Nevěru mi prý už odpustil, ale nechová se tak
Je mi osmatřicet let, jsem vdaná, máme dvě děti ve věku 11 a 10 let. S manželem jsme spolu osmnáct let včetně doby, kdy jsme spolu chodili. Žijeme celkem slušně, řekla bych jako každá normální rodina. Občas se pohádáme, ale to většinou rychle vyšumí. Děti jsou zdravé, docela hodné. Mohla bych říct, že mi v podstatě nic nechybí. Tyto řádky by asi měly být spíše psány v minulém čase.
Před rokem jsem totiž udělala něco, co mne dnes hodně mrzí. Zapletla jsem se v práci s kolegou a nezůstalo jen u společných obědů. Stýkali jsme se intimně asi tři měsíce. Věděli jsme, že je to jen nezávazný úlet, oba máme své rodiny a rozvádět jsme se nemínili. Bylo nám spolu ale dobře, vyloženě jsme jeden druhého vyhledávali. Po čtvrt roce jsme se dohodli, že vztah ukončíme, ale úplně se nám to nepodařilo. Ještě nějakou dobu jsme se občas sešli v soukromí…
Jak je známo, ve společnosti lidí se nic neutají. A i když jsme byli opatrní, přesto se okolí o našem vztahu dozvědělo a byla jen otázka času, kdy to nějaká dobrá duše donese našim partnerům. Stalo se. A byla to pořádná pecka. U mého milence to skončilo manželčinou žádostí o rozvod, u nás to zatím tak daleko nedošlo, i když mám dojem, že se k tomu schyluje.
Mého manžela zpráva o mé nevěře velmi zasáhla, cítil se dotčený, podvedený, prý mi maximálně věřil a já ho zklamala na tom nejcitlivějším místě. Chápala jsem ho a bylo mi to moc líto. Bohužel, co se stalo, už jsem vrátit nemohla. Omluvila jsem se, slíbila, že se už nikdy nic takového nestane. Nějakou dobu byl manžel skoro nemluvný, pak jsme si spolu sedli, všechno si společně vyříkali a dohodli se, že nebudeme kvůli jedné avantýře ničit dětem rodinu.
.jpg)
Já se snažím, opravdu. Vím, že mám máslo na hlavě, a dělám všechno pro to, abych své provinění odčinila. Jenže můj muž mi to vůbec neulehčuje. Od doby, kdy se o nevěře dozvěděl, se mnou ještě nespal, je odměřený, málomluvný, zapšklý. S dětmi komunikuje naprosto v pohodě, ale na mne je jak na cizí.
Trvá to už docela dlouho a já nevím, jestli to takhle vydržím dál. Vzduch mezi námi by se dal krájet, dusno je doslova k zalknutí. Ptala jsem se manžela, jak dlouho se takhle míní chovat, že se tak nedá žít. Jen pokrčil rameny a neřekl ani slovo.
Deptá mne to. Začala jsem uvažovat o rozvodu, i jsem mu to řekla, že pokud se mnou odmítá mluvit, nemusíme spolu žít. Na to mi odvětil, že v tom případě ať se připravím na to, že bude usilovat o svěření dětí do své péče. Prý jsem to já, kdo rozbíjí naši rodinu.
Ano, já jsem udělala něco, co se nedělá. Mrzí mne to, omluvila jsem se, snažím se všechno napravit. Ten, kdo teď ničí naši rodinu, je on. Tím, jak se chová, mi nedává absolutně šanci obnovit náš normální manželský život. Nevím, co bych ještě měla udělat, aby bylo všechno jako dřív.
Myslíte, že je ještě možnost, že se naše manželství srovná a zachrání? Je vůbec možné odpustit partnerovi nevěru a zapomenout na to? Nebo se mám připravit na to, že už to v manželovi navždy zůstane a tento můj škraloup se potáhne celým naším životem?
19.11.2010 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 110 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Manžel ji mlátí a ona si to nechá líbit
- Mám udržet manželství jen kvůli dětem?
- Miluji ho, ale je ženatý
Diskuse ke článku - Nevěru mi prý už odpustil, ale nechová se tak
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
S Johankou do puntíku souhlasím. 
K autorce - zkus si na cvíli představit, že je opačná situace, ta podváděná jsi Ty. Jak by Ti bylo? Jak dlouho bys s manželem nedokázala spát? A překousla bys to vůbec? Pak snad možná pochopíš, co se v něm asi odehrává.
ja zastavam nazor, ze nevera neni dukaz spatneho charakteru neverneho, ale dukaz spatneho vztahu. vetsinou je to dusledek toho, ze nekde neco nefungovalo uz predtim. ve funkcnich vztazuch vetsina lidi nema potrebu podvadet.
takze Ivano, vase manzelstvi ma sanci, pokud vyresite to co bylo schovany za tim romankem. ale to se vam asi samotnym nepovede, takze si sezente nejakeho poradce. a mimo jine bude potreba zapracovat i na naivnim pristupu typu - prece sem se omluvila, tak na to zapomen.
