Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

rychlonožka: Tak to snad ne. O takovýchhle věcech snad rozhoduje každý sám. Příležitost k nevěře se určitě naskytne, může přijít i okouzlení někým jiným, ale kam až to člověk nechá zajít záleží jen na jeho vědomém rozhodnutí, není to nic, co se může přihodit i přes veškerou snahu dotyčného.

Ivano a slíbit, že se něco takového už nestane - to nemůže nikdy nikdo! Je to jako kdybste ze školáka mámila slib, že už nikdy nedostane pětku.

Chlapi se s tím vyrovnávají hůř než ženy.

Jupii asi na to kápla nejvíc z nás všech. Přiznám se, že mě hned kleplo do očí těch 18 let...děti si pořídili až po dlouhých 10 letech. Ale pak jsem to přešla, dneska to je normální. Že si to podělala, je silný výraz. Zřejmě nebylo až tak do dodělat. Ona má šanci po rozvodu potkat někoho lepšího a on třeba taky. Oba na tom můžou vydělat pár fajn let s někým, s kým si budou víc rozumět. Když už to tak dopadlo. X lidí si zalaškovalo a nikdo se to nedozvěděl. Jsou možná horší, ne možná, ale určitě, táhnou paralelní vztah třeba roky. Nikdo z rodiny to neví a tak to prošlo. Jsou proto lepší? Četla jsem o případu, kdy po zjištění nevěry došlo ze strany podváděného k fyzickému ataku na manželského partnera, který celou situaci nakonec neunesl a sáhl si na život, bohužel úspěšně. Jedinký úlet se provalil okamžitě a změnil v tragédii. Podvádějící byl sám zdrcený ze svého činu a přiznal se bezprostředně po něm, nicméně partner podváděný doslova zuřil. Stran podvádějícího šlo asi o nezvládnutou momentální bezvýchodnou situaci, byl pečlivý rodič a slušňák, který uklouzl. Asi věděl, že by se mu to nezapomnělo a nevěděl si jiné rady. Ivano, ještě s rozumem počkat a pak říct taky rozumně - tohle není život, pojďme od sebe. Víc už pro to udělat nemůžete. Po 18 letech vztahu asi ne...

Mně ten podváděný manžel nepřijde jako mimořádný padouch. a podezírat ho z bolestínství, šťourání se v sobě a umělého dělání dusna mě ani nenapadne.
Normální přechozené manželství, 9 let spolu chodili, až potom si pořídili děti. Beztak to manželství za mnoho nestálo nejspíš už před tím. Ona si našla milence, třeba je to je pro něj ta pověstná poslední kapka. Rozčiluje ho ve stu drobných věcech a nevěrou to jen korunovala. Poslední rok manželství byl nejspíš na houby, ona v článku píše o hádkách On už ji prostě nechce a radostná představa, jak si s ní začíná podruhé a lépe, ho neláká. Holka si to podělala. Představa, že si zalaškuje a vrátí se spokojeně domů se nevyvedla. Ani manžel o ni " nehodlá bojovat" možná ví proč.

Ano, Verero, krátce a výstižně napsáno. Možná manžel tápe, neví, vstřebává to. Několik měsíců. Možná, že se v tom usadí na nechá to tak. Do konce života nebo manželství. Kdyby o ni opravdu stál, choval by se ale jinak. Ostatní lidi taky komunikujou s nevěrnými protějšky. Jestli si ten pán myslí, že tímhle postojem se věci pohnou někam k lepšímu, to se mýlí. Mně spíš přijde - trvá to už měsíce, chápu-li dobře, že se pán zaseknul a že se nehne ani dopředu, ani zpět. On to tak nechá. On nic nezavinil. Si myslí.

rychlonožka: Víceméně souhlasím, jen je možné, že on se v tom nevrtá a nelibuje si v tom. Jen se s tím ještě nevyrovnal a nedokáže se přetvařovat ani asi neví, proč by měl. Někomu to trvá dýl někomu hodně dlouho, někdo to nedokáže nikdy, i když by chtěl.

Trochu tu chybí časové údaje. Skončilo to před 9 měsíci, ale jak dlouho to ví manžel.Je rozdíl, jestli se to dozvěděl hned a celých těch 9 měsíců se chová takhle a nebo až třeba před měsícem.

rychlonožka: S tímhle souhlasím do puntíku.

rychlonožka: Výstižné a pravdivé.

rychlonožka:

