Jsi strašnej! A to jsem ti dneska chtěla upéct štrůdl!
„Není kostelíčka, aby v něm nebylo kázáníčka,“ říkávala moje babička vždycky, když jsem si postěžovala, že jsme se s manželem trochu pohádali. Jiné moudro zase praví, že na partnerských hádkách je nejkrásnější to usmiřování, které většinou následuje.
No, nevím. Mně to „sladké usmiřování“ většinou moc nešlo. Když přišla bouřlivější výměna názorů a hádka neskončila nějakým oboustranným vysvětlením, obvykle jsem na následné manželské radovánky chuť zrovna neměla. Připadlo mi, že křivdu, která na mě byla právě spáchána (a to byla dle mého názoru pokaždé), nemůže odčinit ani několikanásobný orgasmus.
Až s postupujícím věkem jsem se naučila nevidět za každou hádkou zásadní problém, kvůli kterému bych byla schopná okamžitě vyplňovat rozvodová lejstra. Naučila jsem se nestartovat na první našlápnutí a radši jsem počítala do deseti. Už při čísle „šest“ mi většinou došlo, že kvůli takové prkotině nebudu přece svou energii investovat do nějaké zbytečné slovní přestřelky.
S mým současným přítelem se téměř nehádáme. A když, tak je to většinou právě kvůli těm drobnostem. Ne, že bychom je vyhledávali, ale čas od času to prostě zajiskří, jeden druhému předvedeme, kolik jsme schopní vyloudit ze svého hrdla decibelů, a poté se demonstrativně rozprchneme do různých koutů našeho 3 + 1. Pokud nepovažuji ze své strany hádku za ukončenou, chodím v pravidelných intervalech do partnerova hájemství a doštěkávám na něj ještě poslední „zaručeně nevyvratitelné“ argumenty, na něž on odpovídá absolutním mlčením, čímž mne dostává do stavu, kdy se blížím k infarktu. Když mi argumenty dojdou, konečně se i já někam uklidím a pár minut přemítám o tom, jak jsou ti chlapi strašní, sobečtí, samolibí, nesnesitelní a proč my jemné a křehké ženy s těmito individui vlastně jsme. Bez nich by nám bylo přece mnohem lépe. A to jsem mu, já blbá, chtěla zrovna dneska upéct štrůdl!
Uběhne přibližně půl hodina a mně začne docházet, že „to byla panebože zase ptákovina, kvůli které jsme se chytli“. Zajímavé je, že ve stejném časovém úseku dospěje k podobnému závěru i přítel, a pak už je otázkou několika málo minutek, kdy se z jedněch nebo z druhých úst ozve usmiřující: „Chceš kafe?“ Kladná odpověď je známkou toho, že bouřka je zažehnána, vše odpuštěno, peprnější výrazy zapomenuty... a při pití kávy se už dokážeme oba sami sobě zasmát.
Nějaká dlouhotrvající dusna se u nás skutečně nekonají. Představa, že bychom spolu nemluvili třeba i celý den, nebo nedej bože několik dnů, je pro nás absolutně nepřijatelná. Na druhou stranu, takové vypuštění ventilu je někdy moc užitečné, člověku se tááák krásně uleví.
Jak to máte doma vy? Hádáte se a usmiřujete? Umíte se omluvit? Dokáže se omluvit váš partner vám? A co dusno? Bývá takové, že by se dalo krájet, nebo se ho snažíte co nejrychleji rozptýlit?
21.9.2007 Rubrika: | Komentářů 113 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsi strašnej! A to jsem ti dneska chtěla upéct štrůdl!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
LenkaT.: to jo ... ale judo není nebezpečný sport pro hádavé
1.málokdo doma nosí něco za co se dá uchopit a přehodit
2. ani na ty tanečky před před chvatem není doma místo
3. žena má o 35-40 kilo míň než já tak snad i to karate bych přežil
Stanik: možná sem to trochu přehnal .... jojo tyhle rozvody a rozchody u známých, příbuzných a sousedů se kterými se člověk dále stýká a je pořád nucen "zaujímat stanoviska" to je pech...
Já taky startuju na první našlápnutí, ale o to rychleji vyhasnu. V závislosti na důvodu hádky se následně buď rozesměju nebo rozbrečím. 
Přítel je flegma, nekřičí, ale věcně argumentuje, což mě obvykle vytáčí ještě víc. A taky mě vytáčí, když mi říká, že se nemusím vztekat. Musím! Já ze sebe potřebuju emoce dostat, jinak na to pořád myslím a jsem naprosto nepoužitelná.
