé a apelují na nás, abychom mysleli na zadní kolečka. Těmi kolečky mají patrně na mysli, aby po nás něco zůstalo, čeho by si mohly po naší smrti užívat. .jpg)
Rozpory ohledně našeho sňatku došly až tak daleko, že jedna má dcera a Jindřichův syn prohlásili, že pokud se vezmeme, ať rozhodně nepočítáme s jejich účastí na svatbě, ani s jakoukoli pomocí, když budeme něco potřebovat.
Nemíníme si nechat vlastními dětmi zasahovat do života, podle nás z nich mluví jejich nezkušenost. Je jim všem od třiceti do čtyřiceti let, patrně žijí v domnění, že v šedesáti je člověk už vlastně nad hrobem a měl by nazout papuče a šoupat nohama doma před televizí. A hlavně se snažit, aby po něm potomstvo mělo jednou co dědit.
Svatbu už tedy máme naplánovanou na příští měsíc a jsme rozhodnuti ji uskutečnit navzdory nevůli našich dětí. V podstatě při nás stojí jen moje nejmladší dcera, která nám fandí a naši lásku nám přeje. Pokoušela se změnit postoj těch ostatních, ale bezvýsledně.
Proč to celé píšu. Ačkoli jsme rozhodnutí udělat to, co udělat chci, přece jen mne rozkol, který kvůli tomu v našich rodinách je, moc mrzí. Ani Jindřich to nenese lehce. Připadáme si, jako bychom dělali něco špatného, něco, co se nehodí a nedělá. Moc by mne zajímalo, jak se na naši situaci dívají jiní, nezaujatí lidé.
Čemu byste na našem místě dali přednost? Svému přesvědčení, své lásce a svatbě, nebo byste ustoupili dětem a v zájmu klidu v rodině byste sňatek radši zrušili?
24.3.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 107 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Pro přítelovy děti jsme jen ubohé „socky“
- Jak spravedlivě rozdělit dědictví?
- Maminka se chce vdát. Bojím se o dědictví.
Diskuse ke článku - Dospělé děti nám chtějí organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Pentlička: děti nebudou ukráceny, protože jsou tzv. neopominutelní dědicové a budou dědit po biologickém rodiči - sňatek na tom nic nemění a věci, nabyté před manželstvím, nespadají do SJM, takže ani sňatek na případném dědění nic nemění.
Jinak jsem toho názoru, že nikdo, ani dospělé děti, nemají co strkat čumák jiným, tedy ani svým rodičům do života.
Myslím, že by zasloužily pár pohlavků, ale chuděrky malé, ubohé, se bát nemusí - o nic nepřijdou, leda by rodiče majetky prošutrovali, ale i to je jejich výsostným právem.
Bridgetj: ale to je přece nesmysl.
Děti už přece po tátovi dávno dědily! Když zemře jeden z manželů, tak 1) se rozdělí SJM na dvě poloviny, jednu dostane přeživší manžel, druhá je předmětem dědictví. 2) druhá polovina se rozdělí rovným dílem mezi přeživšího partnera a jejich děti.
Neboli to, co Vlaďce po vypořádání dědictví zbylo, je už jen její a taky to BUDE jen její, i když se s Jindřichem vezmou, neboť toho nabyla ještě před vstupem do manželství s ním.
Vlaďčiny a Jindřichovy děti (a řada přispěvatelek v diskusi zde) jsou tedy poněkud mimo, možná by stačilo se trochu poučit, a nemusí chodit ani k právníkovi, stačí google 
no zda se mi nejlepsi osetrit dedictvi pravne - jak pisi holky, vsechny deti sezvat a spolecne jim to vsem oznamit, ze se o sve "naroky" nemusi bat, ze po pravni strance je to osetreno, ale ze do svatby si mluvit nenechate.
Nicmene je zde otazka, proc vlastne to pravne osetrovat ve prospech deti, kdyz tyto odmitaji po svatbe jakoukoliv pomoc svym rodicum...
vranoj: To co píšeš je pravda. Ale možná Vlaďku zarazilo a urazilo, že hned se myslí na dědictví. Myslím, že se dá spolu sednout a říct: Mami my ti štěstí přejeme, ale nechceme, aby věci, které si pamatujeme, jsou i po tátovi připadly někomu jinému. Tohle se dá ošetřit u notáře. Ale pokud na ni dítka spustili stylem, že svatbu nepotřebuje, ..... tak se nedivím, že se jí to nelíbilo. Přeci jenom nejsou staří, jak si děti myslí. Mám rodiče ve stejném věku a rozhodně mě nenapadlo, že by si nemohli užívat života.
