Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi strašně hořko a smutno, musím se vám tady aspoň svěřit. Jsem rozvedená, žiju sama, mám jediného syna, který je už dávno dospělý a má dvě děti, šestiletého chlapečka a čtyřletou holčičku. Svá vnoučata nade vše miluji.

Když se syn oženil, bydleli u mne. Měla jsem velký byt, tak jsem mladým poskytla útočiště, aby si mohli něco našetřit. Za rok po svatbě se narodil Tomášek, za další dva Terezka. Vnoučátka jsem si od počátku moc užívala a snaše s nimi pomáhala, jak jen to bylo možné. Často jsem hlídala, aby si mohli někam vyrazit, pro všechny jsem vařila, prala.

Před dvěma lety se mladí odstěhovali do svého. Díky mé pomoci se jim podařilo našetřit slušnou částku, takže si sice museli vzít hypotéku, ale v menší výši. Jejich stěhování jsem neprožívala nějak negativně. Chápala jsem, že se chtějí osamostatnit a žít spolu jako rodina. A upřímně, to společné soužití už na mne bylo chvílemi moc, svým způsobem jsem se těšila na trochu klidu.

Hned po jejich odstěhování jsem začala řešit prodej svého bytu, pro mne samotnou byl čtyřpokojový zbytečně velký. Prodej se mi podařil, bydlím teď v dvougarsonce v klidném prostředí, přímo u parku a v dosahu městské dopravy. Navíc mi zůstaly nějaké peníze z prodeje, uložila jsem si je na horší časy, dnes není doba jednoduchá.

Nikdy by mne nenapadlo, že právě to bude problémem a způsobí to rozkol mezi mnou a synovou rodinou. Oba dva se totiž hned, jak jsem byt prodala, začali zajímat, kolik jsem utržila, kolik mne stála koupě nového a nenápadně mi podsouvali, jak by zrovna teď potřebovali nové auto. V klidu jsem si s nimi sedla a řekla jim, že o své finanční situaci je informovat nebudu, že si musí uvědomit, že už mi bude pomalu šedesát, jsem sama, musím myslet na blížící se stáří. A že jsem jim už snad pomohla dost, když jsem je u sebe i s dětmi nechala několik let bydlet a neplatili ani nájem ani jídlo apod., aby si mohli šetřit na své bydlení.

Nepochopili to. Syn mi přímo řekl, že netušil, že jsem tak lakomá, že budu schopná sedět na penězích a nepodpořím je, když potřebují. Doslova mi vpálil, že jsem ho hodně zklamala. A jeho žena že je prý také zklamná a nechce se se mnou vůbec vidět, dokonce si nepřeje, aby ke mně chodily jejich děti, má vnoučata.

Připadám si jako ve zlém snu. Prožívám něco, o čem jsem občas jen někde četla a připadalo mi to přitažené za vlasy. Nikdy by mne nenapadlo, že se to může mezi lidmi, kteří jsou si nejbližší, skutečně stát. Je mi nesmírně hořko, hlavně od syna bych takový postoj nečekala, zlobím se na něj. Neomlouvá ho ani to, že je patrně ve vleku své ženy. Nemá si to přece nechat líbit, tímto způsobem od sebe nechat odříznout vlastní matku a od dětí babičku.

Je to strašné. Mladí mi dali jasně najevo, že pokud jim přispěju finančním obnosem na to auto, tak bude vše v pořádku. A to já udělat nemůžu. Tedy, teoreticky bych mohla. Ty peníze opravdu mám. Ale prakticky bych se tím vydala z celé rezervy, která mi zůstala. A z toho mám strach. Zároveň se ale bojím samoty. Momentálně jsem ztratila svou rodinu. Každý večer pláču steskem po vnoučatech, doslova mne bolí srdce z toho, jak se ke mně syn a snacha zachovali.

Občas mne napadne, že jim snad ty peníze radši dám, ale mám obavu, že by to nebylo dobře, láska se přeci penězi koupit nedá. Kdyby mne měli opravdu rádi, nikdy by se nemohli takhle zachovat. Co si o tom myslíte a jak byste se zachovaly vy, kdybyste byly na mém místě?