Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„A pak že ženský na mateřský dovolený nemají co dělat!“ objevil se před pár dny na redakční diskusi zoufalý výkřik Elen, jejíž syn se právě naučil otáčet na bříško. Bohužel jen na bříško. Zpět na záda to zatím nejde. Popřála jsem jí upřímnou soustrast, protože jsem si velmi živě vybavila, jak plodně a efektivně jsem i já zhruba před 16 lety trávila svou mateřskou dovolenou. Rázem mi hlavou začaly běžet vzpomínky.

Vyndat prádlo z pračky, otočit řvoucí dítě, které se právě naučilo otočit na bříško, zpátky na záda… pověsit dva kousky prádla, otočit řvoucí dítě zpátky na záda… pověsit dalších pár kousků prádla… otočit řvoucí dítě na záda…. otevřít dveře od koupelny… otočit řvoucí dítě na záda… posadit se na záchod, čůrat a přitom poslouchat řvoucí dítě, které chce otočit na záda… A tak dokola celý den.

Zrovna tak jsem si užívala na procházkách. Jen co jsme vyrazili z domu, synek mrsknul dudlíkem kamsi do křoví. Načež začal řvát, jako když ho na nože berou. Zvedla jsem cumel, opláchla proudem vody z láhve a zastrčila řvoucímu pacholíkovi do pusy. Ztichl, dvakrát přemýšlivě přežvýknul a pak poťouchle vyplivl dudlík do kaluže a začal řvát. Díky synkovi jsem tenkrát měla výborně vypracované všechny svaly, jelikož jsem za jednu jedinou procházku udělala tak dvě stě shybů. A musela jsem s sebou vozit 2-3 litry vody, aby to stačilo na permanentní oplachování dudlíku. Batolata, u nichž se už v raném věku začaly projevovat známky geniality, dokázala dudlíkovou show úspěšně obměňovat. Velmi oblíbenou alternativou bylo u nás například řinčící chrastítko padající pravidelně ve dvouminutových intervalech na betonový chodník. Zvláštní je, že mého syna nikdy nenapadlo vyhazovat chrastítka s nenápadným nebo libým zvukem. Zasedl si na ta nejhlučnější a nejřinčivější. Možná si řeknete, proč jsem synka nenechala jednoduše řvát a proč jsem se stala jeho dobrovolným otrokem. Inu, párkrát jsem to vyzkoušela. Vydržel řvát klidně dvě hodiny v kuse a několikrát se během té doby stihl dokonce dusit. A tak jsem to časem vzdala.

Anebo podkládání hlavičky. Nevím, jestli se to dnes ještě dělá, ale za mého mládí se dbalo na to, aby hlavička miminka byla řádně vytvarována. Některé děti však bohužel preferovaly ležení s hlavičkou otočenou pouze na jednu stranu. Nezbylo než hlavičku podkládat. Polštářkem, kilovkou moučkového cukru, prostě čímkoli, co aspoň na chvíli zafixovalo hlavičku v požadované poloze. Mimino, ačkoli teprve měsíční či dvouměsíční, však bylo vynalézavé. Naučilo se šoupáním odsunout o dva centimetry vedle a ejhle, během dvou tří minut byla hlavička zase otočena na preferovanou stranu. Skoro každá mamina v mém okolí, mne nevyjímaje, tak v panické hrůze z šišaté hlavy svého potomka strávila tři čtvrtiny svého denního času podkládáním hlavičky. Mám takový pocit, že mít dítě teď, kašlu na to a nechám dítko, ať si z hlavy klidně vyrobí cosi připomínající tvarem rugbyový míč. Jo, tomu se říká životní nadhled.

Z libých úvah na téma "dítě se čtvercovou, případně kuželoidní hlavičkou" mne vytrhla Meryl, která si coby zasloužilá matka vybavila další z vytrvalostních aktivit našich milovaných dětiček a do redakční diskuse přispěla svým dílem: „To si pamatuju! To samý bylo se stoupáním na nohy. Ivka se vždycky po šprušlích postýlky vyšplhala do stoje. Děsně se jí to líbilo, ale za chvilku ji nožičky začaly bolet, tak začala vřískat. Já přiběhla, posadila ji a do minuty už holka zase stála…Ta úleva, když se konečně naučila dřepnout si sama!“

Merylin příspěvek mi navodil další vzpomínky. Naprosto nejšílenější období mé mateřské dovolené totiž nastalo, když se mí synkové naučili postavit se a chvíli stát bez opory, ovšem rovnováha byla ještě nedokonalá, a tudíž přechodná. Obvykle to vypadalo tak, že se synek, celý rudý ve tváři námahou, postavil, chvíli se kýval jako třtina ve větru a pak se zřítil, naprosto rovně jako prkno na zem dozadu. Samozřejmě přímo na hlavu. Bylo jedno, jestli byl na podlaze, v ohrádce nebo v postýlce. Prostě se postavil a - PRÁSK. V postýlce to bylo ještě horší než na zemi. Tam totiž hrozilo, že si pádem na šprušle zlomí vaz. V té době jsem ve snaze uhlídat děcko nejedla, nechodila na záchod a možná ani nedýchala. Nezřídka jsem přemýšlela o výhodách svěrací kazajky. Problém byl v tom, že svěrací kazajka velikosti 90 - 110 jaksi nebyla k dostání. I přes veškerou mou sledovací snahu sebou každý z mých synů několikrát takto velmi efektně prásknul o zem. Dodnes žasnu, že mají oba kluci nadprůměrné IQ. I když, možná se jim právě tenkrát při těch pádech na kebuli rozsvítilo... 

Skoro celou mateřskou to prostě bylo "kdo s koho". Nevadilo mi přebalování, kojení, praní plen, žehlení, vyvařování lahviček ani spousta dalších činností. Vadilo mi, že si ze mne moje dítě chvílemi viditelně dělá šprťouchlata! Někdy si mysím, že jsou naše děťátka mimozemšťani, kteří nás testují a zjišťují, kolik toho vydržíme. Já to přežila kupodivu ve zdraví. Ovšem toho troubu, který vymyslel název „mateřská dovolená“, bych za trest nechala pověsit do průvanu. A ani se neptejte, co jsem měla chuť udělat svému manželovi, když se večer vrátil domů a při pohledu na vyčerpané stvoření před sebou udiveně pronesl: "Unavená? A co jsi tady prosím tě celý den dělala?" 

 A co vy? Taky vzpomínáte na mateřskou „dovolenou“ a na stokrát nic, co umořilo osla?