Mám pykat za prohřešky jeho bývalky
Je mi třicet let, mému příteli o pět víc. Já jsem svobodná, on již rozvedený. Poznali jsme se v době, kdy byl již půl roku sám, naše seznámení bylo více méně náhodné, nicméně jsme si padli do oka a začali spolu chodit. Nyní jsme spolu již tři roky, z toho dva spolu bydlíme.
Zpočátku jsem některým jeho projevům nevěnovala pozornost, ale s postupujícím časem si čím dál víc uvědomuji, že s ním není něco úplně v pořádku. Chová se ke mně totiž velmi majetnicky a chce mít přehled, kde jsem, co tam dělám, kdy přijdu atd. Už dříve jsem si všimla, že je mu značně proti srsti, když jdu někam s kamarádkou, nebo s vícero kamarádkami. Pokaždé se tvářil velmi uraženě, jako by mi chtěl dát najevo, že dělám něco nepatřičného.
Postupně se to čím dál víc zhoršovalo a teď už to začíná být téměř neúnosné. Vysloveně mi zakazuje kamkoli chodit bez něj. Když mu oznámím, že jde například po práci ještě na kafe s kámoškou a zdržím se, je naštvaný a doma mi pak dělá dusno, vydrží se mnou nemluvit třeba týden.
Chtěla jsem tomu přijít na kloub, zjistit, proč je takový. Nakonec to z něj vypadlo. Tohle byl prý důvod jeho rozvodu. Prý dal své ženě přílišnou volnost, nebránil jí, aby se chodila bavit, a nakonec si na jedné takové své sólo akci našla milence a zapříčinila tak rozpad jejich manželství. Prý se touto zkušeností natolik poučil, že nechce udělat stejnou chybu dvakrát. Proto je mu nepříjemné, když někam jdu bez něj, bojí se, že udělám to samé, co jeho bývalka.
Mám ho ráda, kromě této podivnosti ve svém chování je to naprosto skvělý muž. Hodný, pracovitý, zodpovědný. Máme spoustu společných zájmů, stejné názory na trávení volného času, dovolené, líbí se nám podobné filmy i hudba, rádi chodíme na túry a jezdíme na kole. Nikdy jsem nepoznala nikoho, s kým bychom takto souznili.
Bohužel, ta jedná jeho „vada na kráse“ mi dělá starosti. Nechci se kvůli jeho paranoidním stavům vzdát svých kámošek, možnosti jít se s nimi pobavit a pokecat čistě po žensku. Vysvětlila jsem mu, že naše dámské dýchánky jsou skutečně jen dámské, že nechodíme nikam lovit chlapy. Jde nám čistě jen o pokec několika spřízněných kamarádek.
On vypadal, že to snad i chápe, nicméně scény z jeho strany trvají neustále. Nese to prostě velmi těžce a patrně je to silnější než on. Přitom nechodím nijak často, tak jednou za týden, za dva. I on si občas zajde s kamarády zahrát volejbal do tělocvičny. To mu připadá normální.
Jsem trochu v rozpacích, co mám udělat. Jak jsem psala, mám ho velmi ráda, nerada bych ho ztratila. Jenže mám obavu, že bude svůj nátlak stupňovat a já nakonec pro klid „v rodině“ ustoupím a stanu se nesvéprávnou puťkou, která nesmí vyjít bez partnera ani na krok.
Myslíte, že je ještě šance ho té zbytečné a velmi omezující paranoi zbavit? Jak ho mám přesvědčit, že za to, co udělala jeho bývalá žena, nenesu žádnou odpovědnost, že jsem jiná a tím pádem by se měl zklidnit a nechat mne žít?
5.5.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 110 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Z těhotenství mi udělal jeden velký stres
- Virtuální nevěra prý není nevěra. Já si to nemyslím.
- Chce, abych zničila své vzpomínky. Je to žárlivost?
Diskuse ke článku - Mám pykat za prohřešky jeho bývalky
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Nessie:
taky tak 
přesně to "všeobecné napětí" co popisuje daty - to u nás není. u nás je buď itálie nebo pohoda
daty:
Já bych řekla, že velký problém mají lidé, kteří se neradi hádají - ať už z jakýchkoli příčin. To je právě třeba moje sestra - aby se nemusela pohádat, nechá problém anarůstat až do obludných rozměrů.
Kdežto já jsem připravená se pohádat kdykoli s kýmkoli a nedělá mi to žádný problém...ani když jsem vyřízená z práce, ani kdykoli jindy. Když si myslím, že jsem v právu, řeknu to hned a důrazně. No a když si druhý mele svou, tak to říkám čím dál důrazněji
Prostě - nestane se mi, že bych něco přehlížela nebo radši mlčela, jen aby byl klid, abysme se nepohádali, aby nebylo dusno...to teda fakt ne.
A v tom to myslím, je.