Kassy, to by asi nevadilo málokomu....Intimita dvou blíkých lidí je něco, oč se nechtějí dělit s druhými, když partnera milují. Tady se už problém posunul jinam - ona už s tím přestala, pokračvoat nehodlá a on se v tom vrtá a možná si v tom i libuje. Vidím ho jako ukřivděného žalobníčka u rozvodu, prosím, to ona, to ona začala, já nic, já vzorňas, vidím ho jako potencionálního příštího partnera jiné ženy, protože ani jí on věřit nebude, jak jí omílá dokola, že byl obětí nevěry, až ta jednou bude nucená ho opustit, aby se nezbláznila, možná, že si už jako chlap dočista přestal věřit a nezájem o sex skrývá pouhý křečovitý strach, aby neselhal jako muž, což by asi byla ta poslední kapka...krátce řečeno, tady to nějak nevidím dobře. Logické by bylo, aby udělal cirkus a vyčistil tím vzduch, a žádoucí by bylo, aby se k tomu postavil jako chlap.Jo, uděláme tlustou čáru, ne, nedovedu to překousnout, chci rozvod. Takové to alibistické - zůstanem kvůli dětem, za to se dá klidně schovat - však já ti to oplatím, že na to nezapomeneš, mám důvod a každej to pochopí, nebo - do konce života s tebou budu dámo na koni a ty budeš držet pusu a krok, ať udělám cokoli, s tím se nedovedu ztotožnit. Ano, někomu třeba nevadí, když partner jde s chlapy na stripýz a někdo vyšiluje, když spraví muž sousedce pračku. Jsme každá jiná, ale ledacos se v životě zašmodrchá a v průběhu let změní. Časem třeba získáme nadhled nebo si jednou řeknem - škoda těch let, měla jsem to hodit za hlavu a netrápit se tím. Je hloupé, že v tom jsou děti - v téhle fázi bych zvolila oddělené bydlení. Kam ale s nimi...jsou přímí účastníci...střídavě se o ně starat a bydlet poblíž sebe...?

Lubar: Jo, mluvit ano, ale předem, ne až když se provalí něco, u čeho můžu od začátku předpokládat, že to partner za nevěru považovat bude. Znakem dospělosti není ani jedno z toho, co píšeš. Znakem dospělosti je to, že vím co od vztahu chci a jsem schopná to partnerovi sdělit a ustát to, že on možná bude chtít něco, co je s tím v diametrálním rozporu. A buď najít oběma vyhovující kompromis nebo vztah ukončit.
Kdyby si manžel vozil košile na mandl, byla bych nadšená, neb žehlení nesnáším. Vadit by mi to začalo a) pokud by to narušovalo rodinný rozpočet (mandl narozdíl od mé nedokonalé práce není zadarmo), b) pokud by mě ty košile nechal vyžehlit, věšel mi přitom bulíky na nos, jak to krásně umím a pak je tajně odvezl na ten mandl, abych o tom nevěděla.
S tou citovou a sexuální složkou je to poněkud problematičtější. Já tyhle věci vnímám jako to, co dělá partnerský vztah partnerským vztahem. Jasně že člověk je citově angažovaný i jinde a v některých věcech si třeba lépe rozumím s kamarádem než s partnerem, ale existuje prostě určitá úroveň, na které by už měl být jen ten partner - protože to z něj dělá partnera. Pokud na to potřebuju někoho jiného, je v tom vztahu pro mě něco špatně. Tu úroveň má samozřejmě každý jinde a pokud někomu nevadí, že partner uspokojuje své sexuální potřeby jinde, je to jeho věc. Mně by to vadilo. A nedokázala bych přesvědčovat sama sebe, že mi to vlastně nevadí.

Lubar: pořád tě to trápí...to není dobré

Kassy: možná že by ale lidi o tom, co je a co není nevěra,mluvit měli a teprve pak předpokládat nějakou věrnost... kde nevěra začíná? kde už je flirt za hranicí toho, co jsem ochotná snést? a je horší paralelní citová angažovanost nebo paralelní sexuální užití?
My jsme o tom s manželem nikdy nemluvili, taky jsme to prostě jen předpokládali... okolnosti života to semlely tak, že jsme si to vyjasnit museli a řekli jsme si, co ještě ano, a co už ne. Každý dlouhodobý vztah má několik složek - tu ryze praktickou, nudnou a otravnou, tu citovou a tu sexuální... A to, že si jeden něco doplňuje jen v jedné nemusí nutně znamenat, že i všechno ostatní je špatně. Žijeme v možná mylné iluzi, že v dobrém partnerském vztahu si dokážeme naplnit sto procent svých potřeb, ale ruku na srdce - které z nás nevadí, když si partner budu vozit svoje košile na žehlení na mandl jen proto, že my ten límeček nevyžehlíme až tak dobře? kterou neštve, že maminka vaří líp? a když si najde kamarádku, která mu líp rozumí v některých jeho duševních potřebách, je oheň na střeše... a co teprve, když mu náhodou uspokojí sexuální potřeby, které my uspokojit nedokážeme nebo nechceme?
Je znakem dospělosti, že se vzdáme svých potřeb nebo je znakem dospělosti, že necháme svého partnera, aby si některé své potřeby uspokojil bez nás?
Není to z mé strany teorie, tvrdě jsem si tohle v sobě musela vyřešit a pořád se k tomu vracím... že mě to taky dokáže žrát je jedna věc, druhá věc je, že se snažím si tohle připustit...

A ještě něco - Ivaně už asi muž nikdy věřit nebude. Na dovolené, v obchodě, při návratu domů ji může propalovat pohledy či trousit poznámky, na koho se dívá, komu volala, kde se zdržela. To vydrží jen naprosto otrlý jedinec, který má hroší kůži - věrnost se totiž nedá dokázat....Ivana dle mého mezi tyhle jedince nepatří. Už to svědčí o citovosti, že se přiznala....i na mučidlech by člověk raději nepřiznal, protože nechat si to každodenně dávat sežrat, to je tvrdý kalibr...Nedá se nic dělat, Ivana zaplatí tu nejtvrdší daň. Její bývalý partner dopadl stejně - taky ženu asi ztratil. Mezi námi, je to snad lepší, než se zbytek života trápit ve dvou.