Já bych tedy v tomto věku už do svatby taky nešla. Ale ne kvůli dědictví a tomu, co tomu řeknou děti, ale protože mi to přijde zbytečné. Když chtějí žít spolu v jednom bytě, tak přece můžou, to není nic proti ničemu.
Jinak pokud mají pocit, že svatba je opravdu nezbytná, tak bych sepsala závěť tak, aby děti nebyly kráceny. Druhý byt bych si určitě nechala, abych se měla kam vrátit, a budoucímu manželovi bych tím pádem nic neodkázala. To by mělo děti "uspokojit".
.jpg)
Kadla: a víš ,že máš pravdu paní přijde o vdovský důchod určitě není velký ,ale je a pak jak pišeš můžou bydlet spolu a jeden byt pronajimat i bez sňatku se dá hezky žít
.
vranoj: taky máš pravdu
Napíšu názor nejen z pozice dcery, ale taky člena představenstva bytového družstva. Už jsem zažila tahanice příbuzných kvůli bytu a snahu nemanželské dcery druhou manželku vystěhovat bez náhrady. Myslím, že vašim dětem jde o byty a tak upravte už teď a jasně řekněte, jak to případně bude. Divila byste se, jak jsou pozůstalí mezi sebou zlí.
Dívám se na to z pozice dcery, která má maminku něco přes 60 let: také bych nechtěla aby z toho co s mým otcem za ty roky nashromáždili polovinu shrábnul někdo úplně cizí, ale nebránila bych jí proto ve svatbě. Mám za to, že podobné téma už se tady jednou řešilo a kdosi mluvil o tom, že manžel/ka není neopominutelný dědic. Tímto způsobem bych to tedy řešila já: po poradě s právníkem ošetřit případné bydlení toho, který se přistěhuje, aby se pak nestalo, že ten odejde úplně bez ničeho a vlastně ani nebude mít kam, ale jestliže tady má každý svůj vlastní byt tak to snad nehrozí.
Ale jinak bych jim popřála štěstí a pokud možno ještě hodně spokojených let spolu.
Bety: Dědictví se dá ošetřit i před svatbou. Spíš mě přijde drsné, že pokud půjde do svatby, tak na ni dcera nepůjde. To stejné z druhé strany. Pokud vím, tak existují darovací smlouvy, dá se to u notáře sepsat ještě i před manželstvím. Mě spíš vadí ten postoj jejich dětí. A co se týče dědictví, tak už jsem zažila, že se braly spíš peníze, nemovitosti, nějaký kousek nábytku a zbytek šel do bobra. Cetkama se nikdo nezabýval.
.jpg)
Milá Vlaďko
,
upřímně ti závidím a přeju Vám oběma v životě to nejlepší - neboj, děti to přejde a nakonec budou rády, že o sebe pečujete vzájemně a že to nemusí dělat ony 
Rozhodně si svatbu užijte 
.jpg)
Také jsem na straně pisatelky článku, je to výhradně její život a její majetek, děti do toho nemají co kafrat. Jen mě v článku zarazila jedna věc, pisatelka píše:
Sňatkem by se nám navíc i zlepšila situace, protože bychom společně hospodařili v jedné domácnosti a byt toho druhého bychom pronajímali.
To jakože když nejsou manželé, tak nemohou bydlet ve společné domácnosti a druhý byt pronajímat? A proč proboha? To snad nemůže být názor 61leté ženy, ne?
.JPG)
Tak tak - buďte rádi, že máte jeden druhého a užívejte si chvil štěstí.
Kdybyste vy před pár lety kecali do života mladým takovým způsobem, tak by se jim to nelíbilo...
Kdyby se jednalo o mně, tak já osobně bych si lásku a štěstí užívala bez svatby. Na to dědictví bych taky myslela - a to jak na moje děti, tak na jeho, v tomto věku už bych chtěla, aby každému zůstalo to, co v rodině má... a taky bych brala svůj důchod a vdovský důchod a pán by bral taky svůj důchod a vdovecký důchod, ono se to bude hodit až nám zvednou ty zdravotnické poplatky na 200Kč za den v nemocnici...
taky souhlasím co tu holky piší hlavně s tím co piše Bridgetj: uživejte si ať se nemusí hádat o dědictví tečka
Souhlas s holkama. Nechápu jak někdo může hanit štěstí druhého a hned myslet na dědictví. Jsou to vaše peníze a váš majetek. Proboha co je to za hyeny. Mají být rády, že jste se oba našli a jste spolu šťastní. Asi by jim vyhovovalo, kdybys byla tady jen pro ně. Fakt to jsou sobci. Takže být tebou, pokud jsi ve vztahu spokojená, vemte se a užívejte si. Klidně bych všechny svoje peníze vrážela do dovolených. Ať se pak nemusí hádat o dědictví. Přeji hodně 
