Stokrát nic umořilo maminu na mateřské dovolené
„A pak že ženský na mateřský dovolený nemají co dělat!“ objevil se před pár dny na redakční diskusi zoufalý výkřik Elen, jejíž syn se právě naučil otáčet na bříško. Bohužel jen na bříško. Zpět na záda to zatím nejde. Popřála jsem jí upřímnou soustrast, protože jsem si velmi živě vybavila, jak plodně a efektivně jsem i já zhruba před 16 lety trávila svou mateřskou dovolenou. Rázem mi hlavou začaly běžet vzpomínky.
Vyndat prádlo z pračky, otočit řvoucí dítě, které se právě naučilo otočit na bříško, zpátky na záda… pověsit dva kousky prádla, otočit řvoucí dítě zpátky na záda… pověsit dalších pár kousků prádla… otočit řvoucí dítě na záda…. otevřít dveře od koupelny… otočit řvoucí dítě na záda… posadit se na záchod, čůrat a přitom poslouchat řvoucí dítě, které chce otočit na záda… A tak dokola celý den.
Zrovna tak jsem si užívala na procházkách. Jen co jsme vyrazili z domu, synek mrsknul dudlíkem kamsi do křoví. Načež začal řvát, jako když ho na nože berou. Zvedla jsem cumel, opláchla proudem vody z láhve a zastrčila řvoucímu pacholíkovi do pusy. Ztichl, dvakrát přemýšlivě přežvýknul a pak poťouchle vyplivl dudlík do kaluže a začal řvát. Díky synkovi jsem tenkrát měla výborně vypracované všechny svaly, jelikož jsem za jednu jedinou procházku udělala tak dvě stě shybů. A musela jsem s sebou vozit 2-3 litry vody, aby to stačilo na permanentní oplachování dudlíku. Batolata, u nichž se už v raném věku začaly projevovat známky geniality, dokázala dudlíkovou show úspěšně obměňovat. Velmi oblíbenou alternativou bylo u nás například řinčící chrastítko padající pravidelně ve dvouminutových intervalech na betonový chodník. Zvláštní je, že mého syna nikdy nenapadlo vyhazovat chrastítka s nenápadným nebo libým zvukem. Zasedl si na ta nejhlučnější a nejřinčivější. Možná si řeknete, proč jsem synka nenechala jednoduše řvát a proč jsem se stala jeho dobrovolným otrokem. Inu, párkrát jsem to vyzkoušela. Vydržel řvát klidně dvě hodiny v kuse a několikrát se během té doby stihl dokonce dusit. A tak jsem to časem vzdala.
Anebo podkládání hlavičky. Nevím, jestli se to dnes ještě dělá, ale za mého mládí se dbalo na to, aby hlavička miminka byla řádně vytvarována. Některé děti však bohužel preferovaly ležení s hlavičkou otočenou pouze na jednu stranu. Nezbylo než hlavičku podkládat. Polštářkem, kilovkou moučkového cukru, prostě čímkoli, co aspoň na chvíli zafixovalo hlavičku v požadované poloze. Mimino, ačkoli teprve měsíční či dvouměsíční, však bylo 
vynalézavé. Naučilo se šoupáním odsunout o dva centimetry vedle a ejhle, během dvou tří minut byla hlavička zase otočena na preferovanou stranu. Skoro každá mamina v mém okolí, mne nevyjímaje, tak v panické hrůze z šišaté hlavy svého potomka strávila tři čtvrtiny svého denního času podkládáním hlavičky. Mám takový pocit, že mít dítě teď, kašlu na to a nechám dítko, ať si z hlavy klidně vyrobí cosi připomínající tvarem rugbyový míč. Jo, tomu se říká životní nadhled.