Ota: a to ja neodpoustim, jakmile nekdo ublizi me rodine, ci nej pratelum, ma to na cely zivot...proste ho nebudu akceptoévat nikdy, to se radeji prestanu stykat i stim znamym
Ota: protoze to urvane ma na krku moje nejlepsi kamardaka, ktere timto bylo ublizeno
u nás se nehádáme my, ale já a 
mlčí a tím mě vytáčí ještě víc. ale žádný dlouhý nemluvení nebo tak něco to nevedem.
Stanik: to nechápu proč tě zajímá osud nějakého uřváněte ?
Ota: ještě že manželka nedělala coby sport třeba judo, nebo karate, to by bylo teprve tóčo.
Jsem tvor, který nesnáší hádky. Jsem zastáncem toho, že naprosto vše se dá řešit v klidu. Když můj muž někdy vybuchne, samozřejmě, že bezdůvodně - odcházím z místnosti. Nehodlám plýtvat energií na nesmysly a navíc se v afektu podle mého názoru nikdy nic nevyřeší. 
U nás je to stejné jako u většiny,kvůli důležitým věcěm se nehádáme-ty jsou dány,ale když manžel přijde s nějakou pikačovinou a tu se snaží prosadit,tak to je pak itálie.Třeba chtěl minulý týden,vecpat do kuchyně gauč a tudíž lednička půjde do předsíně
.A jelikož jeho "geniální" nápad nejsem schopna pojmout objektivně,zhádali jsme se jak psi.Proč bych nemohla stokrát za den letět pro něco do předsíně,to nechápe
,achjo,je to na
.A pak se sladce usmiřujte,když má kraví nápady....
manželka, co bývalá vrcholová sportovkyně, je "ranařka ", čili má tendence ae nehádat ale hned kolem sebe tlouct , její problém ze začátku byl, že se o mě zraňovala 
nebo se zranila když jsem uhnul a ona vzala nohou např židli No je mezi náma jistý fyzický rozdíl.
Takže takové to TÝÝÝÝÝ...BUM do hrudníku vzápětí vystřídalo kňučení "bolí mě ruka ty saďoure" čemuž jsme se musel opravdu smát protože si to udělala sama. Taková situace se mohla ve vážných případech vyhrotit jen při předčasném pokusu o pomoc 
kdy se od vodovodu, ledničky nebo lékarničky ,kde se chladila, ozývalo "NECH MĚ !" ale v podstatě je samohasitelná....
Veselé to bylo zejména na veřejnosti, kde si žena vzápětí uvědomila pohledy příbuzných, známých nebo kolegů či jen kolem nacházejících se a okamžitě se stáhla do pozice " já ho nebiju já se protahuju" nebo to mi jen tak atd ...
No s léty se to uklidnilo, hádáme se pravidelně pouze o dovolené, na dovolené a o dárcích ...
tak sladke usmirovani ani nahodou... kdyz me nastve nema na zadny sladky usmirovani narok.
Strasne bych si prala umet tichou domacnost, ale kdyz na me mluvi nevydrzim nemluvit.
Merylko, tve infarktove stavy chapu... kdyz "dostekavam ja" jeste ma tu drzost rici, ano milacku, jistre milacku ... ja te mam preci rad.. a tvari se u toho jak trubka... vetsinou me dostane a zacnu se chechtat... a u nekterych debat , jako je napr. ta o 20 let mladsi pritelkyni naseho znameho , ktera je uplne vypatlana a ja ji nemuzu vystat, protoze si proste vzdycky vzpomenu, ze ho rozvedla a odvedla chlapa od rodiny s petiletym deckem.... tzo fakt nevydejchavam a rvu 
a on jako nechape, , ze ji proste nikdy nezkousnu... grrr
nikdy sem nechápala to "sladké" usmiřování. já prostě, když sem na něj nas... tak opravdu nemám chuť se sladce usmiřovat
Po 20 letech italského manželství,kdy jsem byla zralá na Chocholouška,jsem udělala radikální změnu...a ejhle..přítel se nehádá..a ani není nasírací typ..a je fakt, že mi to pročištění vzduchu občas chybí..a pak to nádherné usmiřování
.gif)
já jsem taky spíš vystřelovací, ale ne moc často, jen mě děsně nas... spíš takový nespravedlivý obvinění nebo tak.. manžel je flegmouš a většinou mu dojde, že přestřelil, tak po chvíli se přiijde usmiřovat... myslím, žej sme se nikdy nepochytali dýl než na pár hodin...
