Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Můj první čaj v životě byl s největší pravděpodobností heřmánkový. Dával se totiž miminům proti bolení bříška. Na ten svůj si samozřejmě nevzpomínám, ale matně si vybavuji, že jsem ucucávala z láhve mému o pět let mladšímu bráškovi. Ovšem ne proto, že bych měla takovou žízeň nebo potěšení z heřmánku, ale spíše ze zlosti. Strašně jsem totiž žárlila, a kdyby bráška jedl veverčí hovínka, určitě bych mu je kradla a jedla je taky.

První skutečný čajový požitek si vybavuji z doby, kdy mi bylo asi šest let. Moje babička smažila nepřekonatelné křupavé bramboráčky a k nim mi vždycky uvařila lipový čaj slazený medem. Každým rokem chodila sbírat lipový květ do blízké aleje a sušený květ pak na celou zimu krásně provoněl celý babiččin byt.

Doma s rodiči se čaji moc pozornosti nevěnovalo. Táta většinou uvařil obyčejný černý čaj - on tenkrát moc velký výběr nebyl, vlastně tenkrát nebyl vůbec žádný výběr. Táta do hrnku vrazil tři lžičky cukru nebo tam nalil ovocný sirup a bylo vymalováno. Teprve když jsem se vdala a po Praze těsně před revolucí (a hlavně po ní) začaly růst čajovny jako houby po dešti, zjistila jsem, že existuje i něco jiného než PIGI čaj. Nadšeně jsem zkoušela všechny černé čaje ochucené nejrůznějšími ovocnými chutěmi nebo třeba vanilkou a odvážně jsem se pouštěla i do druhů, které jsem si pak už raději nikdy nedala. Třeba kouřový čaj, který voněl jako uzené, chutnal jako uzené (a dost možná to i bylo vyvařené uzené).

Žádný z těch exotických čajů mi k srdci nepřirostl. Klasický černý čaj mi neslazený nechutnal a slazený jsem si kvůli figuře dopřávat nemohla. Ochucené černé čaje mne brzy znudily. Na příchuť vanilky a smetany jsem začala být téměř alergická, asi proto, že ji výrobci baleného čaje cpali (a cpou) téměř do všeho. Čistě ovocné čaje mi svou přílišnou kyselostí, kterou způsobuje ibišek, dodnes způsobují pálení žáhy.

A tak se mým vyvoleným čajovým druhem a souputníkem stal před dvěma lety zelený čaj a bílý čaj. Oba druhy jsou lahodné i bez oslazení. Vybírám si převážně neochucené druhy. Z ochucených mám ráda zelený čaj s citronem a bílý čaj s červenými plody, ten je v mém žebříčku čajů úplně na prvním místě.

A jaký čaj pijete vy? Pijete od dětství tentýž, nebo se vaše chutě s časem mění a přebíháte mezi různými čji stejně, jako jsem po celý svůj život přebíhala já? Máte už vybrán svůj vyvolený čaj?

Z  HISTORIE ČAJE

O vynálezu čaje koluje několik legend. Poprvé je čaj zmiňován v čínské historii v době 2700 let před naším letopočtem, v době císaře Shen Nung. O něm se říká, že objevil čaj během jedné ze svých cest po čínské říši. Když udělal krátkou zastávku k odpočinku, spadlo několik lístků z jednoho keře přímo do jeho šálku s převařenou vodou k pití. Z jeho šálku vystoupila lahodná vůně a zvědavý císař ochutnal nápoj, který tak vznikl náhodou. Nápoj nejen že měl vynikající chuť, ale i osvěžující a posilující účinek. Císař byl ze svého objevu tak nadšen, že začal propagovat zázračný keř. První číský název pro čaj byl "te" a ten se pak změnil na "chai".
Evropě byl čaj poprvé představen v roce 1610, kdy připlul první náklad čaje na holandské obchodní lodi. Po delší dobu byl dovoz čaje omezený, neboť cesty trvaly velmi dlouho. Někdy byla loď na cestě téměř celý rok. V důsledku toho se čaj stal drahým zbožím. Během 18. století došlo ke snížení ceny čaje, což přispělo k jeho rozšíření a popularitě.

Čím výše se čaj pěstuje, tím je kvalitnější. Největšími světovými pěstitelskými zeměmi jsou Čína a Indie, které společně zajišťují asi polovinu světové produkce.  Se sklizní se může začít, když jsou čajové keře přibližně čtyři roky staré. Normálně se čajové lístky sbírají ručně, čímž se sklizeň stává nesmírně náročnou na pracovní sílu. Čaj je možné sklízet kdykoliv během roku, ale lístky jsou nejlepší během suchého monzunového období.

V některých oblastech, kde je nedostatek pracovní síly, je ruční práce nahrazena stroji, ale kvalita sklizeného čaje tak může zásadním způsobem poklesnout. Pro sklizeň čaje se používají tři techniky: standardní sklizeň, při které se sklízejí dva lístky a jeden pupen, střední sklizeň (tři lístky a jeden pupen) a hrubá sklizeň (čtyři lístky a jeden pupen na stopce). Čím je sklizeň výběrovější, tím lepší bude čaj. Na výše položených plantážích, které mají nejlepší podmínky pro pěstování vysoce kvalitního čaje, se používá výhradně výběrová sklizeň.

Čajové keře žijí dlouhou dobu. Assamica se dožívá v průměru 40 let, avšak Sinensis může rodit až po dobu 100 let. (Zdroj: www.pickwicktea.com)