Chtějí po mně peníze a nesmím vidět vnoučata
Je mi strašně hořko a smutno, musím se vám tady aspoň svěřit. Jsem rozvedená, žiju sama, mám jediného syna, který je už dávno dospělý a má dvě děti, šestiletého chlapečka a čtyřletou holčičku. Svá vnoučata nade vše miluji.
Když se syn oženil, bydleli u mne. Měla jsem velký byt, tak jsem mladým poskytla útočiště, aby si mohli něco našetřit. Za rok po svatbě se narodil Tomášek, za další dva Terezka. Vnoučátka jsem si od počátku moc užívala a snaše s nimi pomáhala, jak jen to bylo možné. Často jsem hlídala, aby si mohli někam vyrazit, pro všechny jsem vařila, prala.
Před dvěma lety se mladí odstěhovali do svého. Díky mé pomoci se jim podařilo našetřit slušnou částku, takže si sice museli vzít hypotéku, ale v menší výši. Jejich stěhování jsem neprožívala nějak negativně. Chápala jsem, že se chtějí osamostatnit a žít spolu jako rodina. A upřímně, to společné soužití už na mne bylo chvílemi moc, svým způsobem jsem se těšila na trochu klidu.
Hned po jejich odstěhování jsem začala řešit prodej svého bytu, pro mne samotnou byl čtyřpokojový zbytečně velký. Prodej se mi podařil, bydlím teď v dvougarsonce v klidném prostředí, přímo u parku a v dosahu městské dopravy. Navíc mi zůstaly nějaké peníze z prodeje, uložila jsem si je na horší časy, dnes není doba jednoduchá.
Nikdy by mne nenapadlo, že právě to bude problémem a způsobí to rozkol mezi mnou a synovou rodinou. Oba dva se totiž hned, jak jsem byt prodala, začali zajímat, kolik jsem utržila, kolik mne stála koupě nového a nenápadně mi podsouvali, jak by zrovna teď potřebovali nové auto. V klidu jsem si s nimi sedla a řekla jim, že o své finanční situaci je informovat nebudu, že si musí uvědomit, že už mi bude pomalu šedesát, jsem sama, musím myslet na blížící se stáří. A že jsem jim už snad pomohla dost, když jsem je u sebe i s dětmi nechala několik let bydlet a neplatili ani nájem ani jídlo apod., aby si mohli šetřit na své bydlení.
Nepochopili to. Syn mi přímo řekl, že netušil, že jsem tak lakomá, že budu schopná sedět na penězích a nepodpořím je, když potřebují. Doslova mi vpálil, že jsem ho hodně zklamala. A jeho žena že je prý také zklamná a nechce se se mnou vůbec vidět, dokonce si nepřeje, aby ke mně chodily jejich děti, má vnoučata.
Připadám si jako ve zlém snu. Prožívám něco, o čem jsem občas jen někde četla a připadalo mi to přitažené za vlasy. Nikdy by mne nenapadlo, že se to může mezi lidmi, kteří jsou si nejbližší, skutečně stát. Je mi nesmírně hořko, hlavně od syna bych takový postoj nečekala, zlobím se na něj. Neomlouvá ho ani to, že je patrně ve vleku své ženy. Nemá si to přece nechat líbit, tímto způsobem od sebe nechat odříznout vlastní matku a od dětí babičku.
Je to strašné. Mladí mi dali jasně najevo, že pokud jim přispěju finančním obnosem na to auto, tak bude vše v pořádku. A to já udělat nemůžu. Tedy, teoreticky bych mohla. Ty peníze opravdu mám. Ale prakticky bych se tím vydala z celé rezervy, která mi zůstala. A z toho mám strach. Zároveň se ale bojím samoty. Momentálně jsem ztratila svou rodinu. Každý večer pláču steskem po vnoučatech, doslova mne bolí srdce z toho, jak se ke mně syn a snacha zachovali.
Občas mne napadne, že jim snad ty peníze radši dám, ale mám obavu, že by to nebylo dobře, láska se přeci penězi koupit nedá. Kdyby mne měli opravdu rádi, nikdy by se nemohli takhle zachovat. Co si o tom myslíte a jak byste se zachovaly vy, kdybyste byly na mém místě?
31.1.2012 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 108 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chtějí po mně peníze a nesmím vidět vnoučata
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Renee: asi v tom smyslu, že jsou dál, tak jim to čerstvý dovézt nemůžu a mražený to nechtějí, takže včas dopředu oznamuji termín a je na nich jak se zařídí
Kadla: byl by to takový putovní soudek, který by si předávala generace za generací, nikdo by z toho nic neměl, ale měli by pocit, že jsou bohatí.
U zlata to ještě jde. Kdyby si takhle předávali peníze na účtu tak příští generace zjistí, že jim tam zbyla sice hezká suma, za kterou mohlo kdysi ledacos být, ale teď už si za to moc nekoupí.
Nemovitost předaná dalším generacím je kolikrát pro zlost, protože vyžaduje finance na údržbu, které dědic nemá.