Z libých úvah na téma "dítě se čtvercovou, případně kuželoidní hlavičkou" mne vytrhla Meryl, která si coby zasloužilá matka vybavila další z vytrvalostních aktivit našich milovaných dětiček a do redakční diskuse přispěla svým dílem: „To si pamatuju! To samý bylo se stoupáním na nohy. Ivka se vždycky po šprušlích postýlky vyšplhala do stoje. Děsně se jí to líbilo, ale za chvilku ji nožičky začaly bolet, tak začala vřískat. Já přiběhla, posadila ji a do minuty už holka zase stála…Ta úleva, když se konečně naučila dřepnout si sama!“
Merylin příspěvek mi navodil další vzpomínky. Naprosto nejšílenější období mé mateřské dovolené totiž nastalo, když se mí synkové naučili postavit se a chvíli stát bez opory, ovšem rovnováha byla ještě nedokonalá, a tudíž přechodná. Obvykle to vypadalo tak, že se synek, celý rudý ve tváři námahou, postavil, chvíli se kýval jako třtina ve větru a pak se zřítil, naprosto rovně jako prkno na zem dozadu. Samozřejmě přímo na hlavu. Bylo jedno, jestli byl na podlaze, v ohrádce nebo v postýlce. Prostě se postavil a - PRÁSK. V postýlce to bylo ještě horší než na zemi. Tam totiž hrozilo, že si pádem na šprušle zlomí vaz. V té době jsem ve snaze uhlídat děcko nejedla, nechodila na záchod a možná ani nedýchala. Nezřídka jsem přemýšlela o výhodách svěrací kazajky. Problém byl v tom, že svěrací kazajka velikosti 90 - 110 jaksi nebyla k dostání. I přes veškerou mou sledovací snahu sebou každý z mých synů několikrát takto velmi efektně prásknul o zem. Dodnes žasnu, že mají oba kluci nadprůměrné IQ. I když, možná se jim právě tenkrát při těch pádech na kebuli rozsvítilo...
Skoro celou mateřskou to prostě bylo "kdo s koho". Nevadilo mi přebalování, kojení, praní plen, žehlení, vyvařování lahviček ani spousta dalších činností. Vadilo mi, že si ze mne moje dítě chvílemi viditelně dělá šprťouchlata! Někdy si mysím, že jsou naše děťátka mimozemšťani, kteří nás testují a zjišťují, kolik toho vydržíme. Já to přežila kupodivu ve zdraví. Ovšem toho troubu, který vymyslel název „mateřská dovolená“, bych za trest nechala pověsit do průvanu. A ani se neptejte, co jsem měla chuť udělat svému manželovi, když se večer vrátil domů a při pohledu na vyčerpané stvoření před sebou udiveně pronesl: "Unavená? A co jsi tady prosím tě celý den dělala?"
A co vy? Taky vzpomínáte na mateřskou „dovolenou“ a na stokrát nic, co umořilo osla?
29.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 110 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Stokrát nic umořilo maminu na mateřské dovolené
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Kadla: 
.gif)
Markýza: ono to ve výbavě domácnosti není 
tu pračku a sušičku mám taky, ty děti jen o půl roku starší, prvorozeného poměrně dost náročného, práci k tomu mám taky... plus k tomu mám barák se zahradou, a hrabe mi občas slušně a nestydím se si to přiznat . A to, o hrůzo, si ještě platím chůvu, protože nemám ani jednu babičku a bez chůvy už bych byla v Bohnicích a nejspíš i rozvedená...
Ale teď zrovna nastává báječný čas, práce je trochu míň (zas hůř vyjdeme s penězi), bazén a stín na zahradě stáhne k nám všechny děti z okolí (zas je třeba to teda udržovat a je tu větší humbuk) a ještě bude luxus dovolené (ale zas se mi o jedno dítě nebude starat zařízení...) Zrovna sedím na zahradě a pozoruju spokojeného pětiletého syna jak si užívá v bazénu, mladší před chvílí usnul, a ano, v tuto chvíli si čas mateřské fakt užívám... ale radši se mě neptejte za tři hodiny, až je budu všechny nakládat do auta a poženeme se na poslední hodinu jednoho kroužku
.jpg)
monja: Hele, my byly těhotné spolu.. Já taky byla na mateřské před 20 a 16 lety 
Markýza: Taky jsem nějakou dobu ještě vyvařovala na sporáku (a to mi není tolik...) Když jsme pak po nějaké době pořídili pračku, to bylo radosti na Starém Bělidle 
. Taky jsem při prvním žehlila pleny do 5 měsíců.. U mladšího syna to už bylo úplně o něčem jiném. Začaly se vyrábět papírové pleny, už jsme měli automatickou pračku.. to bylo nebe a dudy co do času věnovaného domácím činnostem. Ale jak říkám, domácí práce spojené s mateřskou mi nikdy nevadily. Zato nevyspání strašlivě... a strach o děti, když byly nemocné...