Nessie: To asi bude s tím, že já jsem se s manipulací od někoho blízkého nikdy nesetkala, prostě mě to nenapadlo zkoumat, jestli mě někdo náhodou nemanipuluje. Zkoumala jsem to, až když mě to začlo omezovat - třeba když mě kamarád pozval na pivko a já řekla, že se mi to nehodí i když jsem vlastně nic naplánovaného neměla (sezení doma jaksi není nic neodkladného pevně naplánovaného - i když občas jo, ale to nebyl ten případ). Až v ten moment, kdy se přátelé začli pídit po tom, proč furt nemám čas, mi došlo, že ho nemám, protože se nevědomě vyhýbám stresový situaci (bylo potřeba doma důrazně oznámit, že jdu někam, že je to naplánované a nebudu to rušit) - nebylo to žádný extra emociální vypětí, žádná itálie nic, ale v momentě, kdy je člověk vyřízený třeba z práce, tak se vyhýbá jakýmukoli dalšímu stresu a ani si to nijak neuvědomuje. Možná kdyby ta itálie a scény byla, tak by mi to došlo o dost rychleji. Jenže ono tím vznikalo jen takovéto všeobecné napětí, od kterýho člověk nehledá hned zdroj (protože to má člověk někdy i z blbýho počasí)...
Ovšem po týhle zkušenosti už mám taky čuch, jsem skoro až paranoidní, naštěstí až na tuhle botu jsem měla vždycky celkem odhad na lidi, takže jsem jen ostražitá, jinak bych asi každou starost o mou osobu musela podrobovat rozsáhlé analýze na přítomnost manipulace
.gif)
Nessie: na hané se říká ...trajdat....
Nessie: já bych řekla, že je rozdíl cítit to (že se mi něco nelíbí), a potlačovat, hledat výmluvy, a připustit si holou realitu a sebrat svoje sebevědomí a prostě odejít/vykopnout ho 
šanci zmenit ho nemáš. seš si vubec jistá, že tohle nebyl duvod rozvodu a ne jeho verze?
za sebe hlasuju - pryč od něj!
Stanik: 
Nessie: 
lip bych to nenapsala.
frko: Hm...dost hrozný. Já nevím...já mám teda abnormálně vytrénovaný nos na jakoukoli manipulaci, ale stejně to nechápu - copak to necítíte, ženský? Necítíte, že vás ten hclap pozvolna, láskyplně tlačí někam, kam nechcete?? Fakt to necítíte? To přece není možný
Stanik: Já myslím, že nikdo dospělej se převychovat nedá, to je prostě nesmysl. Jediný, co podle mě fungovat může je, že ten člověk na základě nějakýho šoku (třeba rozchodu) získá nějakou sebereflexi, pochopí, že problém má on a ne ten druhý a začne na sobě pracovat. To se (naštěstí) stalo mému manželovi - takže jsem se k němu vrátila. Ale kdyby tohjo nebylo - tak ani omylem.
Takže já mám pro Ivanu jedinou radu - stát pevně za svým, neomlouvat se - není za co, dělat si to po svým s tím, že jemu taky nikdo nebrání mít vlastní záliby a aktivity. No a pokud se nevzpamatuje - jedině rozchod. Tohle není žádný dsůkaz lásky - to je důkaz vlastního nízkýho sebevědomí a touhy mít aspoň tu ženskou pod kontrolou - když už nic jinýho.
Nečetla jsem příspěvky ostatních, ale ze své zkušenosti doporučiji: Uteč.
Já v tomto žila 8 let, ze začátku byl okouzlující a milý, pak mě opatrně odstříhával od kamarádek, kamarádů, zájmů, od rodičů. Začalo mu vadit, že chodím do práce a on neví, co tam dělám. Musela jsem být přesně v uvedenou hodinu doma a když jsem nebyla vydržel se mnou nemluvit celý týden. Bylo plno výčitek. Hrůza. Časem se přidali i urážky a ponižování. Vše se udávalo pomalu, ani jsem to nezpozorovala a najednou si uvědomila, že si nemůžu dojít ani na záchod aniž by o tom věděl a nebo mi to nevyčítal.
Verera: patricny ton je nutnosti, to jsem tam nedala... Durazne a sebejiste "ja nic spatneho nedelam, problem mas ty, ne ja, nejsem tva bejvala, tak si to srovnej" muze udelat divy...
.jpg)
Stanik: 13:31 - to máš, ani nevíš jakou, já jsem zatím narazila na iindividua výše popsaného typu, nebo takové ty chudáčky, co byli nemocní - takovou divnou kombinací tulení a lachtaní choroby 
Nessie: a 14:19 - jeste lip! kdepakd, chlap se totiz prevychovat neda.
Maximalne ti chytrejsi z nich doakzou poprat sami se sebou a uznat svou chybu.
Nessie: Šoková terapie (rozchod) je při úspěchu taky výchova :D Nemyslela jsem to tak, že bys ho předělávala násilím, ale díky tvojí reakci se změnil, kdyby si nereagovala, možná by mu to nedošlo. U mě to bylo něco jiného, bylo na to pozdě, on si myslel, že to tak půjde už na furt a já byla už moc znechucená, abych do toho cpala síly s vidinou nejistého výsledku (ostatně nemělo by to smysl, on mě chtěl dostat zpátky hodnou a kdyby to nešlo, hledal jinou co se nechá zblbnout a bude mu lízat rány, paradoxně takovou, která se po celém městě chlubí, že svého bývalého podvedla se všemi jeho 5 bratranci).
Každopádně myslím si, že pokud si Ivana nechala líbit byť jedinou scénu nebo jedenkrát se nechala "přemluvit" aby byla raději doma, už to nemá smysl. Tys měla štěstí, že jsi to poznala a zatrhla (no já si dneska dávám na manipulátory také velký pozor) včas. Já už byla v rozjetém vlaku a Ivana asi také. Osobně si myslím, že lehčí je vyskočit, než obrátit jeho směr.