Bety:
tohle je další důkaz toho, že žádné "kvůli dětem" nefunguje...
Já jsem byla vždy věrná i když se vždy nechoval hezky a kvůli psychickému násilí a trochu i toho fyzického jsem zažádala o rozvod.
Já se manželovi nedivím, že se tak chová....tohle ti jen tak neodpustí. Můžeš být ráda, že se hned nerozvedl jako ta žena tvého milence, která skoncovala se svým mužem. Teď holt musíš nést následky a né se ještě rozčilovat, že není manžel jako dřív vůči tobě. Na takovou zradu jen omluva nestačí.
Ota: 
hmmm, klobasky 
.gif)
Myspule3: 
Já to prostě tak beru..člověk může chca nechca udělat partnerovi hodně ošklivejch věcí, nevědomky i vědomky, a asi je většina odpustitelnejch,ale třeba pro mě je nejdůležitější ve vztahu asi ta opora a důvěra, tudíž by mě ani nenapadlo partnera podrazit, veřejně navíc. Nikdy. Když mě naštve, tak můžu snít o tom,jak by mi s jiným bylo líp 
ale pokud to jdu uskutečnit, ničím to, co jsme budovali spoleně dlouhá léta a tudíž si nezaloužím nějaké ohledy. A tím že budeme říkat, že nevěra je dneska normální a "nikdy neříkej nikdy" a že je zbytečně zveličovaná a vlastně o nic nejde, tak tím z toho správnou věc neuděláme. Někdo to překousne, někdo to dělá, někomu to nevadí,ale myslím, že subjektivně to vadí každému, pokud má toho druhého rád a důvěřuje mu. A´t v tom, že nepřinese domů syfla, cizí dítě nebo že se na nás nevyprdne a nepůjde jinam, kde je mu zrovna teď líp. Za sebe já bych už nikdy nedůvěřovala a nespoléhala se 100%, vždycky bych byla našponovaná a čekala bych, kdy zas "zahřmí". Když mě kousne pes, tak mi může stokrát tu ruku olízat,ale důvěřovat mu už nikdy nebudu jako předtím - laicky a jednoduše vysvětleno.
.jpg)
Viv :o): dělají se takové s klobáskama a papričkama...
Říci to kvalitní uzeninou...
.jpg)
Ota: 
Ota: jo!
Tim jsem nechtela Ivanu kamenovat, jen jsem chtela nastinit, jak to muze jeji muz videt, chapat... myslim, ze s temito vecmi se proste tezko vyrovnava. Nekdy to ten vztah prezije, nekdy ne...
Na druhou stranu by me zajimalo, kdyby to bylo obracene, jestli by Ivana dokazala vsechny bolesti a ublizenosti si odbyt nekde o samote a na manzela se tvarit a chovat se k nemu jakoby se vubec nic nestalo... Muze se o to snazit, muze to zkouset a udelat vse mozne, aby na sobe nedala nic znat, ale i tak by to podle me bylo poznat, ze neni v pohode. Na druhou stranu - provinilec by mel byt aktivni smerem k protejsku a snazit se, aby dal druhemu najevo, ze mu jde o nej, ze ho ma rad, ze mu na nem zalezi... tim davam najevo, ze je mu to lito a ze chce veci napravit... Otazka tady je, jestli jeji muz ma potrebu ji trestat a je to truc chovani (coz je blby) nebo jestli fakt ho to dostalo natolik, ze to nejde ovladnout... anebo to muze byt oboji.
Viv :o): třeba by mu mohla přinést kytku ?
Myspule3: no ja nevim, i kdyz nadbiha a svadi, proste byt verna byt chci a udelam vse proto abych byla nebo ne. Ivana nechtela. Neni to snadny a podlehnout je lakave, bezesporu. Ale mam moznost rozhodnuti. A to je to co si myslim, ze Johanka74 mela na mysli. Tohle se nedela. To se nedeje samo, to jsem dovolila, aby se stalo. To je ten podraz.
Viv :o): to máš pravdu, autorka do toho šla vědomě. Já to spíš myslela tak, že prostě když se naskytne příležitost, když se v blízkém okolí objeví chlap, který ti začne nadbíhat, obdovovat tě, prostě svádět.....po letech manželského stereotypu si prostě myslím, že málokterá z žen odolá, přestože jsou jí známé následky, které to může mít. Ono je to risk, a ne vždy vyjde. No, a pak je třeba si k těm následkům postavit čelem, a řešit, pokud to manželství stojí za to.
