Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi třicet let, mému příteli o pět víc. Já jsem svobodná, on již rozvedený. Poznali jsme se v době, kdy byl již půl roku sám, naše seznámení bylo více méně náhodné, nicméně jsme si padli do oka a začali spolu chodit. Nyní jsme spolu již tři roky, z toho dva spolu bydlíme.

Zpočátku jsem některým jeho projevům nevěnovala pozornost, ale s postupujícím časem si čím dál víc uvědomuji, že s ním není něco úplně v pořádku. Chová se ke mně totiž velmi majetnicky a chce mít přehled, kde jsem, co tam dělám, kdy přijdu atd. Už dříve jsem si všimla, že je mu značně proti srsti, když jdu někam s kamarádkou, nebo s vícero kamarádkami. Pokaždé se tvářil velmi uraženě, jako by mi chtěl dát najevo, že dělám něco nepatřičného.

Postupně se to čím dál víc zhoršovalo a teď už to začíná být téměř neúnosné. Vysloveně mi zakazuje kamkoli chodit bez něj. Když mu oznámím, že jde například po práci ještě na kafe s kámoškou a zdržím se, je naštvaný a doma mi pak dělá dusno, vydrží se mnou nemluvit třeba týden.

Chtěla jsem tomu přijít na kloub, zjistit, proč je takový. Nakonec to z něj vypadlo. Tohle byl prý důvod jeho rozvodu. Prý dal své ženě přílišnou volnost, nebránil jí, aby se chodila bavit, a nakonec si na jedné takové své sólo akci našla milence a zapříčinila tak rozpad jejich manželství. Prý se touto zkušeností natolik poučil, že nechce udělat stejnou chybu dvakrát. Proto je mu nepříjemné, když někam jdu bez něj, bojí se, že udělám to samé, co jeho bývalka.

Mám ho ráda, kromě této podivnosti ve svém chování je to naprosto skvělý muž. Hodný, pracovitý, zodpovědný. Máme spoustu společných zájmů, stejné názory na trávení volného času, dovolené, líbí se nám podobné filmy i hudba, rádi chodíme na túry a jezdíme na kole. Nikdy jsem nepoznala nikoho, s kým bychom takto souznili.

Bohužel, ta jedná jeho „vada na kráse“ mi dělá starosti. Nechci se kvůli jeho paranoidním stavům vzdát svých kámošek, možnosti jít se s nimi pobavit a pokecat čistě po žensku. Vysvětlila jsem mu, že naše dámské dýchánky jsou skutečně jen dámské, že nechodíme nikam lovit chlapy. Jde nám čistě jen o pokec několika spřízněných kamarádek.

On vypadal, že to snad i chápe, nicméně scény z jeho strany trvají neustále. Nese to prostě velmi těžce a patrně je to silnější než on. Přitom nechodím nijak často, tak jednou za týden, za dva. I on si občas zajde s kamarády zahrát volejbal do tělocvičny. To mu připadá normální.

Jsem trochu v rozpacích, co mám udělat. Jak jsem psala, mám ho velmi ráda, nerada bych ho ztratila. Jenže mám obavu, že bude svůj nátlak stupňovat a já nakonec pro klid „v rodině“ ustoupím a stanu se nesvéprávnou puťkou, která nesmí vyjít bez partnera ani na krok.

Myslíte, že je ještě šance ho té zbytečné a velmi omezující paranoi zbavit? Jak ho mám přesvědčit, že za to, co udělala jeho bývalá žena, nenesu žádnou odpovědnost, že jsem jiná a tím pádem by se měl zklidnit a nechat mne žít?