Kotě: byla jsem na MD před 20 a 16 lety, takže, prala sice pračka, nicméně stála ve sklepě - dvě patra ode mně, tudíš á dvě hodiny seběhnout, nacpet, event vybrat a šupity dupity do druhého patra pověsit na balkon, sušička byla pouhým snem, taktéž myčka, nuádobí jsem myla já, plenky byly látkové, papírové až pro dceru- jaká to úleva !!! Zábava pro mimina s matkama jako třeba bazén, cvičení, nějakej ten macík či jiný klubík ani omylem, v telce tak maximálně federální kriminální ústředna pátrá a o patro níž nejdokonalejší ze všech matek, která mi neopomněla vždy včas sdělit, že límeček na mimi košilce MUSÍ být naškrobený - zřejmě aby dítěti co nejdříve uřízl hlavičku, či co 
takže probíhaly návštěvy pískoviště, stejně postižených kamarádek a různé společné výlety nejlépe na celý den - jen pro pořádek není to stížnost, ale pouhá vzpomínka, mmch byla jsem s dětma doma určitě ráda, ale těšila jsem se do práce ....
.jpg)
Kotě: 12:12 - nevím, kdo ten článek mohl pochopit jako stěžování si, podle reakcí všech ho naprosto správně přijaly jako pohodovou a úsměvnou vzpomínku na období života, které třeba pro autorku moc pohodové nebylo
no a tvrdit, že zvládáš dvě dětim když máš jedno celý den ve školce to není trochu nasázka - zvládáš jedno, o druhé se starjí placené síly.
A že pracuješ, je jen tvoje rozhodnutí, ne každá může na matřeské pracovat, holt ne všechny mají tu možnost, pracovat doma. A před dvaceti lety taky nebyly vymoženosti jako je sušička a myčka běžným vybavením domácnosti, představ si, že já jsem ještě vyvařovala plínky na sporáku
Nestěžuju si, jen jsem chtěla abys z toho piedstalu trochu spadla.
.jpg)
annie: tvá poslední veta nemá chybu- a ponevadz vzpomínky na vse nepríjemné nebo obtízné se casem vytrácejí - budes s láskou vzpomínat na krásné chvíle s miminky a batolaty, protoze to se uz nikdy nevrátí. Ten nádherný pocit, ze to malé bezmocné stvorenícko, které mámu nadevse potrebuje a bezmezne ji miluje - ten totiz netrvá tak dlouho, jak by si matka prála a pak se jeden nestací divit
Malé deti - malé starosti, velké deti - velké starosti.
Sheeni: proto jsem tě litovala (to druhé bylo myšleno jako nenápadná připomínka pro ostatní - já to fakt nesnáším
)
Sofffie: 11:23 - no co, aspoň budou hezky spinkat - stejně si myslím, že se to zbytečně zveličuje - já se nacpala jahodama hned v porodnici a malý neměl ani pupínek, sklenka vína po jídle je dobrá na trávení a do mlíka se dostane tak nepatrné množství alkoholu, že se o tom nedá ani mluvit - nealko pivo má větší obsah
Kadlo, bezva článek. Taky jsem pochopila, že si nestěžujete - jde o to, že na MD nejsou některé dny růžové a hodně záleží na tom, jak jsou dětičky "naladěné". Některé je spavec, některé "lezec"....mám tři děti a každé bylo jiné. Spíš bych rozdělila MD na období, kdy bylo dost peněz a kdy méně. Zažila jsem obě varianty, někdy to bylo fakt těžké...ale i tak vzpomínám na všechny MD s láskou...
lonkue 10.05:
annie:
.JPG)
Mě ten článek vůbec nevyzněl vážně, ani katastroficky, ani jako stížnost.
Hezky mě po ránu naladil.
Já si na "mateřskou dovolenou" nestěžuju. Ale jsou okamžiky, kdy nepluju zrovna na růžovém obláčku - spíš pletu nohama v rauši způsobeném nevyspáním, na rameni ublink a ve tváři nepřítomný výraz.
Ale to k tomu patří a na důchodě budu mít nač vzpomínat. 
Kotě: Ovšem ten článek jsem psala jako legraci, ne jako stížnost. Ten totiž opravdu popisuje to "stokrát nic, co umořilo osla" a ne nějaké vážné problémy na mateřské. Pokud článek vyzněl příliš vážně, moje chyba 
Kadla: No, ono záleží na tom, co považuješ za problémy a co ne, někdo by třeba moje syny, zejména staršího, za problémové označil, já je za takové nepovažuju... ale samozřejmě, že jsem ráda a opravdu si nemám na co stěžovat, kluci jsou moje zlatíčka 
Když dítě onemocní, tak je to hrozný 
člověk se může zbláznit, protože mu nemůže nijak pomoct, i když by tak hrozně chtěl 
