Jsi strašnej! A to jsem ti dneska chtěla upéct štrůdl!
„Není kostelíčka, aby v něm nebylo kázáníčka,“ říkávala moje babička vždycky, když jsem si postěžovala, že jsme se s manželem trochu pohádali. Jiné moudro zase praví, že na partnerských hádkách je nejkrásnější to usmiřování, které většinou následuje.
No, nevím. Mně to „sladké usmiřování“ většinou moc nešlo. Když přišla bouřlivější výměna názorů a hádka neskončila nějakým oboustranným vysvětlením, obvykle jsem na následné manželské radovánky chuť zrovna neměla. Připadlo mi, že křivdu, která na mě byla právě spáchána (a to byla dle mého názoru pokaždé), nemůže odčinit ani několikanásobný orgasmus.
Až s postupujícím věkem jsem se naučila nevidět za každou hádkou zásadní problém, kvůli kterému bych byla schopná okamžitě vyplňovat rozvodová lejstra. Naučila jsem se nestartovat na první našlápnutí a radši jsem počítala do deseti. Už při čísle „šest“ mi většinou došlo, že kvůli takové prkotině nebudu přece svou energii investovat do nějaké zbytečné slovní přestřelky.
S mým současným přítelem se téměř nehádáme. A když, tak je to většinou právě kvůli těm drobnostem. Ne, že bychom je vyhledávali, ale čas od času to prostě zajiskří, jeden druhému předvedeme, kolik jsme schopní vyloudit ze svého hrdla decibelů, a poté se demonstrativně rozprchneme do různých koutů našeho 3 + 1. Pokud nepovažuji ze své strany hádku za ukončenou, chodím v pravidelných intervalech do partnerova hájemství a doštěkávám na něj ještě poslední „zaručeně nevyvratitelné“ argumenty, na něž on odpovídá absolutním mlčením, čímž mne dostává do stavu, kdy se blížím k infarktu. Když mi argumenty dojdou, konečně se i já někam uklidím a pár minut přemítám o tom, jak jsou ti chlapi strašní, sobečtí, samolibí, nesnesitelní a proč my jemné a křehké ženy s těmito individui vlastně jsme. Bez nich by nám bylo přece mnohem lépe. A to jsem mu, já blbá, chtěla zrovna dneska upéct štrůdl!
Uběhne přibližně půl hodina a mně začne docházet, že „to byla panebože zase ptákovina, kvůli které jsme se chytli“. Zajímavé je, že ve stejném časovém úseku dospěje k podobnému závěru i přítel, a pak už je otázkou několika málo minutek, kdy se z jedněch nebo z druhých úst ozve usmiřující: „Chceš kafe?“ Kladná odpověď je známkou toho, že bouřka je zažehnána, vše odpuštěno, peprnější výrazy zapomenuty... a při pití kávy se už dokážeme oba sami sobě zasmát.
Nějaká dlouhotrvající dusna se u nás skutečně nekonají. Představa, že bychom spolu nemluvili třeba i celý den, nebo nedej bože několik dnů, je pro nás absolutně nepřijatelná. Na druhou stranu, takové vypuštění ventilu je někdy moc užitečné, člověku se tááák krásně uleví.
Jak to máte doma vy? Hádáte se a usmiřujete? Umíte se omluvit? Dokáže se omluvit váš partner vám? A co dusno? Bývá takové, že by se dalo krájet, nebo se ho snažíte co nejrychleji rozptýlit?
21.9.2007 Rubrika: | Komentářů 113 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsi strašnej! A to jsem ti dneska chtěla upéct štrůdl!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Meryl! My se s továrníkem taky prakticky nehádáme. Ale zrovna včera večer jsem vylítla z obýváku, práskla dveřma a šla se uklidnit do koupelny. Tam jsem přemýšlela o tom, jak jsou ti chlapi strašní, sobečtí, samolibí, nesnesitelní a proč my jemné a křehké ženy s těmito individui vlastně jsme. Bez nich by nám bylo přece mnohem lépe!! 
Nyotaimori: 
Taky nemám partnera, ale jednu dobu jsem se dost hádala se sestrou, nebo s otcem. Startovala jsem hned a taky za ní chodila doštěkávat argumenty 
Teď se nehádám s nikým a dost mi to vyhovuje 
U nás je to opačně. Manžel je tzv. samonasírací a já jsem ten uhlazovač. Jenže někdy už mi chybí energie k uhlazování sporů, neb těchhle pesimistů mám doma tři kousky, a bouchnou ve mně saze. To pak dokážu být hodně jedovatá, a otestuji kvalitu svého hlasového fondu. 
Manžel se pak tak týden tváří jako nafrněná subreta, a řešíme jen záležitosti týkající se nutného živoření domácnosti. Po týdnu ho to přestane bavit, a začne se bavit úplně normálně.
Nehrotím to, a příměří v pohodě přijmu. 
.gif)
My máme s přítelem krásný vztah. Ale také se hádáme kuli těm maličkostem. A když vim, že je to jeho vina, říkám si, tak ted s nim mluvit nebudu třeba celej den! 
Ale já to prostě nevydržim a přítel naštěstí taky ne. Takže je za chvilku všechno v pořádku. 
A za to jsem ráda.!!!
já to mám podobně jako dadka, přítel je flegmouš, já jsem povahy trochu prudší, takovej malinkej raplík, takže taky většinou já se snažím věci řešit, debatovat (pravda zvýšeným hlasem) a on je naprosto v klidu, čímž mě vytočí ještě víc, nakonec dojde k jakés takés dohodě, já se zklidním a pak už se normálně bavíme. nedokážu být nemluvná celý den
.jpg)
Trvá celkem dost dlouho nez me chot nastve, protoze si ríkám, ze nebudu plýtvat energií k vuli blbostem. Manzel si pak stezuje, ze málokdy bouchnu do stolu a reknu co me stve. Takze obcas kdyz to opravdu prezene (naposledy si dlouhodobe pujcil auto od bráchy, nic mi nerekl a já prisla domu, svagrova prítelkyne sedela na schodech s klícema a papírama od auta a stylem, tady ho máte, pojistení stojí kolem 500 na mesíc a my ho stejne nemáme kde parkovat odjela) mu prásknu dverma a servu ho a on mi pak klidne rekne, ze si problém nechá projít hlavou a nechá me stát srsící síru a odejde. Pár dní nato prijde s vysvetlením nebo navrzením resení. Obdivuji sama sebe, ze jsem ho jeste nezavrazdila .
Startuju na první našlápnutí.Manžel je celkem kliďas a hodně vydrží.Ale když už je toho dost, dokáže zařvat, že raději zmlknu. Když se hádáme, vedu většinou monolog. Taky potom chodím a doštěkávám svoje argumenty.Dokážu nemluvit i celý den, protože se vždycky cítím ukřivděna, že právě já, hodná, krásná, pracovitá a inteligentní jsem si vzala zrovna jeho... Ale většinou si vyměňujeme názory kvůli prkotině.
Nemám partnera. Kdybych si takové zvířátko pořídila, musel by mi být naprosto podřízen, tj. žádné hádky by se nekonaly. :)