Ale co, je to chyba toho spořivého předka, měl to utratit do konce svého života , což Juana považuje za správné, a nevyvolávat rozbroje v příštích generacích. Možná i chtěl, ale nestihl to, protože mu to sebrali. Ale ta generace, která to teď dostala zpět, si je vědoma toho, že vlastně všechno mělo být už utraceno a dělá vše pro to, aby přání svých předků co nejdřív naplnila.
Kdyby to utratil první předek, nebylo by nic, když to utratí restituenti, taky nebude nic. V čem je tedy problém?
Je fajn, když se člověk spoléhá jen na sebe a je hrdý na to, že to co má, získal vlastním úsilím. Ovšem tomu je obvykle úplně jedno, co má kdo jiný a neuvažuje o tom, jestli mu náhodou neměl kus dát.
To je spíš uvažování těch, kteří sice taky mají jen to, co získali sami, ale cítí se jako ukřivdění chudáčci, kteří neměli na výběr , protože ti ostatní jsou na ně zlí a jim nic jiného nezbylo. To už teda zas tak moc fajn není.
.jpg)
ale pak dostala práci za rohem a auto nekoupila
my jsme dokonce dceru přemlouvali,když si chtěla koupit auto aby od nás vzala many
.gif)
Juana: zkrátka " utřeš hubu".... to je košéér...........
Majolka: Souhlasím. Mně bývalý manžel často vyčítal, že jsem od rodičů nic nedostala, zatímco on ano. Nechápala jsem, jak mi může takovou věc omlacovat o hlavu - copak já za to mohla? 
Copak jsem mohla svoje rodiče nutit, aby mi taky něco dali (peníze, auto....), abych nevypadala před manželem a jeho rodinou špatně? Copak si rodiče vybíráme? 
Navíc tohle není žádná samozřejmost, ale dobrá vůle......
.jpg)
Me napadla jeste jedna moznost - treba prudi snasina matka a sourozenci.... to vis já mela 4 deti a nemohla jsem vam dát vsechno, ona má jenom syna tak at platí.... prosim te jedinácek, komu jinymu by to dala a je jedno jestli to jednou zdedi a nebo jestli vám to dá hned....atd. Pouze popisuji zkusenost z vlastni rodiny 
, kdo vi odkud v tomto pripade vitr vane
PEGG: Moje řeč. Majtek udělá v rodinách velké zlo.
Hanča - 31.1.2012 10:13: Takže když tvé děti nepřijedou pomoct se zabíjačkou, tak jim nedáš ani jitrnici, protože se o ni nezasloužily? Tak tohle mi zas přijde jako opačný extrém. Něktěří rodiče by se rozdali a jiní by si nechali pro korunu vrtat koleno
Moje maminka mi dneska přinesla tašku výslužky ze zabijačky, které jsem se nezúčastnila. Jen tak, aby mi udělala radost, peníze nechce. Díky, mami, že tě mám! 
.jpg)
Juana: Počkej, a tedy, jestli ti dobře rozumím, tak pokud přijde někdo nějakým způsobem k nějakým penězům (třeba najde zakopaný sud se zlaťákama v zemi), tak podle tebe by je neměl utrácet (páč si je nevydělal prací). A co teda s nima. Má je nechat další generaci? Ale ta by k tomu přišla úplně stejně - nevydělala si je...
Nezlob se na mě, ale co kdo udělá se svými penězi, ať už k nim přišel jakkoli, je jen a jen jeho věc. Když je utratí, dobře. Když je dá na charitu, taky dobře. Ale nemáme právo nikoho soudit.
Stanik: Vždyť ano, právo na to samozřejmě mají. Akorát se jim možná budoucí generace jednou "poděkujou". Protože to není nic jiného než sobectví.
Ještě jednou - je zásadní rozdíl, když někdo začíná od nuly, nashromáždí majetek a ten si na stará kolena opět utratí. Ovšem pokud někdo akorát utratí plody práce předchozích generací, je samozřejmě v právu, ale košer chování to prostě není. Utrácí peníze, které si nevydělal. A za tím si prostě stojím, ať se vám to líbí, nebo nelíbí.
Juana: přečti si po sobě v 9:47............třeba ti to dojde...
Juana: no myslime, ze ostatni nadzvedlo to "cekame, jestli neco zbyde, nebo utreme hubu".. nevim, proc by na vas melo neco zbyvat. Z ceho vyvozujete ten svuj narok , aby na vas neco zbylo? To je to co opravdu nechapu.
Juana: nechci už reagovat , ale musím......a to je právě to co z tvých příspěvků cítím.....nikdo nám nic nedal
....tam je ten pes zakopanej, kdyby dával, tak by jsi určitě odmítla.........
Juana: manzelovi prarodice zrestituovali a utratili penize a statky ke ketrym 40 let nemohli.. no a? aspon meli poslednipar let bajecnych. My ostatni jsme zdravi , mame ruce a nohy. Rodina k majetku leta nemohla a byla perzekuovana reziemem.. nevim, proc by nemeli mit narok nalozit s maekem jak uznaji za vhodne.
